Vějíř, klobouk a sebevědomí
Když jsem si poprvé koupila vějíř, bylo to z rozmaru. Dřevěný, s černou krajkou. Představovala jsem si, jak s ním budu ladně kroužit na nějaké společenské akci, zatímco ke mně dorazí číšník s vychlazeným proseccem. Realita? Používám ho doma v županu, když otevřu ledničku a přemýšlím o tom, co nevařit.
Padesátka je zvláštní věk. Pořád mladá na to, abych spoustu věcí vzdala, a dost stará na to, abych věděla, že leccos už dělat nemusím. Například předstírat, že mi není horko. Nebo že miluju tropické dny s pocitem, že se na mě roztéká i spodní prádlo. Proto ten vějíř. Ne kvůli stylu – ale protože funguje.
Klobouky miluju celý život, od dětství. Široké, slaměné, barevné – dávají mi pocit, že jsem si léto trochu podmanila. Tvář ve stínu, pohled do dálky (na blízko stejně skoro nic nevidím), káva s ledem a nulová potřeba něco dokazovat. Slunce svítí všem stejně, ale jen některé z nás si najdou včas svůj stín. Klobouky nenosím tak často, jak bych chtěla, protože většinou si na dovolené nasazuji zcela praktickou cyklistickou helmu. Vůbec mi nesluší, a když ji sundám, vypadá to, že jsem za posledních padesát let nebyla u kadeřníka. Co mám na hlavě, když vylezu z vody, to se vymyká jakémukoli popisu, to se musí vidět. Nebo raději ne. Vlastně i na vlasové následky mých sportovních pokusů je klobouk nebo šátek tím nejlepším řešením.
Letní móda mi stejně byla vždycky podezřelá. Všechny ty pastelové šaty, co zeštíhlují (ha ha), outfity na festivaly, ve kterých máte vypadat, že je vám dvacet, a zrovna jste se totálně zabouchla do bubeníka… Dnes nosím to, v čem se mi dobře dýchá, a to doslova, protože pak se nadechne i moje hlava.
Největší změna? Sebevědomí. Není k němu potřeba publikum a už vůbec ne na sociálních sítích. Mám na mysli to sebevědomí vnitřní, tiché. To, které se nebojí vrásek. To, které umí ztlumit neustálý vnitřní i vnější povyk a umožní strávit klidnou chvilku sama se sebou. To, které mi dovolí chodit po pláži a nepřemýšlet o tom, jestli si někdo myslí, že bych se neměla mezi lidmi objevovat v plavkách. Před dvaceti, možná ještě i deseti lety, bych se nepochybně styděla ukazovat cyklistické nožky (to jsou ty, u kterých opálení začíná někde od půlky stehen). Dnes je mi to fuk. Na pláž jdu, protože tam chci jít. To stačí.
A tak si léto nosím s sebou. Vějíř, klobouk a sebevědomí. Nejsou to dekorace, ale připomínky toho, co už znám: že nemusím všechno vidět, zažít ani vysvětlovat – a přesto můžu zažít to nejkrásnější léto.
Vaše
Padesátka Marie
Text: Marie Petrovová | Foto: Adobe Stock, archiv Marie Petrovové