Strana 36
ZDRAVÍ
pocit, že je všechno jako zrychlíku. Nicméně spěchat
není vždycky ta nejefektivnější cesta. Podle jednoho
staršího výzkumu se ukázalo, že pokud lékař nepřeruší
pacienta do prvních třicet vteřin rozhovoru, tak pacient
nemluví déle než dvě minuty. Lékaři argumentují, že
nemohou nechat mluvit pacienta vepické šíři apotře-
bují se ho konkrétně vyptat. Jenže oni dávají uzavřené
otázky ano– ne, což je sice nutné, ale nestačí to pokaž-
dé. Akdyž položí otevřené otázky, nejdou do hloubky.
Pacient má pak pocit, že je kusem něčeho, co jen odpo-
vídá na dotazy, ale chtěl by říct víc. Přitom se vyplácí
zjistit hlubší nebo širší kontext jeho situace anemoci.
Lidé se často raději svěřují sestřičkám.
Jakou roli vtomto hrají ony?
Sestry jsou klíčové iproto, že tvoří první
nárazník systému, ato často rozhoduje,
jak se bude pacient cítit. Ikdyž jsou taky
často přetížené, vkaždém případě tráví
s pacienty obvykle mnohem víc času,
atím pádem někdy onen hlubší rozhovor
suplují ačasto se dozvědí důležité informace. Atohle je
další situace, kdy se sestra stává partnerem lékaře.
Někdy se pacienti doktorů bojí, protože mají pocit, že
snemocí obtěžují– zejména, pokud se problém vrací.
Aobčas ani nechtějí říct, že jim není dobře. „Pan dok-
tor mi řekl, že už by to mělo být vpořádku, tak jsem
mu radši nic neřekla.“ Anejde oodbornost lékaře, ale
ojeho vystupování.
Víme, že je klíčové, jakým hlasem lékař mluví ajak se
tváří, protože na to my nesmírně dáme. Podle dřívěj-
ších výzkumů 55 % naší komunikace ovlivňuje mimika
a38 % paralingvistika, tedy tón hlasu nebo jeho hla-
sitost. Vnímáme, jestli se na mě lékař podívá, nebo jen
kouká do počítače ajá si pak připadám jako kus, kte-
rý obtěžuje. Rozvíjí to, co já mu říkám, nebo jen klade
své otázky? To jsou momenty, které rozhodují, zda se
vytvoří důvěra ajá mu řeknu něco trochu víc, osmělím
se anemám pocit, že obtěžuji azdržuji, ikdyž oba víme,
že včekárně čeká dalších dvacet pacientů.
Pokud potřebuji probrat věcí více, můžu se zeptat, kolik
máme zhruba času? Protože mi to jako pacientovi může
dát rámec aklid.
Ano, aklidně by stím měl začít lékař. Představme si
vždy nějakou imaginární paní Novákovou. Tedy: „Paní
Nováková, mám patnáct minut času, pojďme si povídat.“
Nebo: „Mám tři minuty, pojďme vyřešit ty akutní věci
azbytek si necháme na příště.“ Je to skvělá prevence,
protože pacient se pak cítí, že není odbytý. Alékař vyře-
ší časový tlak.
Pacienti ale občas bývají invazivní, skáčou doktorům do
řeči nebo se moc rozpovídají.
Vobou momentech do toho má lékař vstoupit, nejlépe
tak, že pacienta osloví– to je opravdu moc důležité: „Já
se omlouvám, ale paní Nováková, pane Nováku…“ Tím
oslovením totiž dostane pacienta zkolotoče jeho vlast-
ních myšlenek, uvede ho zpět do přítomnosti, pomoci
může ilehký dotek: „Jsem rád za to, co mi říkáte, ateď
od vás potřebuji zjistit to ato.“ Nebo: „Prosím, nechte
mě domluvit, pak si řekneme dál.“ Oslovit, dotknout se,
oční kontakt, ukotvit adovést rozhovor.
Na konci je asi dobré nějaké shrnutí. Například: „Paní
Nováková, rozumíte všemu?“
Sumarizace je důležitá, ale řada pacientů se bojí říct,
že v tom má totální guláš. Čili jak se zeptat? Paní
Nováková, abych věděla, že jsme si rozuměli, pojďme si
shrnout, co máte dodržovat. Nutné je množné číslo. Ne
teď mi to řekněte, ale pojďme si říci. Aať
si to pacient klidně píše na papír.
Když jdeme k doktorovi, je jasné, že
nám je mizerně. Jenže, co když je špatně
ilékaři?
Vždycky se prosazovala teze, že starosti
lékaře pacienta nezajímají. Já si to nemy-
slím. Ten pacient přeci vidí, že je lékař unavený nebo
vnepohodě. Lékař sice pacientovi říct nemůže, že ho
bolí noha, ale může si stanovit jinou hranici– časovou:
„Paní Nováková, teď máme 10 minut, dnes bohužel víc
nelze.“
Může říct lékař někdy slovo nevím?
Většinou je to ve chvílích, kdy hovoří spacientem, kte-
rý má sdělenou velmi těžkou diagnózu. Tehdy je třeba
nebýt „jen“ lékařem, který si vždycky ví rady, ale být
ičlověkem aříct třeba: „Je mi líto, že nemůžu víc pomo-
ci. Rád bych pomohl, ale nevím jak.“ Nebo: „Co bych
pro vás teď mohla udělat? Napadá vás, jak vám můžu
pomoci?“ Komunikací nezachráníme všechno, ale pojď-
me projevit, že jsme lidi.
Když jde osdělení fatální diagnózy, jistě existuje nějaký
plán komunikace. Co říkáte na zkušenost, kdy na chod-
bě sdělila sestřička pacientce, že má karcinom kůže, kte-
rý se později naštěstí nepotvrdil?
My máme ve výuce jako jedno ztémat sdělování nepří-
znivé zprávy. Studenti absolvují tréninky, natáčí-
me je i na video, aby viděli, jak se v té situaci cho-
vají. Spolupracujeme s lékaři zpaliativní péče. Máme
protokol vytvářející vodítko pro lékaře ajeho hlavním
principem je ochrana pacienta. Neexistuje nějaká chod-
ba, nebo že za lékařem vlaje plášť, pacient je za ním
vpoklusu aněco se dozvídá. Azejména není kompetencí
sestry sdělovat diagnózu, to vžádném případě.
První věc vprotokolu je příprava prostředí: nachys-
tat kapesníčky amísto, kam pacienta lékař posadí, dále
si zajistí klid, aby nebyli rušeni telefonem, klepáním
a tak dále. Nebudu podrobně vyjmenovávat všechny
kroky, ale nedílnou součástí tohoto rozhovoru je práce
s tichem – a to studenti zpočátku neumějí. Ticho je
pro ně nesmírně náročné, mají pocit, že musí pacien-
ta po té těžké zprávě nějak opečovat, ošetřit, pomoct
36
|
MAXIMUM
Po sdělení
opravdu nepříznivé
zprávy člověk
nejdřív vypíná.
Potřebuje čas.
❝