Čas jako nejvzácnější komodita
Čekání ve frontě v supermarketu se někdy podobá věčnosti v pekle. A současně deset let života zmizí lusknutím prstu. Jako by to bylo včera, říkáme. Žádná fyzikální veličina si s naším prožíváním nezahrává tak jako čas – obrovská řeka minulosti, přítomnosti a budoucnosti, kterou brázdí křehké loďky našich životů. Co o čase a jeho prožívání víme?
Text: Olga Procházková | Foto: Shutterstock.cz
Víme toho opravdu hodně, spousta významných osobností a téměř každý obor k času něco moudrého má. Asi nejznámější tvrzení o čase patří osvícenci Benjaminu Franklinovi, který řekl, že čas jsou peníze. S tím by se nejspíše ztotožnili ekonomové. Fyziky může zastupovat Albert Einstein a jeho prohlášení, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je pouze iluze, i když vytrvale přetrvávající. Biologové zase vědí o cirkadiánním čase, o malých hodinách, které jsou ukryty v každé buňce, každém orgánu i v celém našem těle. Psychologové by potvrdili, že emoce nás vtahují do přítomnosti a myšlení připravuje na budoucnost. A čistě fyziologicky má naše vědomí oproti realitě zpoždění 250 milisekund. Za tu dobu jsme schopni například zaregistrovat, že se rozsvítilo světlo nebo zareagovat na nějaký podnět. Dá se říct, že celoživotně máme čtvrt vteřiny zpoždění za realitou. Čas se dá zkoumat na milion způsobů, ale jeho subjektivní vnímání se do hloubky týká každé lidské bytosti. Staří lidé často říkají, že čas jim plyne rychleji než v mládí. Ale je skutečně pravda, že s přibývajícím věkem běží roky překotněji? A že ve čtyřiceti letech nám zbývá pouhých 18 % času, jak tvrdí některé senzacechtivé titulky? Platí to jen částečně. Vše se ukazuje mnohem složitější.
KOLIK NÁM ZBÝVÁ DO KONCE?
Vědomí konce je základní ingrediencí našeho žití. Tudíž není úplně radostnou vyhlídkou pocit, že v druhé polovině života se na cestě k bodu, odkud není návratu, ručičky hodin budou točit stále rychleji. Teorie zrychlujícího se času stojí na jednoduchém tvrzení, že každý rok v našem životě je stále menším dílem v celku. Zatímco ve dvanácti letech tvoří šest let celou polovinou života, v šedesáti pouhou desetinu.
Každý rok je stále menším dílkem pizzy našeho bytí, a tak se nám zdá kratší. Tolik značně zjednodušená, ovšem populární představa o subjektivním plynutí času.
Co potvrzují výzkumy, je fakt, že čas, kdy zažíváme a učíme se nové věci, vnímáme subjektivně jako delší než čas, který trávíme rutinními činnostmi ve známých prostředích. V dětství je každý den dobrodružstvím zanechávajícím v nás velkolepou stopu nově objeveného a měsíc je nekonečnou zásobárnou dlouhých dnů. Ale s každým dalším objevem nás okolní svět překvapuje méně a méně a s ubývajícími podněty se náš čas začíná pocitově zrychlovat. Ve čtyřiceti toho známe už hodně, tudíž můžeme před sebou mít „zážitkově“ menší část času, v krajním případě oněch 18 %. Ale reálně nás může čekat ještě celá polovina života. Jde zařídit, abychom si reálný čas prodloužili i subjektivně? Jde to, aspoň trochu. Vnímání času je totiž velmi komplexní záležitost závisející na více proměnných.
Kniha Časový paradox vyšla poprvé v roce 2008 a patří k nejvlivnějším knihám o psychologii času.
ZRYCHLOVÁNÍ A ZPOMALOVÁNÍ ČASU
To, jak vnímáme čas, bezprostředně ovlivňuje mnoho faktorů: emoce, pozornost, očekávání, míra soustředění i kontext, ve kterém se nacházíme. Pokud jsme v akutním stresu, zejména zažíváme-li strach, šok či blížící se nebezpečí, čas má tendenci zpomalovat. V extrémních případech, třeba těsně před nehodou nebo při pádu se i vteřiny zdají jako minu-
ty. Je to mimo jiné způsobeno tím, že mozek v danou chvíli dostává a zpracovává extrémní množství vjemů.
Jako naschvál se čas skoro nikdy nenatahuje, když spěcháme na schůzku nebo do práce. Tady zase hraje roli pozornost. Čím více pozornosti času věnujeme, tím pomaleji obvykle běží. V čekárně lékaře, kde visíme očima na hodinách, dokáže pět minut úplně rozcupovat naši trpělivost. Ale pokud si během jiných pěti minut potřebujeme vyčistit zuby, sbalit se do práce, najít kompatibilní pár ponožek, hodit prádlo do sušičky a potvrdit schůzku, nemáme šanci vyhrát. Čili čím méně se na čas soustředíme – je hodně práce, vzruchů, povinností –, tím rychleji čas ubíhá. A čím víc nudy a prázdna, tím spíš se ručičky zpomalují. Čas se může vléct nebo naopak rychle ubíhat ve strachu, očekávání, stresu či bolesti, v těchto případech už hodně záleží na dalším kontextu.
ZMIZELÝ ČAS
Obvykle nejhezčí v životě jsou chvíle, kdy čas úplně zmizí a pohltí nás přítomnost. Je to čas, kdy nás zcela vtáhne práce na zajímavém projektu, fotbalové utkání, četba napínavé knihy, příběh v kině nebo v televizi, podmanivá hudba, tanec, milování, rozhovor… Psychologové tomu říkají flow, stav hlubokého ponoření, plynutí. Chvíle, během nichž zapomínáme na čas, nejsou jen příjemné. Jsou úlevné. Vnitřní kritik, který nám při každém pohledu do zrcadla šeptá, že ta pleš je už fakt vidět a že bychom konečně měli začít běhat, zmlkne, tlak na výkon mizí. Mozek si odpočine od plánování, sebekontroly a neustálého hodnocení. V takových momentech nehledáme ani smysl života, protože v něm vězíme ponořeni až po uši. Jsme jen my a vítězný gól na olympijských hrách v Naganu, jen my a kniha, která nás vzala do jiných světů, jen my a člověk, s nímž jsme se ponořili do hluboké debaty nebo milování.
Ve stavu ponoření či plynutí se zároveň často vyplavuje koktejl velmi příjemných hormonů, jako je dopamin, endorfiny nebo i noradrenalin. Do takových momentů se chceme vracet. Je ale velmi důležité, jaké flow si do života pustíme. Zda bude tvůrčí, kreativní a inspirující, nebo naopak pasivní, závislé a nebezpečné. Protože existuje také: jenom my a vybraná droga, jen my a herní automat, jen my a riskantní jízda po dálnici, jen my a tabulka čokolády.
Jednotný čas
Není to zase tak dávno, kdy nejen každý stát, ale i každé město v Evropě nebo Americe mělo různý čas podle toho, jak se pohybovalo slunce. Jednoduše poledne bylo vždy, když Slunce stálo nejvýše, což bylo trochu jinak v Budapešti, Praze nebo Krakově. Dokud se zprávy šířily pomalu a lidé se přemisťovali pomalu, šlo to. Ale technický pokrok, zejména pak rozvoj železnice a telegrafu, nás donutil čas mezinárodně sjednotit. V roce 1884 se ve Washingtonu konala Mezinárodní meridiánová konference, která určila nultý poledník s cílem sjednotit mapy, navigaci a čas. Na jednotný evropský čas se postupně přešlo včetně českých zemí do konce 19. století.
ON-LINE SVĚT
Jistý typ uvíznutí v přítomnosti nabízí i virtuální svět. Při scrollování na mobilu ve společnosti Facebooku, Instagramu či TikToku čas utíká rychle, protože virtuální prostor zcela pohltí naši pozornost. Ta je ale roztříštěná a nejde o skutečné vtažení a splynutí. Zatímco po hodnotném flow cítíme radost a uspokojení, po dlouhém výletu k virálním videím se většinou cítíme hůř. Nuda po návratu do reality nemizí, naopak narůstá.
Svébytnou kategorií jsou pak počítačové hry, které jsou vtahující, pro flow jakoby stvořené. A nejsou všechny jen špatné. Některé můžou být i přínosné, tvůrčí a inspirativní. Rozdíl poznáme podle toho, co v nás po „vynoření“ zůstane. Energie, naplnění, rozzáření? Nebo vyhasnutí a pocit, že běžný život je zoufale špatně „nadesignovaný“?
JAK SI NATÁHNOUT ŽIVOT
Vypadá to sice celé hezky, ale něco tady nesedí. Pokud tvrdíme, že nejlepší je pro nás být ve flow, kdy čas dokonce zmizí, a do reality se můžeme vrátit až po několika hodinách s pocitem „Jejda, to to uteklo!“, tak by nám měl život nekontrolovaně ubíhat pod rukama. A v pokračování této logiky bychom nakonec mohli tvrdit, že nuda je nejspolehlivější cesta pro subjektivně dlouhý život, protože má schopnost ručičky na hodinách prakticky úplně zastavit.
Tady naštěstí do příběhu vstupuje paměť, která minulost rekonstruuje a interpretuje. Náš mozek si totiž neukládá čas, nýbrž události, zejména nové a intenzivní. Zpětně je čas bohatý na nové podněty a čas ve flow vyhodnocený jako dlouhý. A doba rutiny, opakování a nudy se nám zpětně jeví jako krátká a prázdná.
Jak tedy zabránit tomu, aby se nám dny, týdny a roky ztrácely jako písek mezi prsty? Je třeba „krmit“ mozek. Novým poznáním, novými zážitky, novými lidmi, cestami a hodnotným, posilujícím flow. Čím více „nakrmíme“ svůj mozek, tím delší nám pak nabídne paměť prožitý čas. Není to ovšem výzva k honbě za zážitky, spíš motivace nezanevřít s postupujícími roky na nové věci, nerezignovat na okolní svět, neuzavřít se, pěstovat si schopnost být překvapován, objevovat a učit se. A mezi tím vším si klidně dopřát rutinu, klid a trochu nudy. To všechno je život.
KDE UVÍZLA NAŠE MYSL
Kromě subjektivního vnímání času, který může být dosti flexibilní, existuje taky individuální ukotvení v čase ve vztahu k minulosti, budoucnosti a přítomnosti. Kniha Časový paradox od psychologů Philipa Zimbarda (ano, je to ten, co má na svědomí známý vězeňský experiment) a Johna Boyda popisuje, jak může vztahování se k těmto třem časovým rovinám ovlivňovat naše myšlení, chování a rozhodování.
Kniha mimo jiné shrnuje naše vnímání času z hlediska vývoje lidstva: v pravěku žili lidé převážně v přítomnosti, protože právě to zvyšovalo šanci na přežití. Nebylo důležité, co bude zítra nebo za rok – podstatné bylo sehnat potravu, ochránit děti či utéct před nebezpečím. Postupně si ale lidé začali uvědomovat nejen střídání dne a noci, ale i lunárních cyklů a ročních období. Vytvářeli si zásoby na zimu,
chránili obydlí a teprve s pocitem většího bezpečí mohli obrátit pozornost za horizont aktuálního dne. Lidské uvažování se tak postupně přesouvalo od přítomnosti k budoucnosti a stále větší význam získávalo také přesné měření času. Západní společnost je dnes obecně silně orientovaná na budoucnost, plánování, zajištění, udržitelnost. Individuálně mezi lidmi ale existují výrazné rozdíly.
Někteří z nás neustále plánují a odkládají potěšení, jiní žijí hlavně „tady a teď“, další zůstávají spojeni s minulostí nebo upínají pozornost k tomu, co přijde po smrti. Každý z nás vnímá svět skrze určitý „časový filtr“.
Jak bezprostředně ovlivňuje naše rozhodování aktuální časová perspektiva, ukazuje jeden ze starších výzkumů ze 70. let, který je v knize zmiňován. Stručně popsáno: studenti teologického semináře Princetonovy univerzity měli přednést důležitý projev o pomoci bližnímu (sic!) na druhé straně kampusu. Části studentů bylo řečeno, že jdou pozdě, a části, že jdou včas a s rezervou. Studenti cestou na projev museli projít přes místo, kde byl „nastražený“ člověk potřebující pomoc. Seminaristé ve zpoždění ho v 90 % případů minuli, ačkoli ho viděli, zatímco většina těch, co „šli včas“, pomohla. A nebylo to tím, že by jedni byli hodní a druzí zlí, ale změnu v chování způsobila pouze (!) jejich časová perspektiva.
Je také například prokázáno, že narkomani, kteří jsou naladěni na fatalistickou přítomnost (nemám život v rukách, vše je v řízení osudu) si méně často mění jehly než jiní. A takto bychom mohli pokračovat.
Zimbardo a Boyd definovali celkem šest základních časových perspektiv, v nichž se pohybuje naše mysl. A na základně mnohaleté práce a výzkumů vytvořili standardizovaný dotazník, který dokáže určit pro jednotlivé perspektivy naše skóre – jde o teorii takzvané časové perspektivy.
Naše časová perspektiva čili to, zda jsme převážně zaměřeni na budoucnost, minulost či přítomnost, nevzniká náhodou. Formuje ji kombinace mnoha faktorů, jako jsou temperament, rodinné prostředí, pocit bezpečí či nejistoty v dětství, výchova, kultura včetně vztahu k času