OTTO HOFMANN: Nevím, kam na to táta chodil

Spisovatel a scenárista Ota Hofman byl legendou už za svého života. Tři generace vyrostly na jeho filmech a knihách (Pan Tau, Návštěvníci, Chobotničky aj.). Jaké ale bylo vyrůstat v jeho stínu a jaké to je pečovat o jeho odkaz, jsme si povídali se synem Ottou.

Jaké to bylo vyrůstat s tátou, který vytvořil tolik úžasných děl?

Pro mě to byl hlavně bezva táta a jeho výjimečnost a spisovatelskou genialitu jsem si začal uvědomovat až mnohem, mnohem později. Víte, ty vzpomínky na tátu jsou už jen takové záblesky paměti, jak hrajeme stolní hokej, máma s tátou sedí u konferenčního stolu nad partičkou pasiánsu u kávy, táta u psacího stroje se spoustou kuliček zmuchlaného papíru na podlaze kolem židle, a jak si nahlas přehrává dialogy. Vidím ho u stolu nad skleničkou vína s kolegy a přáteli na zahradě v Říčanech. Ale nemohu nevzpomenout i na mámu, bez níž by se táta tou legendou, jak jste to nazval, nestal. Byla to ona, která se starala o opravy v bytě, vymalování, zajela s autem do servisu. Byla také rádcem i tím první kritikem. A třeba jméno pana Tau vymyslela ona.

Když se člověk podívá na otcovu filmografii, nutně si musí položit otázku, jestli na vás měl vůbec čas. Měl?

Samozřejmě. Vždycky si čas na nějakou tu hru našel. On nikdy neměl pevnou pracovní dobu. Psal doma nebo později na chalupě v Říčanech. Když na něho tlačil čas, uměl zabrat. Třeba na měsíc odjel do spisovatelského domu v Karlových Varech (vila Charlotte – pozn. red.) a tam napsal scénař k Malé mořské víle. Pak si chodil třeba u babičky a dědy v Kostelní Lhotě s námi začutat nebo zahrát pinčes.

Povídali jste si někdy o tom, kam na všechny ty své nápady chodil?

To ani ne, o práci se bavil velmi málo, i když byl vždycky zvědavý, co po premiéře nového filmu řeknu na výsledek. Nicméně máma byla jeho parťák při psaní. Taky přinesla několik námětů, které spolu zrealizovali. Děda s babičkou třeba správcovali po válce na Labské boudě v Krkonoších a ty peripetie rodiny z horské boudy se pak přenesly do seriálu My z konce světa. Nebo film Délka polibku devadesát, který natočil náš věčný soused a tátův kamarád Antonín Moskalyk.

Na Žižkově v Husově ulici měl táta známého knihkupce. Každý čtvrtek vycházely nové knihy a ten knihkupec dával zajímavé tituly stranou a občas tam táta zajel a ty „odložené“ tituly koupil. Pamatuji se, že jsem se vždy strašně těšil, jestli mezi nimi také přiveze nějakou novou kodovku nebo verneovku pro mě. Knihy byly vzácné a ty zvlášť pěkné podpultové.

Každý asi tuší, co jsou verneovky, ale kodovky?

To byly knihy ze zvláštní edice pro mládež Knihy odvahy a dobrodružství se speciálním lesklým přebalem a nezaměnitelnou grafikou. Jednou měl před Vánocemi vyjít Vinnetou od Karla Maye a to byl jeden z nejkrásnějších dárků, co jsem jako kluk kdy dostal. Věděl jsem, že vychází jako nedostatkové zboží. Bude tam, nebude… Ta radost, když jsem dárek rozbalil, je ale nezapomenutelná.

O práci se mnou táta nikdy nemluvil, ale vždycky byl zvědavý na můj názor po premiéře.

Na ty nápady se ptám i proto, že ve filmech podle jeho scénářů je několik technických vynálezů, které o několik desítek let později skutečně vznikly. Naposledy to byl asi „komunikátor“ z Návštěvníků, tedy něco jako sluchátko, které vám překládá z jiných jazyků. Jak reagujete, když nějaký technologický gigant přijde s něčím, co napadlo vašeho otce před 40 lety?

Těch vynálezů je celá řada. Začalo to někdy v roce 1959 a filmem Zpívající pudřenka, kdy se mu podařilo v době elektronek vtěsnat vysílačku do miniaturní pudřenky. Pak byl filmu Klaun Ferdinand a raketa z roku 1962, kde měl 3D scanner v době, kdy byl ještě čirou fantazií.

Odysseus a hvězdy natočený v roce 1972 zase přišel s představou komunikace budoucnosti pomocí skype.

Pak je u nás dosud nevysílaný německý seriál Připoutejte se, pod námi je Atlantida z roku 1982, kde kromě cestování časem odpovídá na dotěrné otázky počítač pomocí umělé inteligence.

A Vámi zmíněný seriál Návštěvníci. Jen namátkou – Oko jedna, oko dvě – miniaturtní kamerky, dnes zcela běžná součást našich životů. Centrální mozek lidstva, ten mi hodně připomíná internet. Také samozřejmě komunikátory - dnes má mobil každý a umělá inteligence přidává ten další bonus, a tím je okamžitý překlad v reálné čase… laserová pilka, autonomní řízení u auta. Já opravdu nevím, kam na ty nápady táta chodil.

A pak je tu ještě film Délka polibku devadesát, kde si film (kromě prvního zaznamenaného striptýzu v československé kinematografii) pohrává i s nápadem pilulky, která je dnes všeobecně známá pod názvem viagra. Co z toho vymyslel táta a co máma, se kterou při pravidelném rituálu káva-pasiáns všechno řešil, nevím.

Vzpomínám si ještě, že moc rád četl sci-fi, a těch dobrých tehdy mnoho nebylo. Přál si třeba moc realizovat ve skupině dětského filmu snímek na základě povídku Ludvíka Součka Rozsévači slávy, soudruzi tomu tehdy nepřáli. Je to skvělá povídka, ale drahá pro filmovou realizaci. Pamatuji si dodnes, jak mi jednou přinesl knihu C.C. Clarka Měsíční prach se slovy „tohle si určitě musíš přečíst“. Karel Čapek, promiňte, myslím vlastně jeho bratr Josef Čapek, vymyslel dnes celosvětově používané slovo Robot, jak na ten nápad přišel on, těžko říct.

Velkoplošný Skype ve filmu Odysseus a hvězdy z roku 1977

Zapracovával někdy tatínek do svých knih a scénářů nějaké momenty z vašeho života? Přece jen byl jste dítě, které měl hned po ruce…

Ale ano, občas jsem ho inspiroval. Nebo tedy spíš moje průšvihy. Ve čtvrté třídě jsem byl přistižen s cigaretou. Skončilo to dvojkou z chování, naštěstí jen na pololetním vysvědčení, ale nejspíš právě to dalo tátovi myšlenku k novele Útěk. Ta kniha vyhrála celosvětovou soutěž a byla přeložena snad do 17 jazyků. Dodnes je sháním po antikvariátech v různých částech světa. Snad mám již všechny překlady. Tedy skoro všechny, chybí mi japonské vydání. Jsem totiž hrdý na doslovně opsané poznámky z mé žákovské knížky, které táta do knihy použil. A pak jsem si jistý, že jsem byl inspirací k filmu Setkání v červenci. Vzájemná animozita mezi mnou a soudružkou Perglovou, profesorkou angličtiny nana střední v Poděbradech, vyvrcholila totiž čtyřkou na vysvědčení. Což po dohodě s tátou bylo vyřešeno stejně, jako tátův táta řešil jeho průšvihy. To znamená přechodem na jinou školu. Dodnes se proto na Setkání v červenci dívám s pocitem, že pan Kaiser jsem tak trochu já. Jen k citovému vzplanutí mezi mnou a soudružkou profesorkou Perglovou nikdy nedošlo. To si táta opravdu úplně vymyslel.

Díky své šikovnosti váš otec často pracoval také v zahraničí. Jezdívali jste jako rodina s ním? A jaké to bylo, vyjet z tehdejšího Československa do kapitalistické ciziny?

Táta jezdil dost často, ale většinou sám. Jen občas s ním jela máma. A občas to také skončilo velkým průšvihem. Když v roce 1963 navštívili Kubu, právě tam vypukla krize a málem začala třetí světová válka. Pak si v květnu roku 1968 jen tak odskočili do Paříže. V tomto krátkém období nebylo potřeba ani mít výjezdní doložku. Stačilo jen razítko do občanského průkazu a pak v Paříži na ulicích míjeli zapálená auta a barikády. Strefili se rovnou do studentských nepokojů. Já se do kapitalistické ciziny dostal poprvé až někdy těsně před třicítkou s autobusovým zájezdem do Itálie pořádaným Vědecko-technickou společností. Takže až potom a po studiích na stavební fakultě ČVUT a po vojně jsem se začal více vypravovat do světa. Do Afriky, do Asie, stavět elektrárny. Tam jsem ale jezdil sám a bez táty.

3D skener ve filmu Ferdinand a raketa z roku 1962

Když tatínek tvořil především pro děti, proč jste se nikdy nestal dětským hercem? Určitě by měl možnost vás režisérům „podstrčit“.

To opravdu táta zkusil. Svou hereckou kariéru jsem měl nastartovat při natáčení filmu Pohádka o staré tramvaji, kde jsem měl hrát jednu z vedlejších rolí. Bylo mi asi šest nebo sedm let. Dlouho mi v maskérně líčili a pudrovali tvář. Pak jsem přišel do takové obrovské haly filmového ateliéru, kde byla spousta harampádí. Světla svítila, vysoko nade mnou stál režisér Milan Vošmik na takové rampě, v ruce tlampač. Nařídil mi "stoupni si támhlek té váze“. Rozhlížel jsem se kolem, ale v tom zmatku jsem žádnou vázu s květinami ani bez nich neviděl. Tak jsem tam stál a bezradně se rozhlížel. Pan režisér Vošmik znovu spustil „tak stoupneš si kruci k té váze?!“. Ale žádná váza kolem. A když zahartusil potřetí, rozbrečel jsem se, nevěděl jsem, co dělat. Odvedli mě z ateliéru. Teprve tak mi vysvětlili, že to nebyla váza, ale váha, taková ta velká váha na vážení železa. Pak už mi táta další šanci nedal a já tak propásl svou hereckou karieru.

Dnešnímu dětskému divákovi jsou filmy bohužel servírovány tak, aby nemusel zapojovat mozek.

Pečlivě se staráte o odkaz svého tatínka. Málokdo si asi umí představit, co to všechno obnáší… přiblížíte nám to nějak?

Loni byla zajímavá výstava na zámku Kozel o císaři Rudolfu II. Tak jsme si se ženou udělali výlet. Poslední panel výstavy byl věnován filmům s postavou císaře. Při odchodu jsem byl nucen upozornit kurátorku výstavy, že tam chybí tátův televizní seriál Připoutejte se, pod námi je Atlantida s Tomášem Holým a Rudolfem Hrušínským. Bohužel seriál pro německou televizi režíroval emigrant Tomáš Fantl, a tak byl a je pouze v němčině. No a tohle mě nakoplo k tomu, že jsem z nádvoří zámku ihned volal řediteli kulturního domu v Ostrově, že by bylo dobré představit tento seriál divákům na filmovém festivalu Oty Hofmana (koná se každý rok v Ostrově nad Ohří – pozn. red.). A tak se také nakonec stalo. Předtím bylo ale nutno vyřešit, co s němčinou, děti titulky nečtou, tak jsem já osobně zkusil umělou inteligenci a poprvé v životě pracoval na dabingu. Po dvou měsících intenzivní práce byl hotový. A snad i v přijatelné kvalitě. Děti seriál na festivalu přijaly s nadšením, i když díky době vzniku a omezenému rozpočtu jsou triky na dnešní dobu poněkud směšné. Nicméně příběh diváky zaujal. A tak jsem začal jednat s Českou televizí, aby ten seriál koupila, což se snad nyní skutečně děje.

Já tomu říkám oprašovat, oprašovat, oprašovat. Dílo táty. Všechny ty knihy, filmy, seriály a také do dnešní doby nedoceněnou roli šéfa dramaturgické skupiny dětského filmu na Barrandově. Právě to, co pro tátu byla největší dřina, dala nakonec vznik perlám, jako jsou Tři oříšky pro Popelku, Páni kluci, Dívka na koštěti a další.

Pravda je, že nikdy neslevil z nároků na kvalitu dětského filmu. Ať již jako tvůrce, nebo jako vedoucí dramaturgické skupiny. Byl nekompromisní ke kamarádům a spolupracovníkům, se kterými tvořil. Často zabojoval a uměl si prosadit vždy jen ty nejlepší z nejlepších, třeba i s osobním rizikem, a to často i konspiračně, pokud právě byli na seznamech komunistického režimu jako nežádoucí. Jan Procházka, Ester Krumbachová, František Pavlíček a řada dalších.

 Z natáčení oblíbené pohádky Třetí princ

Při organizování festivalu Oty Hofmana se potkáváte s dětskými diváky. V čem jsou podle vás ti dnešní jiní než před třiceti lety?

Nevím, jestli jsou ty děti jiné, jisté je, že prostředí kolem nich se hodně změnilo. Děti samotné jsou chytré, méně chytré, šikovné a méně šikovné. Tématem komunikace na sítích se zabývá spousta expertů, ale bohužel jsou to většinou odborníci, kteří dětem nerozumí. Přesto se drze derou vpřed. Ale tak to bylo před třiceti lety také i bez mobilních telefonů a internetu. Nejvíce mi ale vadí různá svazující nařízení, příkazy, direktivy, připravující děti o svobodu. Ta urputná snaha všechno zregulovat na všech úrovních je cesta do pekel. Vzpomínám v této souvislosti na dobu své vojenské služby, kdy vyšlo dnes kultovní album skupiny Pink Floyd, The Wall. Již tehdy vyzývali: „Hey, teachers, leave the kids alone…“

Není vám někdy smutno, že nad Panem Tau dnes vítězí Marvel, že místo Návštěvníků dnes děti koukají spíše na Tlapkovou patrolu?

Ani ne. Doba je taková. Pan Tau byl projektem své doby. Ale takovými projekty byly pro mne i naprosto úžasné filmy, jako Kráska a zvíře Jeana Cocteaua. Dodnes si vzpomínám, jak jsem se strašně, ale opravdu strašně bál při sledování právě tohoto filmu. Nedávno jsem si se synem znovu pustil film Frigo na mašině. Oba jsme řvali smíchy. Vzpomínám často na skvělý francouzský film Knoflíková válka. Ale takových je, na které se také práší. Přijde mi, že dnes je hlavní složkou filmu způsob provedení zaměřený na vizuální triky, spoustu střetů, soubojů. Divák všechno dostává na stříbrném podnose tak, aby nemusel příliš zapojovat mozek. Děj a logika nejsou ani tak moc důležité. Důležitý je způsob prezentace. Zkrátka: děkujeme, že jste přišli, moc o tom nepřemýšlejte, protože není o čem, a hlavně přijďte zas.

Před časem se filmaři pokusili znovu oživit Pana Tau. Jak jste sledoval jejich snahu a co jste říkal na výsledek?

Té snaze obnovit Pana Tau jsem moc fandil. Vím, že táta pana Tau ke konci už nemusel. Pokaždé, s každou sérií, uchopil Pana Tau jinak. Pak už nevěděl jak dál, vymýšlel, co s ním a nešlo mu to. Tlak okolí, z Německa, dej nám dalšího Pana Tau, byl obrovský. Nakonec ve filmu zničil a rozšlapal buřinku Pana Tau v davu na letišti. Přesto ho donutili znovu vymyslet ne seriál, ale alespoň film, kde už ta buřinka nehraje. Pak se s Jindrou Polákem pustili do kresleného příběhu Tau Ceti. Napsali 24 dílů, které mi leží v šuplíku. Pilotní snímek se moc nepovedl a projekt tak skončil.

Proto když se ozvala společnost Caligari a přednesla svůj projekt Pan Tau, měl jsem velkou radost. Po tvrdém úsilí se podařilo uzavřít smlouvu. Pak mi z Caligari poslali scénáře několika dílů a moje nadšení se začalo někam vytrácet. Bylo to úplně jiné, než jak to původně představili. Napsal jsem jim, ať to zahodí a zkusí jinak. Neodpověděli. Scénáře dalších dílů mi již neposlali. Schvalování scénářů nebylo ve smlouvě.

Nového Pana Tau pak vysílala německá televize v neděli ráno. I nedělní mše měla vyšší sledovanost než nové díly Pana Tau. Díky sjednanému podílu s ČT se povinně, rovněž v neděli dopoledne, odvysílaly nové příběhy Pana Tau i v České televizi. Naštěstí taky zcela bez zájmu diváků. Zkrátka - byl a je to veliký průšvih. Tady je prach jistota.

Komunikátor používali Návštěvníci ve stejnojmenném seriálu

Nebyl jste obezřetný, když přišel nápad na novou filmovou adaptaci Útěku?

Vy se divíte po tomhle maléru s kultovním Panem Tau? Kdo by obezřetný nebyl.

Nová adaptace knihy se odehrává v určitém bezčasí, ale vy jste prý byl pro to, aby se víc přizpůsobila dnešku. Proč?

Neměl jsem tu tvurčí představivost, jak bezčasí filmově vyprávět. Pak taky doba pokročila - kdo by dnes z domova utíkal jen proto, že kouřil cigaretu? Je pro naši dobu něco takového vůbec uvěřitelné? Motivy konání hrdinů se mi zdály už moc slabé.

Co vás přesvědčilo souhlasit se záměrem filmařů novou verzi příliš neaktualizovat?

Tím, že autor nové adaptace si hodně věřil. Znovu si po mém odmítnutí trval na svém. A já jsem nabyl přesvědčení, že ví, co chce, že ví, co dělá, a já nemám právo mu dál bránit. Tak jsem si alespoň dal podmínku, že moje poznámky ze žákovské knížky ve filmu budou, že můj malý příspěvek zůstane součástí i nového zpracování. To víte, trocha ješitnosti…

Od táty bylo odvážné předělat Krásku a zvíře, ale jeho odvaha byla korunována úspěchem.

Co jste říkal na finální podobu filmu?

Měl jsem velké obavy, protože ten původní film má takřka všechno, co má dobrý film mít. Výborné herce. Skvělou kameru pana Šámala. Hudbu velikána filmové hudby Zdeňka Lišky.

Byla to zkrátka velká výzva, asi tak jako si táta kdysi zvolil Krásku a zvíře, aby jí po Cocteauovi dal novou podobu. Nezalekl se a spolu s Jurajem Herzem vytvořili skvělou hororovou pohádku. No a jako se to povedlo tátovi, tak se to povedlo i v případě nového Útěku. Je to nové, uvěřitelné, bezčasí funguje. Výzvu tvůrci ustáli na výbornou. Hezký film.

Na co byste diváky nalákal, aby se přišli na Útěk do kina?

Jedná se o krásný příběh, citlivě vyprávěný tvůrci. Krásně zahraný. Já jsem tak trochu zaujatý, protože Saša, hlavní hrdina, jsem tak trochu já v mladém vydání, nicméně se oprošťuji od zaujatosti, co to dá. Je to na české poměry nezvyklý film, který právě ten mozek divákovi zapojí. ■

S novou filmovou adaptací tátovy knihy Útěk je pan Hofmann velmi spokojený

Otto Hofmann

» Ačkoliv měl k umění díky rodinnému zázemí vždy velmi blízko, sám šel zcela jinou kariérní cestou - po celém světě stavěl elektrárny

» Cestování dodnes patří mezi jeho největší životní vášně

» Aktivně pracuje na odkazu svého otce: vedle kompletace sbírek cizojazyčných vydání jeho knih se také snaží o uvedení děl, která tatínek psal pro zahraniční produkce

» Jedním z jeho nejoblíbenějších filmů jeho otce je neprávem zapomenutý film Poslední motýl, který natočil Karel Kachyňa v česko-britsko-francouzské koprodukci

Text: Petr Louka | Foto: Josef Krčil, archiv Otty Hofmana