Margit Slimáková: prostě skutečné jídlo
Na Facebooku má přes 114 tisíc sledujících, na Instagramu přes 78 tisíc, na síti X přes 5 tisíc followerů. Margit Slimáková, vystudovaná klinická farmaceutka, která lidem radí, jak lépe jíst a vůbec žít, si na nedostatek zájmu stěžovat nemůže. Ale je za tím spousta dřiny.
Text: Michal Petrov | Foto: Archiv Margit Slimákové
Bránila byste se označení „influencerka“?
Neřekla bych to o sobě, protože influencerství mám spíš spojené s nějakým komerčním přesvědčováním o něčem a také s mladou generací. Někteří mladí influenceři jsou šikovní a to, co dělají, je fajn, ale já dělám něco jiného, i když využívám jejich nástroje. Kladu si za cíl šířit zdravotní osvětu, edukovat a mám to štěstí, že řeším téma, které zajímá skoro každého. Výživa a prevence obecně si najdou širší publikum než například strojírenství, a díky tomu můžu lépe věci sdílet a snáz veřejnost přesvědčovat a inspirovat k lepší péči o sebe.
Tohle je fakt. Téma zajímá skutečně skoro každého. Ale ne každý má v sobě tuhle osvětářskou ambici. Kde se ve vás vzal tenhle učitelský gen?
Učitelský bych neřekla, ale slovo osvěta je celkem na místě. Mně to zkrátka baví. Jsem přesvědčená, že je extrémně důležité se o sebe starat. A že je důležité, aby to dělalo co nejvíc lidí. Způsob, jakým to dělám, považuji za komunikačně nejefektivnější. V okruhu lidí, které mám kolem sebe, je to zbytečné, tam bych přesvědčovala už přesvědčené. S informací má smysl jít tam, kde ještě není. Chci se dostávat k lidem, které by třeba ani nenapadlo, že je něco takového, jako je zdravý životní styl, vůbec bude zajímat. A zasáhnout nejen jednotlivce, ale i celé systémy, jako jsou třeba školy nebo nemocnice.
K tomu, abychom jedli skvěle, nepotřebujeme ve své kuchyni ani jednu studii, říká Margit Slimáková.
Mít tak široké publikum znamená nést obrovskou odpovědnost. Jak je náročné najít balanc mezi touhle „tíhou“ a radostí z tak velkého zájmu?
To, co předávám dál, jsou absolutně jednoduché věci. V doporučení „jezte SKUTEČNÉ jídlo“ jde těžko udělat chybu. Samozřejmě se liší přístupy. Vidíte celou řadu výživářů, kteří se vrhli na ten tzv. nutricionismus. Doporučují jíst tolik a tolik gramů tohohle a tolik a tolik támhletoho, chtějí neustále něco počítat… To já nikdy nedělala. Já lidem jen říkám: jezte SKUTEČNÉ jídlo, dostatečně spěte, užívejte si přírody a přátel. Nic nepřirozeného. To není žádná raketová věda, jenom případně dávám nějaký kontext a příklady. Nechci ostatní odrazovat žádnou složitostí. Když už zabíhám do něčeho komplikovanějšího, tak v rámci debaty, která mě baví. Obrovsky mě baví zjišťovat, co si lidé myslí, a dostávat zpětnou vazbu, protože se chci sama posouvat dál. Ale samozřejmě se může stát, že sama udělám chybu. A protože to vím, u sofistikovanějších témat, kde už jde třeba o duševní onemocnění a podobně, předávám jen odkazy na kvalitní zdroje. Ty můžu citovat a přidat svůj komentář, to ano, ale že bych si sama troufla na doporučení, jak se vypořádat s depresemi, to ne. Za ty roky, co to dělám, mám už velkou zpětnou vazbu a mám obrovskou radost, když se dozvídám, že lidé na základě mých textů nebo podcastů změnili své chování a přineslo jim to výsledky.
Nějaký příklad?
K jedné z mých knih mi napsal jeden čtenář tohle: krásná holčičí záležitost – přečetl jsem ji celou a opravdu mi pomohla. (smích)
Rejstřík témat, kterým se věnujete, je velice široký, přesto zdravá výživa a životní styl dominují. Měla jste v téhle prioritě jasno od začátku?
Už od dětství jsem gurmán. Jím ráda. Když jsem začala studovat na zdrávce a potom absolvovala studium i na farmaceutické fakultě UK v Hradci Králové, neustále jsem se vzdělávala v tom, jak léčit lidi léky. Ale v průběhu těch devíti studijních let jsem stále víc a víc docházela k přesvědčení, že nejdůležitější je prevence. Asi k tomu přispělo i to, že jsem se v průběhu vysokoškolského studia dozvídala o tom, že jen v Česku skončí ročně tisíce lidí v nemocnici v důsledku nežádoucích účinků léků nebo kvůli jejich interakci. Iluze, že léky jen pomáhají, se začala ztrácet. Najednou tu byl nejen přínos, ale i rizika a potřeba je vždy individuálně vyhodnocovat, upřednostňovat méně riskantní postupy. Důležitost zdravotní prevence tak v mých očích rostla a způsob stravování mi u ní připadal úplně zásadní. Samozřejmě je to komplexní, nejde jen o výživu samu o sobě.
Víme vůbec, jak jedí průměrní Češi?
Ideální data nemáme. Dost máme jen zdravotních parametrů – víme, jak tloustnou, jak jsou nemocní. Na tomto základě lze tvrdit, že jsme hodně nezdravý národ, což není jen záležitost výživy, ale třeba i závislostí – poměrně dost lidí u nás kouří nebo konzumuje alkohol. Ve skutečném životě nemůžete nikoho zavřít do laboratoře a zkoumat, jak se na zdravotním stavu projevil každý jednotlivý faktor. Proto máme ve výživě běžněji studie, které souvislosti spíš naznačují, než aby prokazovaly jednoznačnou kauzalitu – tedy studie nižší hodnoty. Jestliže tu dochází k nějakým zlepšením, řekla bych, že je to spíš zásluha vyšší úrovně zdravotní péče, modernější medicíny. Vidíme, že dnes přežívají běžně lidé i s například vážnějšími srdečními příhodami.
Přestože by si vás člověk představoval při nákupu spíš v nějakém obchodě s lokálními potravinami nebo na farmářských trzích, určitě zajdete i do běžných supermarketů. Koukáte se lidem do vozíků a máte chuť jim z nich něco vyhazovat a něco naopak přidávat, aby žili lépe?
To víte, že to tak mám. Každého jeho profese nějak postihne, jen každého jinak (smích). Ale já chci být pozitivní. Na jednu stranu řada ukazatelů svědčí o tom, jak žijeme nezdravě, na druhou stranu pozoruji zejména u mladších lidí a mladých rodin, že pro ně začínají být zdravá výživa a péče o sebe důležité. Téma je u této skupiny obrovsky populární, je pro ně cool. Když jsem před více než třiceti lety řešila výživu, představa byla taková, že zdravá výživa je miska rýže v jeskyni a asketické odříkání. Člověk úplně viděl toho vychrtlého mužíčka, jak tam sedí a trpí. Dneska to vypadá úplně jinak. Já už tomu vlastně ani neříkám jen zdravá výživa, protože k tomu jídlu se přidává i to, že chtějí lidé dobře vypadat, mít nějaké svaly a podobně. Je to úžasný trend, ze kterého mám radost.
Je klíčové pro to, co Češi jedí, kolik to jídlo stojí?
Je to hodně důležité a šla bych ještě dál. Když to rozebereme dopodrobna, dojdeme k tomu, že zdravé jezení nemusí být nutně dražší. To, co nám chybí, je dostatek vzdělání, znalostí a schopností. Když někdo vyrostl v rodině, kde se nevařilo právě ideálně, neměl od koho ty správné návyky okoukat a převzít je do vlastní domácnosti. V situaci, kdy má své vlastní povinnosti – jak pracovní, tak rodinné, kdy musí v tom zrychleném životě stíhat mnoho věcí, je extrémně těžké něco radikálně začít měnit. A právě tady vidím úkol pro všechny, kteří mají nějaký vliv na rozhodování ostatních – od státu až po influencery. Ti by měli vést a inspirovat druhé, pomáhat jim hledat odpověď na otázku, jak to dělat lépe. Většina z nás dělá to, co je nejsnazší, sahá po tom, co je nejblíž. Takže když budeme obklopeni nezdravostmi, budeme je zkrátka jíst. Až bude o něco jednodušší jíst zdravě, budeme to dělat raději.
Ono taky záleží na nějakém stupni poznání, který se neustále mění. Můžeme uvíznout v nějakých stereotypech typu „špenát je zdravý“, i když čas ukáže, že takový zázrak to zase není. Nejsme na konečné stanici poznání, nemůžeme si říct, že teď už víme doopravdy všechno. Stravovací doporučení dávaná ještě nedávno někdy přestávají platit. Musela jste vy sama pod tlakem nějakých nových zjištění udělat nějakou otáčku?
Za sebe mohu říct, že ani moc ne. Já propaguji SKUTEČNÉ jídlo, a tady jsem žádnou obrátku dělat nemusela. Mám pocit, že problém vznikl tehdy, kdy jsme z normálního jedení udělali výživovou vědu. Když jsme třeba místo doporučování vajec začali řešit, co všechno vejce obsahují. Přestali jsme se zaměřovat na skutečné celé jídlo a začali radit, kolik gramů mastných kyselin, kolik polynenasycených, kolik omega-3, omega-6 a omega-9 a že transtuky ne. Stala se z toho výživová věda. Člověk, který tohle sledoval, viděl, že se něco pořád mění, a musel z toho velmi znejistět.
Podívejte se, jak dlouho se diabetikům říkalo, že by měli mít pět až šest jídel denně, aby se udržela stabilní hladina cukru – než se došlo k tomu, že prostě každé jídlo tu glykemii rozhodí. Takže čím častěji budeme jíst, tím častěji tu hladinu rozbouříme a podpoříme riziko inzulinové rezistence a podobně. Potvrdily to studie staré nějakých patnáct let, ale ty poznatky se dodneška nedostaly do všech ordinací diabetologů. Občas jsou dokonce pacienti ve svých znalostech dál než lékaři – v případě, kdy ti druzí zkrátka rezignovali na celoživotní vzdělávání.
Změn v trendech bylo hodně, ale obecně si myslím, že k té nejzásadnější došlo v momentu, kdy se z jídla stala výživová věda. V okamžiku, kdy jsme najednou začali mít pocit, že k tomu, abychom dobře jedli, musíme mít za zády nutričního terapeuta a sestavovat dietní plán postavený na dietních produktech. Snažím se pořád dokola vysvětlovat, že výživová věda je bezva, ale patří do výzkumáku nebo do nemocnic, kde ji lékaři uplatní u metabolicky rozvrácených pacientů. Ale doma v kuchyni nepotřebujeme ani jednu studii k tomu, abychom jedli skvěle. Úplně stačí jíst to SKUTEČNÉ jídlo a vnímat a respektovat vlastní tělo. Nic složitějšího není potřeba.
Kam by měl průměrný člověk hlavně po informacích sáhnout?
Vezmu to opačně – kam by sahat neměl. Každý by se měl vyhnout zdrojům, které ho zneklidňují, znepokojují nebo dokonce manipulují. Zkrátka u kterých se necítí dobře. Ať shání inspiraci jinde. Já hledám takřka výhradně v zahraničních pramenech, z nichž to nejpodstatnější ve zkrácené podobě publikuji – ale vždy s odkazem na původní materiál. Vždycky musí být jasné, ze kterých materiálů autor čerpal. Při ověřování může dnes už hodně pomoci umělá inteligence.
Velmi často brojíte proti slazeným nápojům – jsou vážně tak velké zlo?
Jsou, a píšu o tom už minimálně patnáct let. U cukrů není problém jen množství, ale i rychlost, jakou se dostávají do krve. Nápoje nekoušeme, takže ten přechod je fakt rychlý. Ve velmi krátkém okamžiku se dramaticky zvyšuje glykemie. Teď to hodně zjednoduším, ale dá se říct, že čím vyšší je tenhle glukózový peak, tím víc inzulinu slinivka do krve uvolňuje. U absolutně zdravého člověka to ještě nemusí být problém, je schopný to kompenzovat, ale když se podíváme na naši silně obézní populaci s vysokým výskytem cukrovky 2. typu, je tu jasné riziko dalších komplikací. Nejde jen o onemocnění srdce a cév, ale třeba i o Alzheimerovu demenci, na kterou má inzulinová rezistence také vliv, a dokonce i o psychiatrická onemocnění.
Roky jsem přednášela o tom, jak chronická onemocnění souvisí s metabolickým zdravím. Během pandemie jsem k tomu přidala i infekční nemoci, protože jsme viděli vyšší nebezpečnost viru pro lidi s metabolickým „nezdravím“. Ti vykazovali mnohem vyšší míru úmrtnosti při nakažení. O psychiatrická onemocnění se skupina faktorů pro mě rozrostla, když jsem si přečetla knihu Brain Energy od amerického lékaře Christophera Palmera. Podle něj, pokud člověk trpí metabolickými problémy, jako jsou například inzulinová rezistence nebo chronický zánět, má sklony i k psychiatrickým onemocněním – a nejen takovým, jako jsou úzkosti a deprese, ale třeba i ke schizofrenii. A mimochodem jeho doporučení jsou úplně stejná jako ta moje: SKUTEČNÉ jídlo, pohyb, otužování… Opravdu je to takhle jednoduché.
No jo, ale co dělat, když je člověk z podstaty líný, nebo eufemisticky – rád si šetří námahu?
To je spíš takový zlozvyk. Moje zkušenost je taková, že když už člověk něco dělat začne a chviličku to vydrží, začne cítit, že je mu takhle dobře, a rád u toho už zůstane.
Ještě se vrátím k těm nápojům. Jak vhodným řešením jsou ty „zero“ nápoje, tedy bez cukru?
Za sebe říkám, že ne, i když se na tom s některými odborníky na výživu neshodnu. Především to není to SKUTEČNÉ jídlo, jsou tam chemická aditiva, která mohou mít negativní vliv na mikrobiom. A jsem moc ráda, že například nová americká stravovací doporučení – ta tzv. obrácená pyramida – mi v tom dávají zapravdu. Kvalitní studie jednoznačnou prospěšnost umělých sladidel nepotvrzují. Když se na trhu objevila, slyšeli jsme, že to sníží obezitu a že ubude diabetu, ale nic z toho se nestalo, naopak vidíme dramatické nárůsty. Začínají se objevovat důkazy o tom, že prohlubují inzulinovou rezistenci. Mám s tím problém i proto, že ty „zero“ produkty nás odnaučují mít rádi vodu, naopak nás utvrzují v potřebě doslazovat. A podle některých studií konzumace takových nápojů pak podporuje konzumaci sladkého obecně. Všechna rizika zkrátka neznáme, a proto radím k opatrnosti a nemám důvod tyto výrobky obhajovat.
Opravdu si musíme ty prvoplánově dobré věci odpírat absolutně, nebo nějakou toleranci uznáváte?
Vůbec bych nemluvila o nějakém odpírání. Myslím si o sobě, že jsem nesmírně tolerantní, protože pro mě není důležité jen to, co jíme, ale i v jaké pohodě to jíme. Když budeme s nechutí jíst pohanku, tak nám to nepomůže. To by nedávalo smysl. To už je lepší s chutí konzumovat hranolky. Moje poslední publikace nese titul Osobní kniha o zdraví a pohodě, a právě té pohodě přikládám obrovský význam. Protože když budeme jíst něco, co nám nechutná, stejně to dlouho nevydržíme. Zase to bude jen nějaká krátkodobá dieta odsouzená ke konci, a v důsledku to spíš uškodí, než prospěje. Když dávám nějaká výživová doporučení, vím, že něco půjde a něco už ne. Nenařizuji, jen chci inspirovat. Ke všemu si každý člověk musí dojít sám, protože to každý máme zkrátka jinak. Jednou jsem byla na nějakém rozhovoru v rozhlase, kde si mysleli, že mě nachytají, když mi nabídnou kávu s mlékem. A vyrazila jsem jim dech, když jsem na to řekla: „Děkuju, už jsem měla jednu se šlehačkou.“ Dokonce to pak dali i do titulku (smích). Klidně si dám šlehačku, dám si beze všeho i kousek čokolády, a dokonce i koblihu. Ale tu koblihu si nepůjdu koupit do supermarketu. Udělám si ji sama, třeba z kváskového těsta nebo špaldové mouky, a dám si ji s tvarohem.
Ke zdravému životu vedle jídla, pohybu, spánku, pohody a společenského kontaktu patří podle Margit Slimákové jednoznačně příroda.
Co vás napadá, když si čtete o českých rekordech v pití piva?
Myslím, že vůbec u spotřeby alkoholu jako takového jsou u nás statistiky děsivé. Bez ohledu na to, o jaký nápoj jde, je tam vždycky ethanol. To je ten společný jmenovatel. Přikláním se k těm studiím, které tvrdí, že každé množství alkoholu škodí. Neexistuje bezpečná dávka. Samozřejmě, že se většině z nás, pokud si dáme jednu nebo dvě deci vína týdně, nic nestane. Ale je pravda, že i ta dávka, která se uváděla jako přípustná u lidí se zdravým srdcem, může u některých žen s nepříznivou genetickou dispozicí zvyšovat riziko rakoviny prsu. Tohle lze podepřít daty, takže bych byla velice opatrná. Jestliže alkohol, tak jen jako dezert, výjimečně a v omezeném množství. A jestliže ho nepijete, je nejlepší s ním ani nezačínat.
Co říkáte na regulace seshora – třeba na daň z cukru?
Obecně nejsem zastánce výchovy dospělých, restrikcí a regulací. Myslím, že daleko chytřejší by bylo, kdyby na to šel stát jinak, podporoval zdravé prostředí a inspiroval už odmalička. Pořád nechápu, proč se ve školách, mateřských i základních, musejí podávat slazené nápoje – a v mnoha z nich jenom tyhle. Rodiče pak bojují za to, aby bylo na výběr, aby si tam jejich děti mohly natočit aspoň vodu. Totéž platí pro nemocnice. Tohle by mohl stát ze dne na den změnit, a ještě by ušetřil peníze. Nápojových koncentrátů, které se spotřebují ve školách a nemocnicích, jsou hromady pytlů. Věnuji se tomu už roky a nic se v tomto směru nemění. A přitom tady nepanuje absolutně žádný spor, na tom se shodují úplně všichni experti. Přesto se to nedaří. A proč by pak měl stát regulovat občany, když sám nezvládá ani tenhle základ?
Co byste ještě změnila ve školách?
Zavedla bych bufetový způsob vydávání jídel, zejména kvůli zelenině. Je prokázáno, že když dítěti dáte misku s něčím zamíchaným, a ono nemá rádo jedinou věc z toho všeho, tak prostě nesní nic. I tady platí, že je lepší dát na výběr. Pak si naloží to, co jíst bude. Když to pak posunete a nabídnete bufetově celé menu, tím líp. Zavedli to v jedné škole v Jizerských horách, se kterou jsem v kontaktu. A tam mi pan ředitel řekl, že množství zbytků kleslo z několika kbelíků denně na polovinu jediného. Za celou školu!
V čem vidíte zdroj té nevůle ke změně?
Ten systém je „zaseknutý“. Pořád v něm má značné slovo spousta lidí, kteří ho v minulosti vytvářeli a udržovali, a těm se prostě nelíbí představa, že by někdo zvenčí přišel a radil jim, jak to dělat jinak a lépe. Nejsou schopni to přijmout. Jde o ega, pocit ohrožení ztráty autority a moci, takhle to vnímám já. A troufám si říct, že i tady je problém ve schopnosti akceptovat nové poznatky a také s tím už zmíněným nutricionismem. A pak tu máme ještě vlivné zájmové skupiny, které na prodeji nezdravostí vydělávají, samozřejmě.
Mám pocit, že jsem zdravotní osvěty měl dřív na očích víc, ať už díky televiznímu vysílání nebo plakátům na středisku…
Ale i v tomhle udělal stát v minulosti chyby. I takhle jsme se dozvídali, že máme škrtat z jídelníčku vajíčka a přidávat tam margarín. A ty obraty v tvrzeních samozřejmě lidi znejisťují, a tak vyvstává otázka, co s tím. I proto se mi líbí kroky současného amerického ministra zdravotnictví, který mimo jiné zařadil výživové vzdělávání do osnov lékařských fakult. Lékaři jsou skvěle vzděláni v diagnostice nemocí a jejich léčbě léky. Pacienti by pak měli být experti na svoji stravu a obecně na péči o své tělo. Zásadní je, aby vzájemně spolupracovali. Aby lékaři dokázali vyhodnocovat a podporovat funkční možnosti zdravotní prevence a léčby i v podobě stravy, pohybu…
Když už jsme u amerického ministra zdravotnictví, v poslední době jsem zachytil jeho poměrně ostrou obhajobu cholesterolu…
Já se s Kennedym v mnoha ohledech shodnu, ale obhajoba nasycených mastných kyselin a cholesterolu už je šedá zóna. Je taky pravda, že jsme se už posunuli od té vysloveně proticholesterolové hysterie do rozumnější polohy. Pamatuji z dřívějška, že málem i na vodě byla nálepka „0 % cholesterolu“ – to je podobné, jako kdybyste na bonbony lepil štítek „100 % cukru“ nebo „bez tuku“ (smích). Dneska víme, že většinu cholesterolu si vytváří naše vlastní tělo, že převážná část z nás ho nevstřebává z jídla příliš intenzivně a že vztah mezi stravou a hladinou cholesterolu není tak přímý. Je to problém v případě metabolických poruch. Ale říkám si, že by měl v těchto tvrzeních brzdit, protože přejídat se slaninou by člověk neměl. A říkám to i s vědomím toho, že existují nemoci – například zánětlivá onemocnění střev – kdy terapeuticky prospívá nadměrná konzumace masa. Je vidět, že toho pořád ještě dost nevíme, a tak bych byla opatrná.
Většina diet je zbytečná, dlouhodobě neefektivní a stresující, tvrdí Margit Slimáková.
Ještě se vrátím k těm školám. Tam je to složitější, protože záleží na stupni. Na středních jídelny vůbec nemusejí být, nevaří se tam, zato jsou tam děti, které už pomalu přestávají dávat na své rodiče a začínají mít svou hlavu. Má tenhle problém vůbec řešení?
To je obrovská škoda, protože české školy zpravidla měly vždycky své jídelny. Tenhle trend není moudrý a žádoucí. A navíc dneska připravit rychlou a zdravou stravu opravdu není těžké. Dokonce to lze – a velmi jednoduše – udělat i tak, že to dětem bude chutnat. Můžete udělat něco à la fast food, ale ze SKUTEČNÉHO jídla. Není to zase taková věda. Když nic z toho nejde a škola si nemůže pomoct, může aspoň pedagogicky působit na své žáky. Ale nefunguje, když se jim to cpe na sílu – mnohem lepší je studenty pro to téma nadchnout. Přemýšlet, jak ho dostat do různých předmětů, uspořádat ochutnávky, pozvat si dobrého šéfkuchaře, soutěžit mezi třídami. Je potřeba být kreativní. Těší mě, že se v rámci takové osvěty můžu díky pozvání škol setkávat s mladými i já. Od předškoláků až po vysokoškoláky.
Máte nějaký obecný názor na diety?
Nedoporučuju je. Většina z nich je zbytečná, dlouhodobě neefektivní a stresující. Když už, tak bych mluvila o léčebné nebo terapeutické stravě, pakliže je člověk nemocný a potřebuje něco vyřešit. Je dobré to dočasně vyzkoušet u diabetu 2. typu nebo u autoimunitních onemocnění. Tam je dobré vědět, co intenzivní změna stravy udělá.
Co si myslíte o trendu bezlepkových diet?
Těm bezdůvodným netleskám. Omezování lepku u zdravých lidí, kteří nemají celiakii, může být nepříznivé. Ukazuje se, že konzumace vysoce zpracovaných bezlepkových produktů není vůbec nic prospěšného. Ano, může to zdánlivě fungovat. Když jíte běžnou stravu a náhle z ní odstraníte rohlíky, koblihy a sušenky, určitě vám bude líp. Ale nebude to tím, že jste náhle začal konzumovat méně lepku.
Kampaň amerického ministerstva zdravotnictví za skutečné jídlo nemusí působit optimisticky, ale může mít pozitivní účinek.
Myslíte si, že přenos stravovacích modelů odjinud, kde je třeba vyšší věk dožití, je dobrý princip? Často v téhle souvislosti slyšíme třeba o středomořské stravě…
Je fakt, že středomořská strava je něco, na čem mezi odborníky panuje shoda, a představuje velmi jemný průnik, pokud jde o stravovací doporučení. Máte tam zeleninu, ryby, olivový olej, ořechy, omezeně maso… takže proč ne? Pro mě ten základ tkví v tom, že středomořská kuchyně neobsahuje žádné vysoce zpracované suroviny. Zkrátka je to SKUTEČNÉ jídlo. Ale když se posuneme ve svých zvycích ke SKUTEČNÉMU jídlu i my, tak si můžeme dovolit i českou kuchyni. Je to podle mě lepší cesta, protože člověk má nějaké své chutě a zvyky, a když mu začneme na talíř dávat něco úplně jiného, tak to neklapne. Daleko radši proto s každým svým klientem vycházím z jeho aktuálních návyků a snažím se ho inspirovat k drobným posunům, ne k zásadním změnám. Myslím, že to má daleko větší efekt a smysl. Důležité je, aby držel nějaký směr.
A teď si vezměte, že tenhle váš klient vyrostl na nějakém modelu odměňování – když budeš hodný, koupím ti sáček bonbónů, nebo když budeš hodná, vezmu tě do cukrárny. Od malička je každý z nás vychovávaný tak, že odměna je sladká. Jak tohle kouzlo zlomit?
To už je spíš otázka psychoterapie nebo práce se sebepéčí než jen jídla samotného. Ten člověk si musí uvědomit, proč něco jí. Proč po něčem sladkém sahá. V dospělosti si to tedy spíš kupuje sám, než aby to dostával. Tady se bavíme o závislosti. Většina z nás, když se zakousne do koblihy, už v tom okamžiku ví, že to vlastně nechce. Já teď píšu třetí knížku, jejíž hlavní částí bude vysvětlení, jak prakticky a cíleně pečovat o své zdraví, jak si vést Deníček péče o sebe. Kniha vyjde koncem roku opět v Albatrosu, stejně jako obě předchozí. Mnohým stačí si v takovou chvíli sednout, vzít do ruky deníček a zapsat si, proč chtějí tu koblihu vůbec sníst. A věřím, že to je právě ten moment, kdy většině z nás dojde, že sníst tu koblihu je hloupost. Ona nám nic z toho, co zrovna řešíme, vyřešit nepomůže. Své klienty učím, jak se na tyto zkratovité situace připravit. Aby si nachystali alternativu, která jim dokáže dokonce i prospět. Stačí třeba někomu, koho máme rádi, zavolat, aby si s námi v tu kritickou chvíli popovídal. Jindy může pomoct zaskákat si na trampolíně. Je to jedno.
Co si jako farmaceutka myslíte o antiobezitikách?
Je to nesmírně zajímavá skupina léků. Podle dat, která máme, jsou nepochybně účinná. O tom není debata. Velmi zajímavé jsou i další efekty těchto preparátů při jiných diagnózách. Tam na kompletní poznání ještě čekáme. Problematicky se dívám na vedlejší účinky a dlouhodobost působení. Zneklidňují mě zprávy o tom, že při vysazení se váha vrací a dochází snad k ještě rychlejšímu nárůstu ghrelinu, tedy „hormonu hladu“. Takže to vypadá spíš na doživotní užívání těchto léků, což vede k některým problémům. Samozřejmě finančním, protože to jsou drahé přípravky, ale nejen k nim.
Moc bych lidem přála, aby to fungovalo, protože obezita je velký problém jak pro konkrétního člověka, tak i pro celou společnost. Doslova i obrazně je to zátěž. Nicméně jsem skeptik, protože během svého života jsem viděla hodně zkratek, které se ukázaly jako slepá ulička. Uvidíme.
Na jednu stranu tu máme novou superúspěšnou kategorii léčiv, na druhou stranu tendenci popírat samotnou kategorii krásy. Nicméně růst poptávky po antiobezitikách – zdá se – znovu dělá z tloušťky stigma a trend k absolutnímu sebepřijetí jako by slábl. Je to podle vás možné takhle interpretovat? Ustupuje „body positivity“?
Body Positivity Movement prakticky skončilo. Spousta z těch, kteří tvrdili, jak je jejich obezita bezva a krásná, najednou začala hubnout. A někteří z nich i přiznávají, že to nebylo ono a že se po ztrátě kil cítí lépe. Ukazuje se, že tloušťka jim samým vadila, ale vzhledem k tomu, že neměli sílu situaci řešit, to raději zahalili do tohohle pláštíku a ještě při tom útočili na ty, kteří na problém obezity upozorňovali, nálepkovali je jako „fatfoby“ a podobně. Samozřejmě, že hubenost není každému dána, ale je pravda, že určitá štíhlost jako projev zdravého těla je pozitivní.
Narůstání podílu obézních lidí na dospělé populaci se v Česku zpomaluje. Bohužel opačný trend pozorujeme u dětí. Jaké jsou podle vás hlavní příčiny?
Myslím si, že obrovsky negativní vliv tu měla pandemie, respektive způsob jejího řešení. Více než virus nám uškodila ta omezující nařízení. Vzali jsme dětem na několik měsíců, ba i let, jejich školy, kroužky, sportoviště, kamarády a posadili jsme je před počítače. To je přímý recept na ztloustnutí, ať člověk chce, nebo ne. Někdo může oponovat, že měl naopak víc času na to věnovat se dětem a trávit s nimi aktivně čas, ale tuhle možnost zdaleka neměli všichni. Ne každý má zahradu. Většina dětí seděla v panelákových bytech, kde rodiče makali na home officech nebo naopak stíhali nějaké dva tři různé přivýdělky, protože je covid připravil o práci. Bylo to extrémně chybné rozhodnutí a s jeho důsledky se budeme vypořádávat roky. Máme tu celou generaci, které jsme vzali kus vzdělání, což se dnes jasně ukazuje, ale také část normálního vývoje.
Dá se podle vás u obezity bránit genetické predispozici? A pokud ano, jak účinně a jakým způsobem? Může dědičnost působit i motivačně?
Někdo může být geneticky plnější, někdo hubenější, ale nikdo nemá geneticky danou morbidní obezitu. Mnohem větší roli podle mě tu hraje to, co jsme se v rodinách naučili, než to, co jsme zdědili.
Rozptyl témat, kterým se věnujete, je široký, ale dominuje tomu určitě zdravý životní styl. Stručně by se dalo říct, že jde o „nejsvětější trojici“: jídlo, pohyb a spánek. Nebo jsem na něco zapomněl?
Patří tam určitě ještě pohoda, příroda a společenský kontakt. Tyhle věci také nejsou zastupitelné. Pohyb je skvělý, ale je ještě lepší, když po něm následuje relaxace a svaly, kterým jsme dali zabrat, mohou začít regenerovat. Příroda je absolutně prospěšná – příznivě působí na fyzické i psychické zdraví. Dávno víme, například díky Japonsku nebo severským zemím, že pobyt venku vede ke snižování krevního tlaku a kortizolu. Dnes víme, že příznivě působí i na mikrobiom.
Margit Slimáková, PharmDr.
» Narozena na Štědrý den 1969 v Kyjově.
» Absolventka SZŠ v Brně a Farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové.
» Rigorózní zkoušku z klinické farmakologie složila na Farmakologické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě.
» Nejen farmakoložka, ale i blogerka, autorka knih
o stravování, propagátorka zdravé výživy.
» Mnoho let strávila v zahraničí, zejména v Německu.
» Web: www.margit.cz
Podle statistik se u nás nehýbe více než čtvrtina mužů a přes jednu třetinu žen. V seniorském vzorku je to samozřejmě ještě horší. Ve srovnání s okolními státy to extrém není, ale obecně jsme v Evropě pod průměrem. Jak se dají pozitivně motivovat v tomto ohledu ti dospělí se zajetým životním stylem?
I tady si myslím, že musí sehrávat větší roli stát na všech úrovních. Jen on může zásadně měnit k lepšímu prostředí a vytvářet vhodné podmínky. Když budu mít poblíž domu hřiště, sejdu se tam s kamarádkami a něco budeme dělat, když bude v okolí bruslařská stezka, mnohem radši vyrazím ven na in-linech. Totéž platí pro kola. A tady fakt nemám na mysli ty stezky z Prahy, kterými Piráti posílají kolaře na rušné silnice. Když vycházkové cesty propojí dědiny, vyjdou si tam maminky s kočárky a dětmi na procházku. Nemusíme vymýšlet kolo, stačí se podívat do Rakouska nebo Německa. Takové trasy jsou tam bezpečně oddělené od silnic, a tím pádem jsou plné lidí. Ze svého pobytu v Německu jsem si přinesla zkušenost se zvýhodněním lidí z místních komunit při vstupu na lokální sportoviště. Dá se dělat leccos. A nemusí to být jen o státu a samosprávách, ale i o firmách. I ty mohou udělat pro své zaměstnance v tomhle ohledu spoustu užitečného.
Pojďme teď aspoň stručně ke spánku. V poslední době se mluví hodně o cirkadiálním cyklu. Třeba i v souvislosti s tím, že asi polovina obyvatel Česka trpí nějakou poruchou spánku…
Úplně nejdůležitější jsou tu podle mě dvě věci. Zaprvé je třeba si uvědomit, že dobrý spánek začíná ráno. Musíme se dobře probudit, abychom zase mohli večer dobře usnout. A dobře se probudit znamená vystavit se dennímu světlu, nejlépe slunci. Tím se uvolní jedna skupina hormonů, která pak nastartuje jiné hormony, které nás zase ukládají k spánku. A zadruhé je to konzistence, která je důležitější než to, kolik hodin člověk spí. Znamená to, že člověk chodí spát a vstává pokaždé ve zhruba stejnou dobu. Nějaké extrémní víkendové rozdíly škodí.
Čeho byste se ve svém dni nikdy nevzdala?
Určitě pohybu venku. Je pro mě těžké, když jedu někam několik hodin a čeká mě třeba několikahodinová cesta autem. To si radši přivstanu, abych se na ten čerstvý vzduch aspoň na chvíli dostala.ty. ■
Nová pyramida
Obrácenou potravinovou pyramidu, která znázorňuje, jak by měly vypadat stravovací preference obyvatel USA, zveřejnilo tamní ministerstvo zdravotnictví počátkem roku. To, že je určená Američanům, z ní nedělá něco nevhodného pro Evropany. Spojené státy sužují stejné civilizační zdravotní problémy jako starý kontinent: například vysoká míra kardiovaskulárních onemocnění, obezita nebo epidemie cukrovky.
Oproti starším jídelníčkovým vzorcům jednoznačněji vystupuje proti vysoce průmyslově zpracovaným potravinám a potravinám s vysokou mírou cukrů a ultraprocesovaným škrobům. Nestaví se kategoricky proti tukům, ale rozlišuje je podle původu. Do značné míry rehabilituje bílkoviny a posouvá výš (do pásma časté konzumace) mléčné výrobky. Velmi upozaďuje pečivo, zejména bílé.
Podstatné je, že zohledňuje moderní výzkumy, zatímco dostupná oficiální stravovací doporučení publikovaná v ČR se opírají v lecčems o již přežité stereotypy. A úplně jiná je i celková filozofie: Místo množství porcí má uživatel pochopit, co by mělo tvořit většinu jídelníčku napříč týdny, ne v rámci jednoho jídla.
• Složky stravy nahoře = jíst nejčastěji
• Složky stravy dole = jíst méně často / s mírou