Jsme jen děti v dospělých tělech?

To je hodně zajímavá otázka. A nadneseně řečeno se jí věnuje hned celé vědecké odvětví, jemuž se říká vývojová psychologie. K dispozici nabízí různé „seznamy“ náležitostí, podle nichž jsme, nebo nejsme dospělí. Jenže ten pocit tkví hlavně uvnitř nás.

Mzdová účetní Ema působí úplně dospěle a taky se tak chová. Má stabilní práci, manželství, dvě děti, platí daně, chodí plavat a na jógu, stará se o svého otce, když je potřeba. Přesto se jako dospělá úplně necítí. „Často mám pocit, že jsem mladší, míň zkušená, míň kompetentní nebo míň důležitá než ostatní. Připadám si míň dospělá než učitelé ve škole mého syna, než kamarádka, co má o něco starší děti, než řemeslník, co nám přišel opravit pračku, než architekt, co nám plánoval dům, než moje starší sestra, která byla vždycky ‚ta velká‘. Nikdy mi to nepřišlo divné, protože jsem byla reálně mladší, ale po čtyřicítce mi dochází, že to není úplně v pořádku. Co budu dělat, až mi bude třeba šedesát, budu se pořád cítit ‚míň‘?“ svěřuje se.

Pocit, že ti druzí jsou dospělí a my ne, že ti druzí vědí, jak na život, a my ne, není tak neobvyklý. Sice dobře víme, jak se hra na dospělost „hraje“, perfektně ji ovládáme, ale dospělí si zdaleka často nepřipadáme. Co s tím? Pro začátek je dobré nahlédnout do toho, jak dospělost chápe psychologie.

Dospělost podle vývojové psychologie

Vývojoví psychologové sestavovali různé škály, do nichž rozdělili naše životy, a opentlili je náležitostmi, které k daným škálám a obdobím patří. Něco máme zvládnout v dětství, něco v pubertě, v dospělosti a tak dále. Pravděpodobně nejčastěji je citována škála Osmi věků života Erika H. Eriksona, německého psychologa židovského původu. Podle něj přichází na konci každého vývojového období krize, z níž vycházíme posíleni o jednotlivé ctnosti a neseme si je dál do života. V ideálním případě. Vedle krásného sloupku ctností je ale i sloupek zátěží, které nás provázejí, když dané období nenaplníme. I to je život – a náš život je spíš mixem obojího.

Co tedy k dospělosti podle různých teorií vývojové psychologie patří? K rané dospělosti mimo jiné náleží přijetí vlastního těla a fyzických změn, ujasnění si životních hodnot a priorit, představa o profesním směřování a schopnost intimního vztahu ve smyslu sexuálním i emočním (důvěra a odevzdání se) – což podle Eriksona patří k zásadním úkolům této životní fáze. K dospělosti obecně patří ekonomická nezávislost, schopnost přijetí závazku, založení vlastní rodiny, schopnost rozvoje a sebereflexe, emoční stabilita, zodpovědné sociální chování vůči společnosti, práce a péče o druhé, respektující, a nikoli emočně závislostní vztah k ostatním dospělým včetně rodičů, autorit, a tak dále. I když výčet zdaleka není celý, v poslední položce by Ema nejspíše našla odpověď na otázku, proč se necítí dospělou. Nemá respektující vztah s ostatními, ale spíš závislostní.

Jak najít svoji dospělost: Vědomí sebe vs. sebevědomí

„Na místě Emy bych si všímala, jak jí je v situacích, kdy se necítí dospělá,“ říká psychoterapeutka Zuzana Výravská, která se krom jiného specializuje na mezilidské vztahy, poruchy nálad, dospívání a dospělost. „Nepříjemný pocit bývá skvělým vodítkem k potřebě zastavit se a položit si otázku, proč je mi zrovna v tomto okamžiku špatně. Kde se bere tento pocit? Možná – odkud ho ze své minulosti znám? Jaká přesvědčení o sobě uvnitř sebe nosím – a pomáhají mi? Motivují mě k růstu? Nebo jsou zastaralá a mělo by smysl je začít přehodnocovat?“ ptá se a pokračuje: „Problém, který má Ema, je zejména problémem s uvědoměním si sebe sama. Dospělý člověk si je totiž plně vědom sám sebe, svých hodnot, dokáže se ocenit, pochválit, je si jistý ve svých rolích.“

Pokud Ema nemá dost sebevědomí, aby se v různých situacích cítila komfortně a v rovnosti s ostatními dospělými, pak prvním krokem k vnitřní dospělosti může být místo sebe-vědomí právě vědomí sebe. To znamená vědět, jak to má. Pro začátek postačí, když bude reflektovat různé situace, například: zrovna se tady ponižuju před šéfovou a čekám pochvalu jako „hodná holka“, zrovna mám strach jít do školy řešit problém, protože mám pocit, že nejsem dost chytrá – mám totiž komplex z toho, že jsem neudělala vysokou; teď se směju jako diblík, protože si hraju hru na malou holku a chci vzbudit sympatie. A tak dále. Vědět, jak to mám já, s vědomím vlastních aktuálních limitů a možností, je dospělé.

Zodpovědnost vs. role oběti

Mnoho lidí, kteří se cítí jen jako děti v dospělých tělech, často mívá neurčitý pocit, že se jim život nějak „děje“ a že za to špatné může spíš okolí než oni. Od toho, že se přetáhli na túře s kamarády po nešťastné manželství. Vždycky za to můžou okolnosti, nemožnost volby a podobně. K dospělosti ovšem patří zodpovědnost za vlastní rozhodnutí, objektivní náhled na situaci a schopnost postarat se o sebe. Takže, pokud se ve svém životě cítíte jako oběť, nesplňujete všechny znaky dospělého vyrovnaného života. „Někomu tahle zodpovědnost nedojde nikdy. Ani třeba nemůže, člověk si nemusí být vůbec vědom, že nástroje ke spokojenosti jsou již v každém z nás,“ říká Zuzana Výravská. Dospělost nepřichází s věkem (sic!), ale s převzetím odpovědnosti za své činy a za svůj život.

Autenticita vs. hra

Rozdíl mezi jedinci, kteří dospělost jen předstírají, a těmi, co jsou skutečně dospělí, je právě v té hře. Dospělí nic nehrají, jsou autentičtí ve svých potřebách, ale i ve svých slabostech. „Být dospělý neznamená všechno vždycky zvládnout, nýbrž postarat se co nejlépe v dané situaci sebe a následně o ostatní. Kdybych teď řekla:,Olgo, já se omlouvám, mně fakt není dobře, potřebovala bych to ukončit. Moc mě to mrzí, jste s tím v pohodě? Můžeme se sejít třeba příští týden?ʻ Tak to je dospělý přístup: snažím se postarat se o sobe, o vás, o situaci, nikoli vydržet něco, v čem mi je zle, a pak mít pocit, že za to nejspíš můžete vy nebo moje náročná profese,“ říká Zuzana Výravská. Ukázat svou slabost a křehkost je součástí autenticity a je to dospělé.

K dospělosti patří zodpovědnost za vlastní rozhodnutí, objektivní náhled na situaci a schopnost postarat se o sebe.

Vztah je maturita z dospělosti

Znaků dospělosti bychom samozřejmě mohli jmenovat ještě spoustu. „Důležité je například i to, zda cítíme nějaký přesah sebe sama, zda se dokážeme seberealizovat, zda cítíme vlastní psychickou integritu a smysluplnost žití. A čím lépe na tom ve výše jmenovaných položkách jsme, tím více jsme vnitřně stabilní a zároveň lépe adaptabilní,“ říká Zuzana Výravská. Pokud chcete znát nejvyšší metu dospělosti, pak je to schopnost utvářet intimní partnerské vazby. „Jde o vztah, kdy já jsem si vědoma toho, co potřebuju a co odmítám, v čem mi je dobře a naopak – a to všechno je ve vztahu respektováno. Je to vzájemně podporující partnerství, kde se cítíme v rovnosti. Dobře se pozná třeba tím, že jsme v něm šťastní a nehrajeme žádné hry,“ říká psychoterapeutka.

Jak se „dopéct“ v křesle

Není překvapení, že příčiny ne úplně správného nastavení vlastní dospělosti leží v dětství a dospívání. „Na tohle je skutečně výborná psychoterapie, kdy člověk projde obrazně řečeno v bezpečné náruči psychoterapeuta asistovaným dospíváním. Svoje vnitřní dítě, dopečeʻ v inkubátoru, dokonejší, domazlí a získá schopnost se sám o sebe postarat, být zodpovědný, dokompenzovat, co mu v dětství chybělo,“ říká Zuzana Výravská. Je to dlouhý proces, který zahrnuje návštěvy terapie, tříbení schopnosti vnímat vlastní emoce a hluboké motivace a otevřeně komunikovat sám se sebou a s ostatními. „Jsme výzkumníci sama sebe, sbíráme o sobě informace, pracujeme s nimi a jednou se pohár daného tématu, například právě pocitu dospělosti, naplní. Všechno do sebe zapadne a je hotovo. Ale kde a kdy se téma uzavře, nikdy nevíme,“ říká Zuzana Výravská.

Žít jednoduchý život vyžaduje největší odvahu.

Kongruence

A když se téma uzavře, dostaví se – kongruence. Hurá! Co to je? To je moment, kdy – jak řekl americký psycholog Carl R. Rogers – jste v souladu sami se sebou a svým prožíváním. Vaše myšlenky, emoce a chování jsou v jednotě a je v tom obsažen i soulad se světem. „Když jsme kongruentní sami se sebou, vnímáme, co se nám děje, a dokážeme na to odpovídajícím způsobem reagovat v rámci uspokojení sebe sama a s ohledem na druhé. A ve chvíli, kdy se tohle kouzlo začne dít, přijde obrovská úleva,“ říká Zuzana Výravská.

Mladá duše

I když jsme vnitřně plně dospělí, nemusí se náš chronologický věk shodovat s tím, na kolik se cítíme. Je to v pořádku? Ano. Fakt, že cítíme se na pětatřicet, ačkoli máme na dohled důchod, není nic špatného. „Může to být tím, že kolem pětatřiceti zažíváme právě pocit plné dospělosti –

a víc, dospěleʻ se ani fyziologicky cítit nemůžeme. V tomto věku se obvykle ustálí naše pojetí světa, máme v něm svoje místo, práci, víme, kam směřujeme, a disponujeme dostatkem sil. Je logické, že se v takovém věku cítíme dobře – a naše duše je pořád mladá, jen časem možná moudřejší. Můžeme růst, rozvíjet se, ale mentálně příliš nestárneme,“ říká Zuzana Výravská. Můžeme se cítit na pětatřicet i v sedmdesáti, nebo na sedmnáct, když se na stará kolena zamilujeme. „Každé období života má nějaký dar, a když se v mysli obracíme za těmi dary, tak je to prospěšné,“ říká Zuzana Výravská.

Odvaha žít obyčejný život

S vědomím výše napsaného by se dalo říci, že vnitřně dospělý člověk dokáže být šťastný i se všemi limity, které mu jeho individuální životní cesta přináší. „Filozofka Anna Hogenová jednou řekla, a to se mi moc líbí, že, musíme mít koule žít život se všemi nejistotami a žít jednoduchý životʻ. Dnešní svět nám dává málo limitů a příliš mnoho možností. Když můžu bydlet kdekoli na světě, v Plzni nebo v New Yorku, když můžu život naplnit téměř čímkoli, snadno přijde úzkost z nevyužitých možností – vlastně nevím, co by. A v tom všem chaosu se potřebuju vrátit k sobě a žít ten jednoduchý, ten obyčejný život. To chce tu největší odvahu,“ uzavírá Zuzana Výravská. ■

Dítě v nás

Transakční analýza, jejímž zakladatelem je americký psycholog Eric Berne, neřeší fáze života, ale stavy našeho ega. A to se v různých momentech nachází ve třech základních stavech. Ego stav dítě se projevuje hravostí, kreativitou, spontaneitou, otevřenou emocionalitou.

Vaše vnitřní dítě má radost, když vylezete na kopec, vyhrajete Člověče nezlob se, kočkuje se s dětmi, dokáže se divit, nechat se unést a fascinovat. Ale je nezodpovědné a lehkomyslné, často pláče. Ego stav rodič – to je náš návod na život. Zná postupy, zákazy, příkazy, je kárající, poučující, dohlížející a dodává strukturu: donutí nás vzít si svetr, když je venku zima, a vstát z gauče a jít cvičit, protože ví, že pak nám bude líp. Ale na horskou dráhu nechce. A nechce, abychom si dali čtvrté pivo v hospodě. Třetím stavem ega je dospělý: to je takový zlatý střední hlas. Je laskavý, ale říká pravdu a přijímá zodpovědnost, je nejobjektivnější ze všech stavů ega. V dospělém životě mají mít hlas všechny tři stavy ega! Dítě, abychom dokázali cítit a prožívat, plakat, smát se a nechat se unést krásou. Rodiče, abychom platili daně a nebrali drogy. A dospělého, který je naší oporou a průvodcem. Pokud to dokážeme, pak budeme skutečně dospělí.

Text: Olga Procházková | Foto: Adobe Stock