Strana 3
E D I TO R I A L
T
oto vydání Maxima se hodně zaměřuje na čas.
Na to, jak utíká, ana to, co ssebou odnáší aco
naopak nese nového. Náhle všudypřítomné téma
umělé inteligence, to je téma, na které bych chtěl upozornit
především, byť začínám trochu od konce.
Dívám se na ně se zkušeností generace, která se do pro-
duktivního věku dostávala véře nástupu počítačů do nej-
různějších sfér lidského života. Rozhovor Olgy Procházko-
vé spsychologem Markem Urbanem, který se fenoménu
umělé inteligence věnuje, mě ale jen utvrdil vtom, že nic
ztoho, co jsme vcivilizačním vývoji během posledních de-
kád zažili, není stím, co se děje teď, srovnatelné. Protože
právě před našima očima něco umělého skutečně ožívá aje
dobré si to uvědomit. Není to lehké čtení, to opravdu ne.
Nastavuje reálné zrcadlo našim schopnostem i neschop-
nostem apopisuje scénáře budoucnosti. AAsimovovy zá-
kony robotiky už nefungují.
Pojďme proti proudu času– do doby, kdy planetě vlád-
li obří plazi. I ti ožívají, přinejmenším vTuchoměřicích
uPrahy, kam se za paleontologem Štěpánem Píchou vydal
Jan Čáp. Atenhle výlet, jakkoli za tvory, znichž mnozí se
kdysi světem pohybovali jako superpredátoři, může ve svět-
le předchozího působit najednou až uklidňujícím dojmem.
Čas zkrátka plodí paradoxy. On umí leccos. Třeba léčit,
anebo plynout všudypřítomně kolem nás, aniž bychom si
ho vůbec uvědomovali. To děláme většinou jen tehdy, když
se nám ho nedostává. Vdalším textu Olgy Procházkové se
čas ocitá pod drobnohledem. Dočteme se tu otom, jak je
dobré zažít chvíle, kdy zmizí, kdy nás zcela pohltí něco pří-
tomného. Ale pozor– je to pozitivní jen tehdy, když vnás
tohle ponoření taky něco příjemného zanechá.
Toto vydání Maxima je letní. Zkuste během těch požeh-
naně teplých měsíců to, co kdysi– jen si tak lehnout do
trávy pod strom, hledat mezi listy kousíčky modré oblohy
anudit se. Aspoň chvilku. Dokážete to?
Velice bych vám přál, aby ano.
MAXIMUM
|
3
(Nad)časové číslo
Milé čtenářky / Milí čtenáři,
Michal Petrov, šéfredaktor Maxima
K a r e l Ša nd a