(Nad)časové číslo
Foto: Karel Šanda
Milé čtenářky / Milí čtenáři,
toto vydání Maxima se hodně zaměřuje na čas. Na to, jak utíká, a na to, co s sebou odnáší a co naopak nese nového. Náhle všudypřítomné téma umělé inteligence, to je téma, na které bych chtěl upozornit především, byť začínám trochu od konce.
Dívám se na ně se zkušeností generace, která se do produktivního věku dostávala v éře nástupu počítačů do nejrůznějších sfér lidského života. Rozhovor Olgy Procházkové s psychologem Markem Urbanem, který se fenoménu umělé inteligence věnuje, mě ale jen utvrdil v tom, že nic z toho, co jsme v civilizačním vývoji během posledních dekád zažili, není s tím, co se děje teď, srovnatelné. Protože právě před našima očima něco umělého skutečně ožívá a je dobré si to uvědomit. Není to lehké čtení, to opravdu ne. Nastavuje reálné zrcadlo našim schopnostem i neschopnostem a popisuje scénáře budoucnosti. A Asimovovy zákony robotiky už nefungují.
Pojďme proti proudu času – do doby, kdy planetě vládli obří plazi. I ti ožívají, přinejmenším v Tuchoměřicích u Prahy, kam se za paleontologem Štěpánem Píchou vydal Jan Čáp. A tenhle výlet, jakkoli za tvory, z nichž mnozí se kdysi světem pohybovali jako superpredátoři, může ve světle předchozího působit najednou až uklidňujícím dojmem.
Čas zkrátka plodí paradoxy. On umí leccos. Třeba léčit, anebo plynout všudypřítomně kolem nás, aniž bychom si ho vůbec uvědomovali. To děláme většinou jen tehdy, když se nám ho nedostává. V dalším textu Olgy Procházkové se čas ocitá pod drobnohledem. Dočteme se tu o tom, jak je dobré zažít chvíle, kdy zmizí, kdy nás zcela pohltí něco přítomného. Ale pozor – je to pozitivní jen tehdy, když v nás tohle ponoření taky něco příjemného zanechá.
Toto vydání Maxima je letní. Zkuste během těch požehnaně teplých měsíců to, co kdysi – jen si tak lehnout do trávy pod strom, hledat mezi listy kousíčky modré oblohy a nudit se. Aspoň chvilku. Dokážete to?
Velice bych vám přál, aby ano.
Michal Petrov
šéfredaktor Maxima