Dobrý den, jak se máte?
„Dobrý den, jak se máte?“ Připadá vám tahle otázka normální, nebo vás hned dostane do varu, protože je pokrytecká a navíc je to slovní vata, která každé pracovní jednání zbytečně zdržuje? Když se vás obsluha v restauraci zeptá, zda je všechno v pořádku, máte dojem, že od vás očekává hodnocení stavu světa, nebo chce jen vědět, jestli vám chutnalo.
Marie Petrovová | AdobeStock.cz, archiv Marie Petrovové
Posledních padesát let jsem si myslela, že mám jasno. Zdvořilostní fráze a zdvořilostní gesta, jako třeba podání ruky, pro mě byly prostým projevem zdvořilosti, nikoli zahájením výměny informací o stavu mé duše, zdraví, rodiny, práce nebo mých názorů na vývoj globalizace. Ne, že bych je neměla. Názor mám na kde co, ale myslím, že mohu neskromně tvrdit, že dokážu rozeznat situace, kdy je vhodné se rozpovídat a kdy je lepší poděkovat za projevený zájem a stručně odpovědět.
Kdybych neměla sociální sítě, tak ani netuším, že zdvořilostní fráze mají mimořádný potenciál pro rozvíjení nedorozumění nebo dokonce sporů. To si samozřejmě trochu vymýšlím. Komunikace je moje práce i můj koníček, a tak mi neuniklo, že se těmito tématy lingvisté pilně zabývají. To ale není tak úplně zábavné čtení. Takový Instagram nebo LinkedIn pobaví mnohem spolehlivěji, protože na téma zdvořilostních frází najdete rozhořčené příspěvky a videa plná pohoršení nad falší a prázdnotou, popřípadě nad neefektivitou, kterou vnášejí do našeho jinak vysoce disciplinovaného pracovního života.
Možná někdy stačí s úsměvem odpovědět: Děkuji, jídlo bylo výborné, určitě tu nejsme naposledy.
Pracuju už několik desítek let. A z těch desítek let jsem rozhodně pár desítek hodin věnovala rozhovorům na úplně jiná témata, než byla ta pracovní. Prostě jsem je prokecala, prodrbala, proplkala. Většiny z těch hodin rozhodně nelituji. Přinesly mi totiž to nejcennější – příjemné vztahy. Neumím být produktivní bez dobrých vztahů. Možná je právě tohle znamením, že stárnu. Ne, že by mě nezajímal stav světa, ale myslím, že stojí za to zamyslet se nad tím, jestli si právě teď potřebujeme vyměnit informace, nebo zda zrovna spíš tvoříme vztah a o informace zase tolik nejde. Jen těžko mi někdo vymluví, že dobré vztahy dělají svět lepším místem k životu.
Možná někdy stačí s úsměvem odpovědět: „Díky, mám se fajn. A co vy?“ Nebo: „Děkuji, jídlo bylo výborné, určitě tu nejsme naposledy.“ Nedobrou situaci planety to rozhodně nevyřeší, ale možná někdo poděkování a zdvořilost přenese dál, na své kolegy, do své rodiny. Upřímné poděkování i upřímnou zdvořilost.
Dobrý den, děkuji, prosím – nejsou to silná slova plná vášní, není to erupce neutuchajícího zájmu o blaho všech v dosahu mých hlasivek. Jsou to jen hezká, zdvořilá slova, ale podle mě mají sílu měnit svět, protože mají sílu měnit naše chování i naše myšlení.
Na počátku prý bylo slovo. Nikdo z nás u toho nebyl, ale kdo ví, jestli to náhodu nebyly dokonce celé věty: „Dobrý den. Jak se máš, Adame?“ ■