Strana 38
ROZHOVOR
to cítím, takhle to mám já– takhle to potřebuju sdělit aje
to důležité. Čili laskavá forma apravdivý obsah.
Ikdyby ti druzí reagovali podrážděně, je to vpořádku.
Musíme přmout, že se holt někdy něco na nás nebude
druhým lidem líbit.
Jistě. Máš právo se zlobit, ano, ale já potřebuju tohle atohle.
Ikdyž se zlobíš, já nemůžu jinak! Je třeba vložit důvěru ive
své okolí, oni to zvládnou aporadí si, jsou dospělí. Postarají
se osebe, ikdyž já zrovna neudělám, co chtějí. Ajá pocho-
pím, když oni někdy zase nevyjdou vstříc
mně. To je svět dospělých.
Někdy, když se překračování hranic
nahromadí, začneme cítit opravdu
velký vztek. Máme chuť řvát, poslat
všechny do háje aje hrozně těžké to
nějak upracovat. Co stím?
Vztek je strážce našich hranic. Čím větší
hněv máme, tím je to pro nás důležitější!
Hněv říká: tohle mi fakt vadí! Můj vztek
mi říká, že tohle nemůžu nechat být, že mi
to fakt nevyhovuje! Poradila bych neřešit to
vté emoci, ale využít ji jako informaci, že
toto je pro mě důležité. Akdyž hněv opad-
ne, najít rozumné řešení.
Člověka vtakových chvílích zároveň
napadne: měl bych být velkorysejší,
měl bych nad tím mávnout rukou,
vždyť je to nakonec taková hloupost,
chybí mi nadhled.
To není dobré. Důležité je akceptovat emo-
ci, ikdyž se může zdát neadekvátní. Ano,
možná to nasedá na nějaké odmítání, co
jsem zažila v dětství, možná jsem hodně
vnitřně zraněná areaguju přemrštěně, ale já
to tak mám atak to je. Ta emoce tady je. Emoce nejsou špat-
ně, kdyby byly špatně, tak jimi nejsme vybavení od přírody.
Emoce nemusejí být příjemné, ale jsou to nosiči informací.
Co mi říká vztek? Že se vté konkrétní věci potřebuji vymezit!
Emoce je posel, akdyž přiběhne posel, co ti nese vzkaz, aty
ho hned vyhodíš, apak znovu apak zase, čeká tě průšvih.
Velký vztek vnás často budí rodinné diskuse opolitice.
Když například naši rodiče nejsou tak liberální jako my.
Je dobré se v takových chvílích vymezit. Říct: „Já se otom
bavit nebudu, mě ta diskuse vtuhle chví-
li nezajímá. Pojďme trávit náš čas jinak…
Jestli vtom budete pokračovat, tak já ode-
jdu. Chápu, že je to pro vás důležité, ale já
vtom nechci být, není mi vtom dobře.“
Adotáhnout to do konce: „Tak jo, čau, já
jdu.“ Takhle jsem jednou ukončila naro-
zeninovou oslavu své dcery, abychom si to
vpředsíni všichni vyříkali avrátili se zpět.
Nakonec je ale vpořádku mít své hra-
nice docela pružné. Někdy je nechat
překročit, jindy se vymezit. Nehroutit
se hned ze všeho.
Ano. Nepůsobí úplně dospěle, když ně-
kdo dojde do fáze, že je na ty svoje hranice
hrozně citlivý, úzkostně si je hlídá apo-
řád hledí, aby všechno bylo hlavně pro
něj vpohodě. Takové to: hlavně po mně
nic nechtějte, ajestli je pro mě něco ne-
příjemné nebo namáhavé, tak to pro mě
nechtějte už vůbec. Je vpořádku občas se
kousnout, zapřít. Třeba kvůli svým dě-
tem, rodičům nebo přátelům. Jen je třeba
otom vědět. Ok, nevyhovuje mi to, ale
tentokrát to budu akceptovat. Ale příště si
dám pozor.
■
38
|
MAXIMUM
Naše
„
hranice
“
» Hranice chrání naše fyzické
ipsychické limity.
» Stanovit bychom si je měli
tak daleko, aby mohly
být pružné.
» Každý má své limity jinde,
což bychom měli respektovat
aneurčovat si hranice podle
ostatních, ale jen podle sebe.
» Je vpořádku, když se cítíme
trapně ve chvíli, kdy své hrani-
ce znovu ustavujeme.
» Při vymezování vlastních
hranic časem určitě někoho
naštveme.
» Je to vpořádku. Nemůžeme
být stále nekonečně hodní
a zároveň si ubránit svoje
potřeby.
» Je vpořádku si hranice
občas nechat překračovat.
» Emoce, která nám naše
hranice ukazuje, je hněv.
Čím je větší, tím je pro nás
situace důležitější.
34-39_Lucie_Kolarikova_2.indd 3834-39_Lucie_Kolarikova_2.indd 38 22.07.2025 10:2722.07.2025 10:27