Strana 29
MAXIMUM
|
29
P S YC H O L O G I E
V
íme toho opravdu hodně, spousta význam-
ných osobností a téměř každý obor k času
něco moudrého má. Asi nejznámější tvrzení
očase patří osvícenci Beaminu Franklinovi,
který řekl, že čas jsou peníze. Stím by se
nejspíše ztotožnili ekonomové. Fyziky může zastupovat
Albert Einstein ajeho prohlášení, že rozdíl mezi minu-
lostí, přítomností a budoucností je pouze iluze, i když
vytrvale přetrvávající. Biologové zase vědí ocirkadiánním
čase, omalých hodinách, které jsou ukryty vkaždé buň-
ce, každém orgánu ivcelém našem těle. Psychologové by
potvrdili, že emoce nás vtahují do přítomnosti amyšlení
připravuje na budoucnost. A čistě ziologicky má naše
vědomí oproti realitě zpoždění 250 milisekund. Za tu dobu
jsme schopni například zaregistrovat, že se rozsvítilo světlo
nebo zareagovat na nějaký podnět. Dá se říct, že celoži-
votně máme čtvrt vteřiny zpoždění za realitou. Čas se dá
zkoumat na milion způsobů, ale jeho subjektivní vnímání
se do hloubky týká každé lidské bytosti. Staří lidé často
říkají, že čas jim plyne rychleji než vmládí. Ale je skutečně
pravda, že spřibývajícím věkem běží roky překotněji? Aže
ve čtyřiceti letech nám zbývá pouhých 18 % času, jak tvrdí
některé senzacechtivé titulky? Platí to jen částečně. Vše se
ukazuje mnohem složitější.
KOLIK NÁM ZBÝVÁ DO KONCE?
Vědomí konce je základní ingrediencí našeho žití. Tudíž není
úplně radostnou vyhlídkou pocit, že vdruhé polovině živo-
ta se na cestě kbodu, odkud není návratu, ručičky hodin
budou točit stále rychleji. Teorie zrychlujícího se času stojí
na jednoduchém tvrzení, že každý rok vnašem životě je stá-
le menším dílem vcelku. Zatímco ve dvanácti letech tvoří
šest let celou polovinou života, všedesáti pouhou desetinu.
Každý rok je stále menším dílkem pizzy našeho bytí, atak se
nám zdá kratší. Tolik značně zjednodušená, ovšem populární
představa osubjektivním plynutí času.
Co potvrzují výzkumy, je fakt, že čas, kdy zažíváme
aučíme se nové věci, vnímáme subjektivně jako delší než
čas, který trávíme rutinními činnostmi ve známých pro-
středích. Vdětství je každý den dobrodružstvím zanechá-
vajícím vnás velkolepou stopu nově objeveného aměsíc
je nekonečnou zásobárnou dlouhých dnů. Ale skaždým
dalším objevem nás okolní svět překvapuje méně améně
asubývajícími podněty se náš čas začíná pocitově zrychlo-
vat. Ve čtyřiceti toho známe už hodně, tudíž můžeme před
sebou mít „zážitkově“ menší část času, vkrajním případě
oněch 18 %. Ale reálně nás může čekat ještě celá polo-
vina života. Jde zařídit, abychom si reálný čas prodloužili
isubjektivně? Jde to, aspoň trochu. Vnímání času je totiž
velmi komplexní záležitost závisející na více proměnných.
ZRYCHLOVÁNÍ AZPOMALOVÁNÍ ČASU
To, jak vnímáme čas, bezprostředně ovlivňuje mnoho fak-
torů: emoce, pozornost, očekávání, míra soustředění ikon-
text, ve kterém se nacházíme. Pokud jsme vakutním stresu,
zejména zažíváme-li strach, šok či blížící se nebezpečí, čas
má tendenci zpomalovat. Vextrémních případech, třeba těs-
ně před nehodou nebo při pádu se ivteřiny zdají jako minu-
ty. Je to mimo jiné způsobeno tím, že mozek vdanou chvíli
dostává azpracovává extrémní množství vjemů.
Jako naschvál se čas skoro nikdy nenatahuje, když spě-
cháme na schůzku nebo do práce. Tady zase hraje roli
pozornost. Čím více pozornosti času věnujeme, tím poma-
leji obvykle běží. Včekárně lékaře, kde visíme očima na
hodinách, dokáže pět minut úplně rozcupovat naši trpě-
livost. Ale pokud si během jiných pěti minut potřebu-
jeme vyčistit zuby, sbalit se do práce, najít kompatibilní
pár ponožek, hodit prádlo do sušičky apotvrdit schůzku,
nemáme šanci vyhrát. Čili čím méně se na čas soustředí-
me– je hodně práce, vzruchů, povinností –, tím rychleji
čas ubíhá. Ačím víc nudy aprázdna, tím spíš se ručičky
zpomalují. Čas se může vléct nebo naopak rychle ubíhat ve
strachu, očekávání, stresu či bolesti, vtěchto případech už
hodně záleží na dalším kontextu.
ZMIZELÝ ČAS
Obvykle nejhezčí vživotě jsou chvíle, kdy čas úplně zmizí
apohltí nás přítomnost. Je to čas, kdy nás zcela vtáhne
práce na zajímavém projektu, fotbalové utkání, četba napí-
navé knihy, příběh vkině nebo vtelevizi, podmanivá hud-
ba, tanec, milování, rozhovor…
Psychologové tomu říkají ow, stav hlubokého ponoření,
plynutí. Chvíle, během nichž zapomínáme na čas, nejsou
jen příjemné. Jsou úlevné. Vnitřní kritik, který nám při
každém pohledu do zrcadla šeptá, že ta pleš je už fakt vidět
a že bychom konečně měli začít běhat, zmlkne, tlak na
výkon mizí. Mozek si odpočine od plánování, sebekontroly
a neustálého hodnocení. V takových momentech nehle-
dáme ani smysl života, protože vněm vězíme ponořeni až
po uši. Jsme jen my avítězný gól na olympských hrách
vNaganu, jen my akniha, která nás vzala do jiných světů,
jen my ačlověk, snímž jsme se ponořili do hluboké debaty
nebo milování.
Ve stavu ponoření či plynutí se zároveň často vyplavu-
je koktejl velmi příjemných hormonů, jako je dopamin,
endorny nebo inoradrenalin. Do takových momentů se
chceme vracet. Je ale velmi důležité, jaké ow si do živo-
ta pustíme. Zda bude tvůrčí, kreativní ainspirující, nebo
naopak pasivní, závislé anebezpečné. Protože existuje také:
jenom my avybraná droga, jen my aherní automat, jen
my ariskantní jízda po dálnici, jen my atabulka čokolády.
ČAS JAKO NEJVZÁCNĚJŠÍ
KOMODITA
Jednotný čas
Není to zase tak dávno, kdy nejen každý stát, ale i každé
město v Evropě nebo Americe mělo různý čas podle toho,
jak se pohybovalo slunce. Jednoduše poledne bylo vždy,
když Slunce stálo nejvýše, což bylo trochu jinak vBuda-
pešti, Praze nebo Krakově. Dokud se zprávy šířily pomalu
alidé se přemisťovali pomalu, šlo to. Ale technický pokrok,
zejména pak rozvoj železnice atelegrafu, nás donutil čas
mezinárodně sjednotit. Vroce 1884 se ve Washingtonu
konala Mezinárodní meridiánová konference, která určila
nultý poledník scílem sjednotit mapy, navigaci ačas. Na
jednotný evropský čas se postupně přešlo včetně českých
zemí do konce 19. století.