Strana 36
ROZHOVOR
Někdy je to ale naopak. Nejenže cítíme překračování
svých hranic, ale bereme to velmi úkorně. Dramaticky
prožíváme každé odmítnutí, každý moment, kdy nás
někdo zahnal do kouta nebo porušil dohodu. Je to něco
jako „druhá fáze“?
Přecitlivělé reakce můžou poukazovat na to, že naše hrani-
ce byly v dětství překračovány opravdu bezohledně, dlouho
aintenzivně. Zažili jsme nátlak, jemuž jsme se nedokázali
bránit, zažívali jsme bezmoc– aaktuální situace rozehrává
tu starou velmi bolestnou strunu. Vextrémních případech,
například u obětí sexuálního zneužívaní, dochází k úplné
paralýze vmomentech, kdy tyto oběti mají říct jakékoli ne.
Činí jim to obrovské potíže, protože vminulosti ztratili po-
cit autonomie, svébytnosti avlastní integrity.
Takže čím dramatičtěji někdo narušoval vdětství naše
hranice, tím silněji to vpodobných situacích vnímá-
me vdospělosti? Azároveň nám tím ubývá obranných
mechanismů?
Je to individuální, ale zjednodušeně by se to tak říci dalo.
Co stím dělat?
Existuje spousta cest, například terapie, která vede kseberee-
xi akpostupným změnám automatických reakcí na jiné atak
dále. Amáme úplně skvělou možnost začít to změnit vreálném
životě. Začít sjednou konkrétní situací anapravit ji.
Ve svém podcastu Řešidlo jste mluvila onastavení hra-
nic udotazu posluchačky, která si nechala vnutit nákup,
který vůbec nechtěla. Doporučila jste jí ho jít vrátit.
To jsou ty konkrétní věci?
Přesně otom mluvím.
Adodala jste, že si můžeme dovolit být vtěchto situ-
acích, kdy se začínáme vymezovat vůči okolí, nejistí,
trapní nebo třeba ikoktat. Ale hlavní je jít to udělat.
Rozhodně! Nebát se, nebo se právě bát, ale napravit to. Ta po-
sluchačka nebo kdokoli znás si může klidně předem připravit,
co vtom obchodě řekne. Spoustě znás někdo něco vnutil
vpojišťovně, bance, vtelefonické nabídce různých obchodů.
Je třeba vydržet „hrůzu“ vlastní nejistoty atrapnosti, ale do-
táhnout věc do konce. Spousta věcí se dá zvrátit. Vrátit zboží,
zrušit účet nebo pojistku, zrušit schůzku. Stačí říct: „Já jsem
si to rozmyslela.– Nechci.– Nejdu.– Nehodí se mi.– Od-
mítám.– Vracím.“ Adokonce nemusíme ani nic vysvětlovat,
ani se obhajovat.
Ve formálních vztazích to ještě docela jde, ale náročnější
je dělat korekci slidmi, kteří jsou naši kolegové, přátelé
nebo rodina.
Ale ito lze. Stačí si to dovolit. Prostě říct: „Aha, tý jo, já jsem
si myslela, že tohle půjde, ale ono to nejde.– Spletla jsem se,
neodhadla jsem, kolik budu mít času.– Myslela jsem si, že to
zvládnu, ale nezvládnu.– Nemám na to sílu. Takže promiň,
ale tohle nejde.– Není to pro mě možné.– Nechci dělat tyhle
věci.“ Atak dále. Lidi nás pak můžou mít za blázny, že jsme
nerozhodní, že jsme rozmazlení, vymýšlíme si, že je to snámi
složité, že reagujeme nepřiměřeně. Ptají se, aco tedy vlastně
chceš? Tohle je třeba ustát aříct: „Je to tak, řekla jsem ano,
ateď říkám ne– nejsem tak splavná, jak se zdálo. Aco?“
Tohle je rozhovor pro lidi, co jsou „splavní“ až moc. Abojí
se. Hlavně aby někoho nenaštvali. Aby si náhodou někdo
nemyslel, že nejsou tak skvělí, hodní, dokonalí, milí.
Vrámci poznávání sebe sama postupně zjistíme, že říkáme
aděláme spoustu věcí, které vlastně nechceme. Mně osobně
pomohlo uvědomit si, jaké násilí páchám sama na sobě! Ten
moment, kdy si uvědomím, že já se tady kroutím do vrtule,
abych udělala spokojenou prodavačku Ženu, kterou nejspíš
už nikdy neuvidím, kvůli zboží, které ani není její, vsituaci,
kdy já jsem jen miniaturní část její práce avlastně ji vůbec
nezajímám? Tohle já dělám sobě To uvědomění, tenhle
moment nám může dodat odvahu risknout, že holt nebude-
me ti, co jsou vždycky hodní, vstřícní apřipravení kdykoli
„ukrojit“ kus ze sebe ve prospěch těch druhých.
Jsou to často malé věci, které člověk udělá jinak, ale jsou
znich velké milníky: vrátit nesmyslný nákup nebo říct
rodičům ne. Jako by se stal zázrak.
Ano, aněkdy se situace, která nás stála hrozně úsilí, nervů
apříprav– třeba se nějak vymezit vůči rodičům– ani ne-
vyhrotí. Vlastně se nic moc nestane. My máme pocit, že se
asi pak zboří svět, když se vymezíme nebo něco odmítneme.
Anajednou přde reakce „tak jo“!
Věci ale nebývají černobílé. Jak se máme vymezit třeba
vůči sourozenci, který nám vminulosti pomohl vnároč-
né životní etapě? Jak vytknout něco kolegovi, který se
stará onemocnou maminku?
To mi vůbec nepřipadá složité. Musíme oddělit věcnou
stránku a vztahovou. Věcná stránka neboli fakt je, že na-
příklad moje sestra je nepříjemná aopakovaně se pohrdavě
vyjadřuje omém novém partnerovi. Nebo ukolegy: fakt je,
že kvůli němu jsem vpráci přetížená ave stresu, protože od-
chází dřív ajá kryju jeho absence. Vztahová, emoční stránka
pak ukazuje, že máme sestrunebo kolegu rádi, vážíme si
jich, vidíme, jak to třeba mají těžké, ceníme si toho, že nám
vminulosti pomohli, arádi bychom zachovali dobré vztahy.
Řešením je říct třeba tohle: „Milá Jano, já vím že, to máš
teď těžké aže to se mnou myslíš dobře, ale fakt mi vadí, že…
To, co říkáš, mi ubližuje.“ Aukolegy: „Honzo, já vím, že
to máš moc, je mi to fakt líto, ale já už nezvládám krýt tvoje
výpadky.“ Apokud lze, ještě hodit míč na druhou stranu:
„Co stím uděláme?“
Takže o sebe pečuju tím, že řeknu, co se mi nelíbí.
Ovztah, který chci zachovat, pečuju tím, že to řeknu las-
kavě. Aaby se mi to lépe říkalo, je důležité nezpochybňovat
sám sebe. Uvědomit si, že tohle je ta moje pravda– takhle
36
|
MAXIMUM
Emoce nejsou špatně. Kdyby byly, nebudeme jimi
vybaveni od přírody.
❝
34-39_Lucie_Kolarikova_2.indd 3634-39_Lucie_Kolarikova_2.indd 36 21.07.2025 14:0821.07.2025 14:08