Strana 23
MAXIMUM
|
23
Č T E N Í N A LÉ TO
vhodný pro klasickou pracovní dobu pět dní vtýdnu osm
hodin denně. Dneska, v době, kdy lidé bydlí v širokém
okruhu velkých měst, vidíme, že zicky musejí být vpráci
třeba jen polovinu úvazku. Pak ta sdílení mohou mít smysl
amůže to dokonce dobře fungovat. Když na zaměstnance
bude vyvíjen tlak, aby byli vpráci od rána do večera aani
nebudou mít své místo, potom to fungovat spíš nebude.
Z
ažil jsem při jedné zahraniční stáži, že kolegyně přišla
ráno do práce sedla si kosiřelému stolu, kde byla jen
klávesnice a monitor, z batohu vyndala plyšáka, tužku
amobil azačala pracovat. Druhý den se opakovalo totéž
jen ujiného stolu. Když jsem se tomu divil, vysvětlili mi,
že tam nic není ničí, jen přihlašovací údaje kpočítači…
To může být hodně vykořeňující. To jsem rozhodně neměla
na mysli. Já mluvila opřípadu, kdy se ujednoho stolu střídají
dva lidé, jeden dopoledne adruhý odpoledne, avzásuvko-
vém boxu jsou dva šuplíky jednoho adva zase toho druhého.
Střídají se tam jen dva lidé adomlouvají se spolu, kdo tam
kdy bude. Pořád mají nějaké zázemí. Když nemůže člověk
mít na pracovním místě vůbec žádné osobní věci akdyž nemá
stálejšího souseda, se kterým je zvyklý prohodit pár vřelej-
ších osobních vět, může to být vysloveně škodlivé.
Covid, to byla doba raketového nástupu on-line komuni-
kace. Co nedokáže absolutně nahradit?
Právě ten osobní kontakt – ať už jde o kancelář, nebo
vmém případě oterapii. On-line můžete kdykoli vypnout,
předstírat, že je porucha. Když máte vedle sebe živého člo-
věka, není to tak jednoduché.
Onehdy mě napadlo, že dřív, pár dekád dozadu, se velká
spousta literárních ilmových děl inspirovala provozem,
děním na různých pracovištích. Dnes jako by znich všech
zbyly jen nemocnice. Vaše knížka se tomu vymyká. Zdá se
mi to nebo ne?
Nezdá. Oprovozech se toho točí ipíše hodně málo achybí
to. Přitom je to důležité– už jen kvůli tomu, aby lidé získali
nějakou představu otom, jak to funguje vrůzných pracov-
ních prostředích avztazích.
Mimochodem, ve vašem případě jde vlastně iogenerační
výpověď. Tohle si uvědomujete, když píšete?
Určitě ano. Vzimě mi bylo padesát, takže jsem vlastně taky
trochu boomer. Aje pravda, že paměť spoustu věcí zkre-
sluje, spoléhat se jen na ni je ošidné. Slýcháme například,
že dřív byli lidé pospolitější avíc spolu mluvili, ale třeba je
dala dohromady povinná brigáda, na kterou nechtěli, aklá-
bosili proto, že stáli ve ontě uřezníka.
Když už jsme utoho srovnávání, jaké to bylo dřív ajaké
je to dnes, nemůžeme asi pominout výchovu. Jako kluk
jsem musel respektovat mnohem víc zákazů apravidel než
současné děti. Později se to hodilo, protože mě bariéry
zase tolik nepřekvapily. Dnes nastupuje do práce generace
„sněhových vloček“. Je tak křehká kvůli měkčí výchově?
Začnu obecněji– nemám pocit, že by naše generace rodičů
vysloveně schválně odstraňovala ze života svých dětí překáž-
ky anekladla jim žádné meze. Samozřejmě jsme se snažili
oproti předchozím ovětší empatii, protože se ti, kteří při-
cházejí, chtějí vždycky vyvarovat chyb svých rodičů– na
Učit za pandemie
na dálku šlo, ale
ztráta živého kontaktu
děti poškodila.
❝