Strana 24
24
|
MAXIMUM
Č T E N Í N A LÉ TO
základě nějakého pocitu, který si odnesli ze svého dětství
amládí. To je věčný koloběh, pořád se to opakuje. Sněhové
vločky tu máme proto, že se svážnými překážkami prostě
nesetkaly, ale to není tím, že by je někdo uměle odstra-
nil. Společnost zkrátka zbohatla, zvýšila životní standard
apodmínky jsou méně tvrdé. Proto se vněkterých státech
stěmi přecitlivělými mladými lidmi setkali mnohem dřív
než unás.
Dnes je všechno řešitelné. Když není na jedno jídlo, tak
je na jiné, když nestihnu nakoupit vobchodě, seženu jídlo
jinak, mohu onemocnět třeba i na měsíc nebo půl roku
a existenčně mě to neohrozí. Neumíráme hlady, nehro-
zí nám bydlení pod mostem, pořád máme nějaké rezervy.
Někdo větší, někdo menší, ale jsou. Pocit ohrožení je mno-
hem méně častý. Není to tak dávno, co neúspěch na stu-
diích znamenal nástup do dělnické profese, dnešní mladí si
sněčím takovým vůbec nelámou hlavu. Vědí, že se nic moc
stát nemusí: najde se jiná škola, jiná cesta, ať už se stane
cokoliv. Ještě za nás to bylo tak, že když vás vyhodili zjed-
né školy, na jiné jste už studovat nemohl, nesměl. To už si
dneska neumí nikdo ani představit. Stejně tak ivpráci–
když jste něco pokazil, táhlo se to svámi, na základě něja-
kého záznamu jste už podobně dobrou nedostal. Dneska se
to vlastně neděje.
Další velký strašák byla vojna. Jaký je váš postoj jako psy-
choložky kpovinné prezenční službě?
Vojna nebyla fajn. Spoustě lidí ublížila. Tím ale nevylučuji,
že to jiné spoustě vyhovovalo atřeba iprospělo. Ovojně se
často mluví vsouvislosti se získáváním nějaké samostatnos-
ti. Ale to zdaleka není jen ovojně, ale třeba taky iotom,
jak vysoký podíl mladých lidí dnes že dlouho ve společ-
né domácnosti srodiči. Za nás bylo celkem obvyklé, že ve
14 letech skončilo základní vzdělání, pak velmi často násle-
doval internát, několikaleté učení nebo studium, popřípadě
vojna. Pak už domů člověk jako by nepatřil. Dnes slyšíme,
že si kvůli tomu lidé prožili pocit vykořenění, že nemoh-
li prožít plné dětství. Já myslím, že ideál je někde mezi
tím. Nejsem pro povinnou vojnu, ale pro nějakou jinou
zkušenost, kdy by si mladí museli zvyknout žít mimo své
rodiče, respektovat jiná pravidla. Ono to začíná mnohem
dřív– zmizelo hodně pobytových táborů, vzrostla popu-
larita „příměšťáků“, kdy děcka spala doma. Jsem ráda, že
se obliba klasických táborů vrací. Čím víc bude takových
dobrovolných příležitostí, tím líp.
Krajnost nikdy neprospívá. Je to vidět vAnglii, kde pre-
ferování internátů vede k mezigeneračnímu odcizení.
Rodiče, ačkoli mají děti, umírají sami…
Ano, anavíc ty děti neměly kde nabýt pečujících dovednos-
tí. To se naštěstí zásadně změnilo unás. Dnes naši senioři
zdaleka neumírají opuštění vdomovech důchodců tak často
jako kdysi.
Na druhou stranu, když budou ty příležitosti pořád dobro-
volné, zase se tomu ty sněhové vločky vyhnou…
Srovnat tuhle skupinu mladých lidí by měla amohla tře-
ba nějaká pobytová soustředění právě pro sněhové vločky.
Rychlý sex bez vztahu citliví jedinci nemusejí zvládnout.
❝