Strana 38
38
|
MAXIMUM
ZDRAVÍ
mu. Amy jim říkáme: Nechte pacienta prožít tu těžkou
zprávu, vstřebat ji, nechte mu prostor, buďte vedle něj,
ale nechte ho to prožít. Po sdělení opravdu nepříznivé
zprávy člověk nejdřív vypíná. Někdo pak začne plakat…
Aty minuty jsou pro lékaře těžké. Důležité je vydržet
vtichu. Ateprve když pacient začne reagovat, má lékař
pokračovat vrozhovoru.
Kdybych se ocitla vordinaci třeba ve Velké Británii, co
bych zažívala jinak vkomunikaci avpéči?
To vám nedokážu přesně říct. Vzahraničí je možná víc
prosazován respekt kpacientovi, ale nemám ktomu žád-
ná „tvrdá data“. Nicméně komunikace se často učí vprů-
běhu celého studia. Aco se týká kvality aúrovně péče,
zcela subjektivní zkušenost mojí „bubliny“ s Velkou
Británií je, že tam mají tolik mezistupňů, že to už musí
být člověku hodně zle, aby se klékaři vůbec dostal.
Dá se vnímat komunikace jako léčebný prostředek ve
smyslu, co řekne „bůh doktor“, tak to se vyplní? Třeba
řekne: „Bude vás to bolet dva měsíce.“ A pacient se
vnitřně nastaví, že tomu tak skutečně je.
Komunikace může být lék, pokud je lékař srozumitelný,
mluví jednoduše, příznivým hlasem. Když pacient vidí,
že vten jeden moment je pro lékaře tím, komu se naplno
věnuje. Aobecně– není moc dobré oznamovat něko-
mu, jak dlouho ho něco bude bolet. Spíš: „Zkusíme tuto
léčbu, uvidíme, jak to zabere.“ Ane: „Tohle trvá takhle
a takhle, tady máte léky a berte je měsíc a nazdar.“
Protože pro někoho může být lékař „bůh“, ale jsou paci-
enti, co řeknou: „Mě už to bolí půl roku avy jste říkal,
že to za měsíc přejde.“
Jak lékaři snášejí, když si lidé googlí diagnózy?
Většina to velmi dobře pozná aupřímně, nemají to moc
rádi azpravidla se trochu stáhnou. Pacient totiž obvykle
rovnou žádá různá vyšetření adodržení postupů, které
si vyčetl na internetu, alékaře čeká dlouhé vysvětlování
typu: „Paní Nováková, já jsem rád, že přicházíte stěmi-
to informacemi, ale ty nejsou směrodatné pro všechny
pacienty, pojďme se podívat na vaše výsledky aco stím
konkrétně můžeme udělat.“
Co říkáte situacím, kdy je hlouček nových příchozích
v čekárně, chtějí se ohlásit na ambulanci nebo se na
něco zeptat, asestry kolem nich sprintují se studenými
výrazy aani se na ně nepodívají? Zažila jsem mnohokrát
jako doprovod na onkologii, že jsem tam stála, lačná,
aby omě nějaká sestra zavadila pohledem, anic. Bylo
to velmi stresující. A nemluvím o odvedené práci, ale
ozpůsobu jednání.
Víte, ta studenost může být obrana– nechtějte po mně
nic! Já jdu svým tunelem. Může za tím být únava, vyho-
ření, nevíme. Apacient samozřejmě vidí, že toho mají
moc. Ale ivtěch exponovaných ambulancích se dá pra-
covat skomunikací atrénovat například, jak budete tři-
cet pacientů během dne upozorňovat, že onich víte, ať
chvilku počkají. Stanovení té hranice je přeci nic nesto-
jí. Říct laskavým hlasem: „Nezlobte se, teď nemám čas,
omlouvám se… dneska nám to nejde, máme velké zdrže-
ní…“ Podívat se na příchozí aříct: „Vydržte, za 15 minut
se vám budu věnovat, jednomu po druhém.“ Zvláště na
odděleních stak závažnými diagnózami je laskavý ajasný
přístup důležitý.
Jaké vy sama máte zážitky slékaři? Dostala jste se někdy
do situace, která vám nebyla milá?
Stejně jako všichni další pacienti. Když narazím vprvní
linii na někoho, kdo je na mě nepříjemný, hodně mi to
vadí. Já chci pořád jednat sčlověkem aani já nejsem jen
nějaký kus něčeho. Stalo se mi to sněkolika sestřičkami,
pokaždé na stejném oddělení. Tak se té dotyčné sestřič-
ky zeptám: „Co jsem vám udělala, že se mnou mluvíte
tímto způsobem? Já od vás jen chci poradit, vysvětlit
amyslíte si, že si zasloužím takovéto odměřené apro mě
nepříjemné jednání?“ Řeknu to mile, laskavě, spíš jsem
zmatená, protože já jí nic neudělala aona je protivná.
Obvykle se pozastaví nad tím, že dělala něco, co nebylo
vhodné, ale všichni víme, že to je běh na dlouhou trať.
Asnažit se musíme všichni, pacienti izdravotníci.
■
Profesor Koutecký říkal, že se pacient stal číslem. A já k tomu
dodávám, že se stává čárovým kódem.
❝
Komunikační minimum do ordinace
●
Je-li to pro vás důležité, zeptejte se, kolik na vás
má lékař času.
●
Pokud lékař mluví, nepřerušujte ho.
●
Klidně si pište poznámky.
●
Řekněte, co vás opravdu trápí.
●
Nebojte se říct, že něčemu nerozumíte.
●
Máte-li otázky, zeptejte se, kdy je můžete položit,
a pak je položte.
●
Shrňte si na konci setkání s lékařem, co máte dál dělat.
●
Převezměte zodpovědnost za dodržování terapie.