Tom Cruise: když špatně posekám trávník, jiný to udělá líp

Tohle není rozhovor, jaký byste čekali. Protože pokud jste slyšeli, že Tom Cruise mívá všechno pod kontrolou, tak je to absolutní pravda. Téma rozhovoru prostě určí sám. A on se chce bavit hlavně o filmech. A o lidech kolem sebe.

Vzpomínáte si na nějaký konkrétní zážitek z dětství, kdy jste šel do kina a který ve vás probudil lásku k filmům?

Vím, že hodně lidí třeba ještě ve třiceti pořádně neví, co by chtěli v životě dělat, ale já jsem už od čtyř let snil o tom, že budu točit filmy. Chtěl jsem létat letadly, natáčet honičky, cestovat po světě. Vymýšlel jsem si postavy, improvizoval, psal scénky a napodoboval různé charaktery – třeba Johna Waynea nebo Charlieho Chaplina –, jen abych rozesmál sestry a mámu.

A taky jsem byl dost neposedný. Jakmile jsem se naučil chodit, vyrážel jsem sám z domu – jezdil jsem na tříkolce po sousedství, do lesa, lezl na střechy a v noci se koukal na hvězdy. Šplhal jsem po stromech a pořád snil. Takový jsem byl – a vlastně pořád jsem.

Už jako malý, myslím, že mi bylo sedm nebo osm, jsem měl první brigádu. Šetřil jsem si, abych mohl chodit do kina. Miloval jsem ten zážitek – sedět v sále, ponořený do příběhu. A jak jsem byl starší, začal jsem se do kin i tak trochu nenápadně vkrádat zadním vchodem, když lidé odcházeli.

Kdysi jste zmínil, že jste vyrůstal na komicích, jako byli Charlie Chaplin, Harold Lloyd, Buster Keaton. Co jste se od nich naučil?

Fascinuje mě dodnes, jak perfektně ovládali prostor, věděli, jak postavit scénu, jak načasovat pointu. Díval jsem se na filmy a analyzoval je, aniž bych si to tehdy uvědomoval. Přemýšlel jsem: „Cítí ostatní z toho filmu to samé, co já?“ Nikomu jsem to neříkal, ale sepsal jsem si už asi v deseti letech své cíle na papír a pověsil si ho na zeď – co chci v životě dokázat. A šel jsem si za tím.

Rain Man sice získal 4 Oscary, ale Tom Cruise zatím ani jednoho

Byli nějací filmaři, kteří vás výrazně ovlivnili?

Vím, že lidé chtějí slyšet jedno jméno nebo jeden film. Ale mě hlavně zajímalo, jak vyprávět příběh. Jak ho předat tak, aby diváka zasáhl. Jako mladý herec jsem často slyšel: „Když jsi ve filmu ty, bude to fungovat.“ Ale já na to: „Ne, takhle to přece nejde, musíme to udělat tak, aby fungoval příběh a každá postava v něm.“

Chci být součástí filmu, který diváka vtáhne úplně vším – obrazem, emocemi, vyprávěním. Mám rád filmy, které tohle umí. Takže jsem doslova studoval kariéry – jednoho režiséra, herce, kameramana, producenta – a sledoval jsem všechno, co udělali. Zajímal mě ten souhrn: co všechno spojit, abych vytvořil nejlepší možný film.

Věděl jsem, že když špatně posekám trávník, někdo jiný to udělá líp. Musel jsem se to naučit. Umění vychází z řemesla. To není žádné tajemství.

Film Večerka byl váš vstup do Hollywoodu.

Byla to výhra. A přitom štěstí. Nechodil jsem na herectví. Nechodil jsem na žádnou filmovou školu. Nikdo mě neznal. Byl jsem jenom kluk, co se rád díval na filmy a chtěl se stát hercem. Na konkurzu jsem byl jeden z tisíce. Tu roli mohl dostat kdokoliv jiný, ale když mě vybrali, dal jsem do ní všechno. Filmaři viděli moji dychtivost a otevřeli mi dveře. Režisér Harold Becker mi dokonce umožnil zcela zásadní věc, když mě nechal dívat se na denní práce. Ukazoval mi záběry se Seanem Pennem, Timem Huttonem i se mnou a říkal: „Tohle do filmu dáme, tohle ne. Možná se sám sobě nebudeš líbit, nebudeš mít rád svůj hlas. Ale musíš se naučit dívat se na sebe jako divák.“ A to je dovednost, kterou si nesu dodnes. Snažím se být divákem – když čtu scénář, hraju nebo sleduji ostatní.

Je mi 62, za chvíli mi bude 63 – a ta cesta nikdy nekončí. Pořád se učím. Hledám záblesky magie, „blesk v láhvi“. Třeba při natáčení Riskantního podniku jsme některé scény psali až v den natáčení! Objevujete film za pochodu. Tak jsem se naučil točit filmy.

Zlomovým filmem Tomovy kariéry byl legendární Top Gun

Vy za jednu z věcí, které určují, jak bude film působit na diváka, označujete kamerové objektivy…

Je to tak. To vám potvrdí každý. A je herecká chyba nezajímat se o to, jaké objektivy má kameraman na kameře. Jednak je dobré vědět, jak široký je záběr, co všechno z vašeho těla na kameru hraje, ale objektivy také určují atmosféru filmu a tomu vy musíte přizpůsobit intenzitu hraní. A to všechno ovlivňuje výsledek. Třeba když si vezmete Collateral, který jsme v roce 2004 natočili s Michaelem Mannem. Tehdy jsme byli první, kdo zkombinoval klasický film s digitální kamerou. Vyšli jsme do nočních ulic Los Angeles s digitální kamerou, obraz jsme jen jemně dosvěcovali, žádná veliká světla, a bylo to poprvé, co jste L.A. viděli tak, jak v noci skutečně vypadá. Byla to experimentální věc v té době. A vyšla skvěle.

Mluvil jste o tom, že v Riskantním podniku jste vymýšleli některé scény až při natáčení. Co ta slavná scéna, kdy doslova vklouznete do záběru?

(smích) U toho jsme si užili dost legrace. Ve scénáři bylo, že tančím. Režisér Paul Brickman do posledního pohybu vymyslel, jak to celé proběhne, a bylo to skvělé, ale mě pak něco napadlo. Šel jsem za ním a řekl jsem mu: „Chci tam vklouznout.“ A on souhlasil. Nejprve jsem to zkusil bez ponožek, pak s ponožkami… protože bez nich mi to tak nejelo. V některých nepovedených záběrech jsem to doslova přehnal a doslova jsem přelétl celý pokoj (smích). Takže jsme navoskovali podlahu přesně k tomu místu ve středu záběru, tam jsem se zastavil a pak už se jelo podle plánu. Zasekli jsme se na tom na několik hodin, to je fakt, ale stálo to za to.

Pro roli v Rain Manovi nebyl první volbou, ale potvrdil v ní své herecké kvality

Zhruba ve stejné době jste natočil i Správnou hru. Absolutní protipól Riskantního podniku. To bylo naschvál?

Rozhodně. Jako herec jsem chtěl okamžitě novou výzvu. Po každém natáčení jsem si říkal: „Každé rozhodnutí bylo moje. Dobré, nebo špatné, ale moje.“ Vždy jsem měl důvod, proč ten film dělám. A proto jsem šel potom točit Legendu. Chtěl jsem pracovat s Ridleym Scottem, vidět, jak maluje světlem, jak vytváří celý svět od kulis po každý detail – to byla obrovská škola.

A po Legendě jsem cítil, že musím udělat zase něco úplně jiného. Studio mě rok nahánělo kvůli Top Gunu a Ridley mi tehdy řekl: „Točí to můj brácha Tony a toho rozhodně chceš poznat, je to skvělej kluk.“ Tak jsem se sešel s ním a s producenty Donem Simpsonem a Jerry Bruckheimerem a v tu chvíli jsem věděl, že ti tři jsou průkopníci. Že spolu uděláme něco, co tu ještě nebylo.

A pak přišla Barva peněz…

Martin Scorsese a Paul Newman. Víte, já nezastírám, že je mě občas na natáčení všude plno. Do všeho mám tendenci mluvit a chci mít všechno pod kontrolou. Ale tady? Tady jsem jenom pokorně seděl, pozoroval a naslouchal. Na place není nic lepšího než si sednout s Paulem Newmanem… diskutovali jsme o herectví, příběhu, o životě. To byla ta vysoká škola, která mi chyběla.

A pak už přišel Rain Man?

Než ten film vznikl, byl to taky složitý proces. Dva roky se vyvíjel scénář, vystřídali se čtyři režiséři. A já byl přitom ten, kdo k němu přišel až jako poslední. Seděli jsme jednou se ségrou v restauraci a ona říká: „Hele, to je Dustin Hoffmann, jdi ho pozdravit.“ Mně to přišlo hloupé, ale když začala vyhrožovat „Když tam nepůjdeš ty, půjdu já,“ tak jsem šel. A ještě k němu ani nedojdu a on se na mě otočí a říká: „Tom Cruise. Jednou spolu natočíme film.“ A o dva roky později mi poslal scénář Rain Mana.

Když jsem se sešel s producenty Top Gunu, bylo mi jasné, že natočíme něco, co tu ještě nebylo.

Můžeme se zastavit u Top Gunu a Vala Kilmera?

Rád. On byl v obsazení jedničky největší hvězda z nás. Byl jsem tak vděčný, když se rozhodl ten film udělat, i když nás to stálo tehdy spoustu přemlouvání (smích). Val byl neuvěřitelně talentovaný a charismatický. A ta scéna ve sprše, kdy mě „kousne“, byla prostě jeden z těch hereckých okamžiků, které jsou spontánní a přirozené a které o postavách řeknou všechno.

A když jsme se znovu potkali u Top Gun: Maverick, bylo to, jako by žádný čas neuplynul. Smáli jsme se, pak jsme začali hrát – a on byl zpátky v té postavě. Jeden nádech, jeden pohled – a znovu byl Iceman. Val byl perfektní chlap. Skvělý kamarád.

Co pro vás znamená Mission: Impossible?

Třicet let života. Projekt, který se povedl. A taky první zkušenost s produkováním. Spolu se Sherry Lansingovou. Byla první ženou v historii, která vedla studio. Po Večerce mě přivedla k Paramountu a povídá: „Založ si produkční firmu. Máš cit na látky. Můžeš mít své filmy pod větší kontrolou.“ A já jí poslechl. A jako svůj první projekt přinesl právě Mission: Impossible. A komukoliv jsem to řekl, klepal si na čelo: „Chceš dělat televizní seriál jako film? Proč?“ A já se jen usmíval a říkal jim: „Bude to dobrý. Uvidíte.“ A bylo.

Pro kaskadérské šílenosti má Tom slabost. Jízda na motorce je ta zdaleka nejmenší.

První díl točil Brian De Palma, který je známý svými kamerovými hrátkami a stylizací. Jaké to bylo s ním pracovat?

Brian je mistr svého řemesla. Vždycky měl jasnou vizi a věděl přesně, jak chce scény komponovat, jak pracovat s kamerou, světlem a hudbou. S ním není prostor pro improvizaci. Byla to pro mě skvělá škola. Naučil mě, jak je důležitý každý detail. Jak každá malá věc ovlivní diváka. Práce s ním znamenala hodně přemýšlení, hodně plánování – a taky spoustu zábavy.

Jak jste se cítil, když jste poprvé uviděl hotový film?

Byl jsem nervózní, samozřejmě. Ale když to začalo, viděl jsem, že to funguje. Publikum reagovalo skvěle. Bylo to potvrzení, že moje intuice byla správná.

Co říkáte na to, že Mission: Impossible se stala franšízou a všechny filmy jsou dnes jedny z největších trháků?

Je to požehnání. Když jsme začínali, nikdo to nečekal. Ale příběh a postavy jsou silné a Tom Cruise je skvělý herec i producent (smích).

Letos se s filmovou sérií Mission: Impossible rozloučil

Poslední Mission: Impossible vás ukazuje při neuvěřitelných kaskadérských kouscích, ale místo moderních letadel nebo vrtulníků stojíte na křídlech starých dvojplošníků.

Pamatuju si, jak jsem jako malý kluk poprvé viděl chůzi po křídlech, a samozřejmě jsem to vždycky chtěl zkusit. Krása těch letadel… Nemají stejnou rychlost a výkon. To přineslo jak výhody, tak výzvy… jednou z nich byla síla a proudění vzduchu, které to dělalo velmi… velmi obtížným. A vytvářet takovou scénu, která zároveň vzdává hold Haroldu Lloydovi a Busteru Keatonovi, to jsem si nemohl nechat ujít.

Svérázná premiéra osmého dílu M:I

U natáčení šestého dílu jste si zlomil kotník…

No jo, to se stane. Srostlo to a točí se dál. Nejvíc mi na tom vadilo, že jsme museli na měsíc přerušit natáčení, ale jinak to nebyla první a asi ani poslední moje zlomenina.

Jaké natáčení pro vás bylo nejsložitější?

Možná čekáte, že řeknu nějaký akční film, ale největší výzvou pro mě byl film Eyes Wide Shut. Točit se Stanley Kubrickem bylo něco. Stanleyho filmy jsem znal dobře, obdivoval jsem ho a byl jsem mu představen přes Sydneyho Pollacka.

Přiletěl jsem k němu domů a přistál jsem na jeho zahradě. Diskutovali jsme o scénáři, o postavách, shodli jsme se, že by bylo skvělé, kdyby mou partnerku hrála Nicole Kidman, našli jsme společnou řeč. S tím, co jsem o Stanleyem věděl, mi bylo jasné, že to bude dlouhé a intenzivní natáčení, ale on mě ujišťoval: „Ne, neboj, skončíme za tři čtyři měsíce.“ Řekl jsem: „Stanley, jsem tady pro tebe, ať to trvá, jak dlouho chce“. No a pak jsme film točili skoro dva roky (smích).

Ten film dost ovlivnil i váš osobní život…

Byla to spíš souhra náhod, situací, emocí. Chvíli poté, co jsme film dotočili, jsme se s Nicole rozešli. Ale víte jak… se vztahy je to jako s těmi kotníky. Přebolí to, rány se zahojí a musíte jít dál. ■

David Laňka | Shutterstock.cz, Profimedia

Se svou někdejší ženou Nicole Kidman

TOM CRUISE

» Vyrůstal v chudé rodině, která se kvůli práci jeho otce neustále stěhovala. Kvůli stěhování měl problémy s učením, které byly spojeny s jeho dyslexií, a tak vynikal pouze ve sportu.

» Po dokončení střední školy se v roce 1980 odhodlal pro hereckou kariéru. Jako většina herců začínal v divadle a v menších rolích v divácky celkem úspěšných filmech, jako byli například Outsideři v režii F. F. Coppoly.

» Třikrát byl nominován na Oscara.

» Jeho partnerkami jsou většinou herečky.

» Za svou největší vášeň označuje film.