Strana 35
MAXIMUM
|
35
ZDRAVÍ
E
xistuje u nás nějaký „kulturní vzorec“,
tradice, kterou si neseme vchování vůči
lékařům?
Za mých studií střední zdravotnické školy
byl běžný model, že pan doktor či paní dok-
torka představovali personu, které se neodporovalo. Lékař
byl „bůh“, jehož jsme respektovali sveškerou úctou. Ještě
později, když jsem vedla studenty na praxi, jsme při vizi-
tě jednomu váženému profesorovi, za jehož přítomnos-
ti muselo být vše perfektně připraveno, otevírali dveře
azavírali za ním. Vtom jsme žili. Vposledních letech se
ale obrušují hranice, zejména mezi lékaři asestrami, ale
imezi vedoucími lékaři amladšími kolegy či absolventy.
Jak to obrušování hran vypadá zpohledu pacientů?
Někteří lidé stále vnímají lékaře jako absolutní autori-
tu– můj pan doktor, ten je nejlepší, co řekne, to platí,
já ho musím poslouchat. Ale vzhledem k dostupnosti
informací atomu, že se jako společnost měníme, se pro-
sazuje přístup, že by pacient měl být lékaři partnerem.
Ne samozřejmě při stanovování diagnózy nebo léčby, ale
především vdodržování terapie avrámci komunikace.
Lékař by neměl vystupovat vroli nadřízeného člověka, ale
přizvat pacienta do léčebného procesu a vložit na něj část
zodpovědnosti, třeba za to, že (ne)bere léky a(ne)chodí na
kontroly. Od úcty anadřízenosti se přechází kpartner-
skému modelu, kdy je lékař vlídnější a pacient nehá-
zí zodpovědnost za svůj stav na systém. Pokud napří-
klad pacient nemá vpořádku výsledky, lékař může říct:
„Rozumím, že je to pro vás hodně těžké, ale pojďme
stím něco udělat.“ Ane: „Tak co svámi, zase nedodr-
žujete režim“
Tyhle ideální věci… víte reálně, že se dějí?
Ano, vím. Ale nejde jen, jak bychom možná čeka-
li, o generační záležitost. Partnerský přístup nemusí
být problém ani pro zkušené starší lékaře, ač toho za
svých studií okomunikaci mnoho neslyšeli. Je to otázka
osobnosti. Mým vzorem byl zakladatel dětské onkolo-
gie profesor Josef Koutecký. Jeho ideály ráda přebírám.
Byl velmi vážený, ale také uctivý avstřícný. Vedle něj
měl pacient pocit, že to je jeho „známý“, nejen partner.
Ten čas arozvaha, sjakou mluvil– žádné „tempo doby“
uněj člověk nezažil. Jeho rozhovor spacientem byl až
osvěžující.
Profesor Koutecký musel zvládat ikomunikaci snemoc-
nými dětmi ajejich rodiči, což je ještě složitější záležitost.
Pamatujete si nějaký moment, který vám utkvěl?
Já jsem se sním setkávala jako studentka doktorand-
ského studia. Byl jedním z oponentů mé práce, řešili
jsme postavení komunikace vmedicíně atrávívali jsme
spolu hodiny času. Vpaměti mi zůstal jeden moment,
kdy vyprávěl, že když začínal, tak lékař udětského pa-
cienta musel všechno zajistit a vykonat sám – nabrat
krev, udělat rentgen adalší vyšetření. Dnes je medicí-
na tak specializovaná, že pacient obíhá vyšetření sám.
Profesor Koutecký říkal, že tou změnou se člověk stal
PhDr. Šárka Tomová,
MPH, Ph.D. et Ph.D.
❧
❧
» Přednostka Centra rozvoje komunikačních a pedago-
gických kompetencí na 2. lékařské fakultě Univerzity
Karlovy.
» Odbornice na pedagogiku a komunikaci v medicíně.
» Autorka mnoha odborných článků a spoluautorka knihy
Komunikace s pacientem v intenzivní péči.
» Její největší komunikační slabostí je, že se příliš zamě-
řuje na neverbální komunikaci, respektive mimiku.
číslem. Ajá ktomu dodávám, že pacient se stává čáro-
vým kódem. Jde na vyšetření amá žádanku, na níž je
čárový kód, nikdo oněm „neví“. Specializace jsou skvělé,
ale lidský rozměr se vytrácí.
Čím je vlastně specická interakce mezi lékařem apa-
cientem?
Zejména vtom, že pacient má většinou nějaké trápení,
bolesti, je vdiskomfortu, ve stresu. Pokud řeší vážnou či
dlouhodobou nemoc, má často starosti, řeší, co se děje
doma, kdo zabezpečí rodinu a tak dále. Všechny tyto
faktory způsobí, že pacient se může prolovat avystupo-
vat úplně jinak než vběžném životě, protože vtu chvíli
není vrovnováze, je oslabený.
Na jedné straně jsou tedy přetížení lékaři, na druhé
vystresovaní pacienti. Jaké největší chyby se pak vkomu-
nikaci dějí?
Neřekla bych chyby, ale spíš bych mluvila otom, kde
vidím možnosti zlepšení. Pravda je, respektive moje
přímá dlouhodobá zkušenost ukazuje, že lékaři jsou
opravdu extrémně přetížení. To se odráží vcelém sys-
tému avpocitu všech zúčastněných. Čili ipacienti mají