Marek Orko Vácha: utrpení je součástí vesmíru

V české kotlině nenajdete mnoho lidí, s nimiž lze vést rozhovor o víře, spravedlnosti, Bohu, nebi a pekle tak srozumitelně, čistě a pravdivě jako s knězem Markem Orko Váchou. V době, kdy je naším „bohem“ seberozvoj, zdravé jídlo, fitness a mládí, jsme se zastavili u tématu, které je stejně nechtěné jako všudypřítomné. Utrpení.

Text: Olga Procházková | Foto: Markéta Zelenková

Proč v životě máme utrpení? Proč jsou na světě nemoci, války, hlad?

Protože žijeme v tomto vesmíru. Je ale rozdíl mezi nemocí a válkou. Co se týče nemocí a hladu, to nás vždycky v minulosti pronásledovalo. Ještě Werich s Voskovcem zpívají o tom, že je hlad! Dnes už máme kolem sebe tolik technických zajištěností, že nám to ani nepřijde, a když vybuchne na Islandu sopka a ruší se kvůli tomu lety, zvedáme obočí a ptáme se, jak je to možné, že s tím ještě nikdo nic neudělal. Zvládli jsme jeskynní lvy i medvědy, pak i parazity a dnes máme dokonce antibiotika. Ale pořád žijeme v nejistém vesmíru, jehož součástí jsou tsunami, sesuvy půdy, nemoci a zemětřesení – a za to nikdo nemůže.

Zmínil jste rozdíl mezi nemocí a válkou…

Válka je rozhodnutí člověka. Ale nemoc a utrpení v přírodě prostě jsou. Pro nás biology je očividné, kolik mláďat je sežráno, kolik organismů je parazitováno, kolik každý den zemře živých bytostí. Země vyhlíží velebně z dálky vesmíru. Jako modrý klenot. Ale jak říká francouzský lékař a teolog Albert Schweitzer, když čtete její stránky list po listě, je to strašné. Vidíte nesmyslné utrpení. Dítě dostane nevyléčitelnou nemoc a zemře. Jako biolog se ptám: Proč je to takto? Jak je třeba možné, že existuje vosička Ampulex compressa, jejíž larvy více než týden požírají paralyzovaného švába zaživa? Proč dobrý Bůh stvořil svět tak, že jedni požírají druhé, aby sami přežili?

Ale pak je tady zlo, které má v rukou člověk.

Ano. A to se dá i nějak hrubě kategorizovat. Existuje individuální lidské zlo, které působím já sám, a náprava je zde jednoduchá – změním se. Pak zlo kolektivní, když si koupím tenisky, které vyráběly děti v Bangladéši. Nějak se na tom zlu podílím, ale ani o tom možná nevím. A pak je to třeba Severní Korea, kde je zlý celý systém. Každý je v něm více nebo méně vědomě kolečkem a nestačí změna smýšlení jednoho člověka, musí se změnit celý systém.

Jak se díváte na situaci, kdy se člověk o své vůli vzdá života?

To je to slavné Chestertonovo (Gilbert Keith Chesterton, anglický spisovatel a myslitel, pozn. red.) rozlišení mezi mučedníkem a sebevrahem: mučedník ukazuje prstem k nebi a říká, že jsou věci důležitější než pozemský život. Mučedník pohrdá smrtí. Sebevrah pohrdá životem a říká kráse přírody a nám lidem: nestojíte mi za to, abych tu s vámi byl. Ale zároveň dodávám, že za sebevraždu nelze kohokoli jen tak odsoudit. A to, že církev pohřbívala ty Maryčky Magdonovy u hřbitovní zdi nebo za ní, nebyl vzkaz mrtvým, nýbrž vzkaz živým: nedělejte to. Neutíkejte ze života! Dodávám pro jistotu, že tak jako má církev panteon svatých v nebi, nemá symetrický panteon zavržených. O nikom se nikdy nikdo neodvážil říci, že je v pekle, o žádném vrahovi ani sebevrahovi, ani o Jidášovi.

Nemáme v naší bublině hojnosti už zdeformovaná měřítka toho, co je a není utrpení? Postoj lidí dříve nebyl „proč se mi děje něco špatného, když mám nárok být šťastný“, ale spíš „tak to na světě chodí, život mi nic nedluží“.

Život nám rozhodně nic nedluží a štěstí si nemůžeme nijak vysloužit nebo zasloužit – a naopak. Morové pandemie zabíjely dobré i zlé, muže i ženy, staré i mladé, světce i hříšníky. Jen jedna věc je jistá. Utrpení není trest za špatný život. Samozřejmě, kdo hodně kouří, nejspíš zemře na rakovinu plic, kdo nemístně pije, asi zemře na cirhózu. To ale jistě není vina Boha, spíš logický následek životní strategie daného člověka. Ale stále se potkávám s tím, že lidé s nějakou nemocí nebo životním neúspěchem se sami obviňují a svůj nezdar klasifikují jako Boží trest za hříchy svého života. Takto to není. Týden zpátky jsem seděl v kavárně s jednou osobností, která říkala, že má chorobu a je si vědoma toho, že ji Pán Bůh potrestal. Z toho mě mrazilo.

Lidé nejenže mají pocit, že si za nemoci či nezdary můžou sami, ale dokonce si myslí, že když se duchovně posunou v rámci nějaké ezoterické hierarchie, tak se uzdraví. „Vesmír“ je uzdraví nebo jim pomůže „za odměnu“, protože se „polepšili“.

Můžu mluvit za sebe jako teologa. V křesťanství máte knihu Jób. A Jób je něco jako druhý Adam a poslední člověk, k němuž Bůh hovoří přímo. Jeho příběh říká zhruba toto – ďábel jde za Bohem a povídá: „Podívej se, Jób je zbožný, ty mu přeješ, ale pro něj je to kšeft, snadno tě bude vzývat, když se mu daří.“ A Bůh říká: „Dobře, dělej, co chceš, ale nesmíš mu sahat na zdraví.“ A přijdou ony Jobovy zvěsti. Jób přijde o bohatství, ale stále se modlí k Bohu a neztrácí víru. Ďábel tak přijde znovu za Bohem a ten říká: „Dobře, dělej, co chceš, ale nesmíš ho nechat zemřít.“ Tak Jóbovi zemřou děti, manželka ho opustí, on trpí nějakou vředovitou chorobou a přijdou za ním tři přátelé, velmi zbožní lidé – a snaží se vtěsnat svou představu laskavého a spravedlivého Boha do reality Jóbova života. Všichni tři mu říkají: „Tys musel něco udělat! To není možné, abys trpěl jen tak! Jsi jen pyšný a nepřiznáváš si to, neuvědomuješ si to, jdi do hlubin svého nitra, přiznej se, odhal svou špatnost a uleví se ti.“ A Jób říká: „Ale já jsem neudělal nic zlého.“ Až pak do toho vstupuje Bůh a dává za pravdu Jóbovi. Jób má znovu bohatství a novou rodinu… Ale proč musel trpět? Prostě se to stalo. Je to famózní pokus říct, že logika není tak jednoduchá, jak bychom si mysleli, ale že věci, které se nám v životě dějí, mají účel a smysl, jemuž nerozumíme a neporozumíme. Odvážná myšlenka Karola Wojtyły zněla, že když my nedokážeme vysvětlit smysl utrpení, tak to ještě neznamená, že smysl nemá.

Já věřím, že člověk, který je zlý, nemůže mít šťastný život, byť má peníze nebo moc. Byli Hitler nebo Stalin šťastní? Jsou současní diktátoři šťastní? Nevěřím, že jsou.

Jak nakládat s tím, když nás v životě potká neštěstí? Jak to zvládnout?

Nebát se vyhledat psychologa nebo psychiatra. Když si zlomím nohu, nebojím se navštívit lékaře. Za to se nikdo nestydí. Když si zlomím duši, měl bych jednat podobně a nestydět se za to, že potřebuji pomoc. Dodávám, že mezi psychoterapeutem a knězem jsou významné rozdíly. Terapeut chce zdraví duše, kněz chce spásu duše. I když jedno ovlivňuje per effectum druhé, cíle jsou různé. Když někdo zabije babičku, terapeut chce, aby se s tím klient vyrovnal. Kněz chce, aby „klient“ činu litoval.

Co děláte, když čelíte jako kněz a jako člověk utrpení?

Předně, problém utrpení je hluboký. Pokud vám někdo dá vyčerpávající odpověď na všechny otázky po smyslu utrpení, je to nejspíše člen nějaké sekty. Židovství ani křesťanství nevnímají otázku utrpení tak jednoduše, aby se dala vysvětlit během jednoho novinového rozhovoru. Přišla za mnou na faru žena, jíž zemřelo dvouleté dítě. Co jí chcete říct? Jakou přednášku vysypat z rukávu? Jakou definici utrpení? A opravdu si myslíte, že ta žena chtěla intelektuální diskurs? Chtěla, abych plakal s ní a abych mlčel s ní. Což jsem udělal. Francouzský filozof Blaise Pascal to říká efektně, i když taky nic nevysvětluje – Ježíš utrpení ani neodstranil, ani nevysvětlil. Jen je nesl s námi. Nemám žádný návod. Můžu jen velmi opatrně sdělit, že to není žádný trest za žádný hřích nebo podobně. Lidé, jimž se stala strašná věc, nechtějí intelektuální vysvětlení světa, chtějí jen ujištění, že to není trest za jejich hříchy, za jejich život, protože oni se často obviňují. Oni za to nemůžou.

Pokud mi v hlavě pořád hrkají myšlenky, kdo mi ublížil, proč to udělal a tak dále, tak to je peklo. Reálné peklo. Stvořené člověkem.

Je tedy vůbec křesťanský Bůh laskavý?

Nevím, jak mám „zrýmovat“ představu laskavého, milujícího Boha například s chvílí, kdy jsem pohřbíval svou třiatřicetiletou švagrovou, která umřela na rakovinu a nechala tu dvě děti ve věku devět a jedenáct let. Představu laskavého Boha, který vystupuje v pohádce Anděl Páně, jsem nazval Růžový bůh, a je to mylná představa. A když jsem svědkem toho, že zemře matka dvou dětí, není to chvíle, která by volala po tom, abych byl advokátem Boha proti člověku. Abych z kazatelny vykládal, že co Bůh dělá, dobře dělá, že Bůh má své plány a že jistě v Boží moudrosti tohle bylo od počátku světa. Ale takhle to přeci není. My teď a tady stojíme tváří v tvář utrpení, které je nezměrné, připadá nám nespravedlivé, hloupé, nesmyslné – a musíme se s tím nějak vypořádat. Volá po vysvětlení, po protestu. Ale to nejsou věci, které bych hodlal vysvětlovat, spíš jsem na straně protestujících.

Pokud utrpení na tomto světě není trest a štěstí není odměna, platí to i po smrti?

Kdybych teď životní cestu postavil na představě, že musím udělat dobrý skutek, abych po smrti přišel do nebe, a nesmím udělat nic špatného, abych nepřišel do pekla, tak to je strategie obchodníka, kalkulujícího hráče, který se snaží, aby mu to v konečném součtu nějak vyšlo. A to je nesmysl. Rozhodně to není tak, že bychom my tady v téhle kavárně odměnou za své dobré skutky šli po smrti do nebe – a že bychom za své špatné skutky šli za trest do pekla. Celá židovsko-křesťanská tradice, a zejména ta křesťanská, je protestem proti takové představě. Kdybyste se mě zeptala, proč my dva půjdeme po smrti do nebe, rozhodně to není proto, že se modlíme, že jsem kněz nebo proto, že jsme slušní lidé. Jediný důvod, proč se my dva – nebo kdokoli jiný – dostane do nebe, je milosrdenství Boží. Protože kdo z nás tady na zemi může říct, že je bez chyby? Bez hříchu? Že jsme nikdy nelhali a nikdy jsme nikomu neublížili? Nikdo z nás nemůže říct, že si zaslouží nebe. Nebe je pouze milosrdenství Boží – a naopak to platí taky. Nemůžu o nikom říct, že po smrti půjde za trest do pekla, protože nemůžu věřit v Boha, o kterém se říká, že je láska, a jedním dechem dodat, že trestá peklem. Trest je důtka třídního učitele, ale trest nemůže být věčný jako peklo. Kdybych navěky trpěl za trest, tak co by to bylo za krutého Boha?

Takže očistec? Náprava?

Ale ne tak, že mě tam Pán Bůh posílá. Jsou různé křesťanské tradice, zejména protestantské, které říkají, že peklo je prázdné. Že to není možné. Sváťa Karásek o tom zpívá v jedné písničce. Připusťme ale možnost, že v rejstříku lidské svobody je možné si svobodně vybrat peklo. Že mě Pán Bůh natolik respektuje, že když se rozhodnu pro to, čemu říkáme peklo, tak mě tam nechá jít. Existuje biblický příběh o marnotratném synovi. Mladší syn jednoho hospodáře rozházel majetek, nechoval se hezky a odešel do světa. Po návratu mu otec odpustil a pozval ho na hostinu. A představme si, že hostina je to „nebe“. Přichází starší syn, co celá léta poctivě pracoval, a najednou vidí oknem, jak jeho mladší bratr hoduje. Otec zve i staršího syna ke stolu, ale on odmítá vejít, posadit se vedle bratra a hodovat taky. Tak to je peklo. Říkám studentům: Představte si, že venku prší a nebe je útulná, milá hospůdka, kde je jedno volné místo pro vás. Vy se musíte rozhodnout, zda tam půjdete a zda si sednete vedle někoho, kdo vám ublížil – krutě vám ublížil, třeba vám zničil život, zabil děti – a vy se musíte rozhodnout, zda půjdete dovnitř a posadíte se. Nebo zůstanete venku. A být venku, to je to peklo. Nebo méně mysticky: Můžu vnímat krásný letní den, krásnou přírodu, milé lidi. Ale když mi v hlavě pořád hrkají myšlenky o tom, kdo mi ublížil, co s tím udělám, proč to udělal, tak to je peklo. To je reálné peklo. Stvořené člověkem. A to je moje volba? Ano!

Promiňte, ale k čemu tedy Boha máme? Na zemi nám moc nepomůže, mám-li citovat z pohádky Anděl Páně: V nebi se „každému odpustí“, a pro peklo se rozhodneme nakonec taky my sami.

Člověk a Bůh ruku v ruce tvoří tento svět. A svoboda, kterou máme, není taková, že by mi Bůh nalinkoval život jako dráhu orientačního běžce, kde mám zastávky jako vysokou školu a manželku. Vy a Bůh dokončujete stvoření tohoto světa. Je to v procesu. A ta vaše svoboda, kterou máte, je tvůrčí – to není hledání Boží vůle, ale vlastní tvořivost. Představte si Boha jako toho, co přijde se skleničkou vína obdivovat vaše obrazy na vernisáž.

A na co potřebujeme Boha? Na stejné věci, jako potřebujeme rodiče – že ráno můžu vstát a říct: „Děkuju.“ Ale ne, aby mě ostříhal od všeho zlého. O to může žádat malé dítě, ale pokud jsem dospělý, tak potom věřím, že se s tím musím porvat sám. Mojžíš říká, že člověk si má vybrat dobro, nebo zlo, život, nebo smrt – ale my křesťané nějak pořád tiše předpokládáme, že nás Pán Bůh z té bryndy nakonec vytáhne, že to dopadne dobře, že nás například nečeká jaderná katastrofa. Ale já si myslím, že tak to není. Že pokud si lidstvo zvolí globální sebevraždu, Bůh jí nezabrání.

Mně z toho vyplývá, že Bůh není nade mnou, ale se mnou…

To je obrovské téma. Nejenže existují falešné představy o Bohu coby policistovi. Bůh trestající nebo moudrý stařec, co se na stropě Sixtinské kaple dotýká Adama svým prstem – ale vůbec jakékoli představy o Bohu jsou nesmyslné. Všimněte si, že Bůh nemá jméno. A když se něčemu nedává jméno, tak to znamená: Pozor, tady je tajemství, kterému nikdy nebudeme rozumět. V pohádkách i v té semitské tradici znamená dát někomu jméno mít nad ním určitou moc. Pokud bůh nemá jméno, nevíme, s kým máme tu čest. A někdy potřebujeme vichr ateismu, aby spálil všechny ty naše příliš domestikované představy o Pánu Bohu – i to, co my sebevědomě hlásáme z kazatelen v pocitu, že jsme majitelé konečné pravdy a že úplně přesně víme, jaká je Boží vůle a co si Bůh přeje a co si nepřeje. Někdy je třeba ten očistný oheň, abychom si uvědomili, že máme do činění s obrovským tajemstvím, kterému nikdy nebudeme schopni porozumět. Víme jen, že to je to nějak založeno na lásce a že nám to dává svobodu, abychom byli, nebo nebyli dobří.

Velké téma nejen v teologii je holocaust. Tam je utrpení esenciální.

Dvacet let trávím jeden den z těch 365 se studenty v Osvětimi. Ty trasy všechny znám, výklady průvodců za ty roky umím nazpaměť, tak tam chodím sám a modlím se. K holocaustu chci říct, že to utrpení bylo tak strašné, že je lepší o tom mlčet. Nemůžu nic vysvětlovat, před takovým utrpením musím mlčet. A pokud má někdo vysvětlení, tak to je opět nejspíš člen nějaké sekty. Empiricky se dá říct, že někdo musel nakreslit plány, natahat ostnatý drát, postavit plynové komory, vybudovat krematoria, dovézt tam lidi. A to nebyl Bůh. To byl člověk. V Osvětimi proto ztratíte víru nikoli v Boha, ale v člověka.

Dospíváme k tomu, že o Bohu nevíme skoro nic, a přesto jste kvůli své víře zásadně formoval svůj život. Proč to děláte?

To, o čem jsme se bavili do této chvíle, jsou témata, o nichž se rozpráví, když se v noci podíváme na hvězdy. A jedna věc je klást si podobné otázky v kavárně nebo v noci na horách, a jiná být členem organizované církve, která žádá celibát a má nějaká další pravidla. Židovství říká, že s Bohem se dá mluvit, není to jen nějaká věc za světem, ale záleží mu na člověku a na tom, aby člověk byl dobrý, aby nebyl zlý, aby se choval nějakým způsobem. Není to jen ten deus otiosus, zahálčivý Bůh, co stvořil svět a pak to nechal plynout, ale že mu dost žárlivě záleží na tom, aby se lidé chovali hezky. Morálka není nauka o hříchu, ale o umění činu, o umění života, o umění pojmout život. To je absolutně důležité. A křesťanství říká, že nejenže se „s tím“ dá mluvit, ale že „to ono“ se stalo kouskem hmoty – Ježíšem – a ten příběh nějak pokračuje. Křesťané nejsou lidé, kteří by nebyli hříšní nebo se vyznačovali tím, že mají nějaké názory na sex či morálku.

A jací lidé to tedy jsou?

První, co v kostele říkáme, je: Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že hřeším myšlením, slovy a skutky. Přicházíme do kostela jako parta průšvihářů, nikoli jako parta svatých lidí, co dodržují desatero a co by byli rádi, aby je ostatní drželi taky. Rozdíl může být možná v tom, že já jsem si vědom své hříšnosti a toho, jaký bych měl – nebo chtěl – být. Křesťané jsou určitým způsobem zraněni nebo zasaženi příběhem Ježíše Krista, příběhem slova, co se stalo tělem, a snaží se naplnit to, čemu se říká přikázání lásky: Miluj své bližní jako sám sebe. A historie jasně empiricky prokazuje, že abyste udrželi nějakou myšlenku či ideu, musíte vytvořit strukturu, která bude mít pravidla hry. A za tím účelem vzniklo to, co nemáme rádi, čili církevní právo, což je strašně nutná věc. A jak tohle zrýmovat s kadidlem a církevními slavnostmi? Je to něco jako neobratný pokus vyjádřit uměleckým způsobem radost ze života. Zazpívá se písnička, máme hezké šaty, čtou se svaté texty, slaví se liturgie… Tímhle způsobem vnímáme, že život není biologický jev, ale dar, že jsme rádi za krásu přírody a za krásu mezilidských vztahů a že se máme rádi. To je pomyslné magma pod povrchem, a pokud to nevnímáme, nechápeme nic. Hluchý člověk neslyší „hudbu“, tak se posmívá čepičkám a kadidlům a liturgiím. A přiznávám, že to legrační vlastně je, ale jen pro ty, co neslyší tu „hudbu“.

Měla jsem pocit, že víra člověka jako by odváděla od života, ale podle toho, co říkáte, ho k životu spíše navrací.

Kdo by spoléhal, že to tady za mě vyřeší Pán Bůh, církevní hierarchie nebo politici, tak se chová jak dítě. Rabín Jonathan Henry Sacks říkal: Víra není analgetikem proti bolestem tohoto světa, víra by měla člověka rozcitlivět, rozněžnit, aby naopak více vnímal bolesti a trápení tohoto světa, aby si řekl, že když něco dobrého neudělám já, tak to neudělá nikdo. Tudíž to musím udělat já. Je to na mně. Křesťanství dělá jednu geniální věc – a to platí pro všechny lidi – chytne člověka za límec a řekne mu: Máš zodpovědnost za stav tohoto světa! Bůh nebo svět nemají jinou šanci než tebe. ■

Mgr. et Mgr. Marek Vácha, Ph.D.

» Narozen v roce 1966.

» Vystudoval obor molekulární biologie a genetika a obor teologie.

» Je římskokatolickým knězem, teologem, molekulárním biologem, etikem, pedagogem, spisovatelem a skautem.

» Specializuje se na otázky evoluční biologie, lékařské a environmentální etiky.

» Působí na Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

» Slouží jako farář Římskokatolické farnosti Lechovice.

» V letech 2007–2025 působil také jako farní vikář (kaplan) Římskokatolické akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze.

» Skautský vedoucí Zdeněk Papoušek mu v roce 1976 udělil přezdívku „Orko“, která znamená „Orlí oko“.

» Píše knihy, pořádá tábory, vyjadřuje se ke společenskému dění, spolupracuje s TV Noe, cestuje po celém světě.