Milé čtenářky / Milí čtenáři,
léto je v plném proudu a celá redakce by si přála, aby k těm příjemným chvílím nejhezčího období roku přispěl i časopis, který právě držíte v ruce, anebo si ho právě prohlížíte díky on-line kiosku na adrese maximum.drmax.cz.
Jako obvykle na vás čekají zajímavé rozhovory, kde asi mohu stěží začít jinde než u superhvězdy z naší titulní strany, Toma Cruise. Je to trochu ošidný rozhovor. V čem? Inu v tom, že po jeho přečtení člověk nabyde dojmu, že v životě stačí někde na začátku mít sen, pak si za ním jít a on se dřív nebo později splní. Ano, takový život ti lidé, jejichž tváře se na titulních stranách objevují, leckdy vedou. Jenže pak je tu ta armáda ostatních. Nemusejí mít takové štěstí. Nemuseli se ocitnout ve správných chvílích na těch pravých místech. Mohli vydat třeba i víc energie než jejich vzory, ale s mnohem menším efektem. Nekupují si ostrovy jako superstars z naší rubriky Společnost, jejich soukromí existuje vedle vrtačky od sousedů a nad hlukem z právě opravované silnice, svůj rozpočet sestavují s mnoha neznámými a nadějí, že za pár let došetří na nový ojetý auťák (pokud se něco nestane). Dřina může být na život zkrátka krátká. Ale je to život a buďme za ten svůj vděční, už jen pro to, že ho můžeme žít doma. A pokud jinde – jako třeba Barbora Bobuľová –, pak jen z vlastního rozhodnutí.
Podstatné je, abychom v tomhle divadle svého světa vystupovali sami za sebe, což je věc, se kterou se taky člověk někdy pere, a dobrá rada může přijít vhod. Třeba ji najdete i v tomto vydání Maxima - díky rozhovoru s terapeutkou Lucií Kovaříkovou. Osobně si myslím, že je důležité život něčím naplnit; čímkoli smysluplným. Otto Hoffman ho z velké části například zasvětil péči o odkaz svého otce, spisovatele a scenáristy Oty Hofmana. Rozhovor, který s ním vedl David Laňka, je plný detailů o filmové tvorbě druhého ze zmíněných, ale klíčová je na něm ta obecná rovina. To úsilí syna zasloužit si tátovu pochvalu, i když ta už nahlas zaznít nemůže.
Náměty ze sítě Dr. Max jsou tentokrát hodně doširoka rozkročené. Na jedné straně jde vlastně o pozvánku určenou především dámám – k tomu, aby projednou dopřály jen a jen sobě, aby při rituálech v novém konceptu Bjut na pražském Chodově zapomněly na všednodenní starosti. Jsem si jist, že málokde to jde tak dobře jako právě tady. Na druhé straně jde o pozvánku do míst, kam se naopak běžný člověk nedostane, protože viditelná část lékárenské logistiky je až ta v oficíně při výdeji. Než ale léky do této cílové rovinky doputují, urazí při tom pořádnou cestu a o velkou část z ní už se dnes starají roboti. Fotoreportáž dokládá, že ani tak tradiční obor, jako je lékárenství, se dnes bez chytrých řešení neobejde. Nabízíme tedy témata jak pro „holky“, tak pro „kluky“ a tato slova volím naprosto záměrně – jako odkaz na další text, který pojednává o dětech, které stále žijí v nás. Olga Procházková si totiž položila otázku, kdy je člověk vlastně „úplně dospělý“, a rozhodla se na ni hledat odpověď.
Já v tuto chvíli mohu popřát jen to, aby co nejdéle nedospělé bylo toto léto, i když to babí, které přijde po tom pravém, taky nemusí být špatné.
Váš Michal Petrov, šéfredaktor Maxima
(foto Ivy E. Morwen)