Pavel Bodor: malba jako samet
Retro se prosazuje i na stěnách obýváků, ložnic nebo pracoven, kam se vracejí květinové pásy a geometrické vzory, vysvětluje mistr bytového ornamentu Pavel Bodor.
Text: Jan Čáp, autor je členem redakce týdeníku Téma | Foto: Archiv redakce
Vaší specialitou jsou malířské válečky. Jak se jejich popularita a vzory proměňují?
Pro mě je důležitý konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let, a v té době pořád „frčela“ hlavně secese – čili tematicky převážně květiny, lístečky a ornamentální vzory, včetně takových mozaikových vzorů původem z Orientu. Důležitá byla i další témata z naší české fauny, některé vzory obsahovaly houby a šišky – ty byly na válečcích a někdy se v interiéru kombinovaly se šablonami, tedy obrazy, na kterých byli jeleni, srnky nebo zajíci. Od těchto lesních motivů se postupně ustupovalo. V kuchyních pak byly oblíbené pivoňky, slunečnice nebo hodně dekorativní ananas. Barvy se používaly syté a tmavé, vzory k nim pak bílé nebo zlaté. V té době se také ještě dělávaly vzorované stropy s metalickými hedvábnými lesky, které dělila dekoračně nebo barevně korespondující linka. Ty stropy se rozdělovaly do geometrických tvarů a válečkovaly.
A válečky jste si prý na ně vyráběl sám…
Většina malířů samozřejmě používala válečky tovární sériové výroby – hvězdičky, kytičky, rohlíčky a podobně. Ale můj otec Imrich Bodor, který byl inspirován Balkánem, se už koncem sedmdesátých let snažil používat atypické secesní vzory. Nejdříve jsme je vozili z Vídně, ale potom nám je začal vyrábět pan Molnár v Budapešti, který je ručně na zakázku vyřezával podle našich návrhů. Nebyla to zrovna laciná záležitost, ale když jsme měli dobré barvy a kvalitní pigmenty, malba vypadala jako samet a člověk kolikrát nevěděl, jestli má na stěně nátěr nebo látku. Normální tovární válec má šířku asi patnáct centimetrů, ale naše byly podstatně širší a navozovaly dojem starých látkových secesních tapet.
A jak se to vyvíjelo dál?
Začalo se to měnit někdy v té podnikatelské době devadesátých let. Válečky přestaly lidi zajímat a nastoupily takové jemné pastelové odstíny. Stropy se dělaly čisté, ale barvy se používaly někdy až jedovaté, často šidily pigmenty, rychle se okoukaly a při zamazání vypadaly nátěry jako špinavá umělá hmota. Byl to zvláštní styl, kdy se dávaly i doplňkové barvy, například fialová, takže to bylo, řekl bych, takové malování bez vkusu.
Po roce 2000 si lidé často nechávali prostory vymalovat na bílo s různými odstíny, jako je slonová kost, jemně čajová nebo světlé okry – nejčastěji úplně bez vzoru. Ale v posledních pěti letech se začaly vracet jednak secesní tapety, a hlavně zájem o ornament a hluboké a syté barvy. Takže jsem znovu otevřel svůj kufr s válečky a objevil opravdu kvalitní syté barvy s hlubokými tóny, jakými jsou například barcelonská červeň nebo pařížská modř. Co se objevilo pro mě úplně poprvé, byla antracitová čerň, na kterou jsem dával vzory v barvě perleti. Sytým barvám také slušely zlaté nebo stříbrné metalické ornamenty. Z těch dalších trendů registruji japonský styl z rákosů a travin a v době počítačů samozřejmě geometrické vzory.
Pavel Bodor ve svém království
U vás tedy má malování interiérů rodinnou tradici?
Už jako malý kluk jsem nastoupil do rozjetého vlaku. Moji předkové dělali různé výmalby zámků i kostelů, kaplí, kaváren a hlavně vináren – byli to umělečtí štukatéři a malíři. Já jsem se to učil od svého dědy Dezidera Bodora a svého otce. V Maďarsku, ale i v Rumunsku jsem pak časem začal malovat i já, a to zejména movitým podivínům, kteří si nechávali dělat překvapivě pestré barvy a bohaté zlaté vzory, což pro mě bylo inspirativní. Dost často si nás objednávali bohatí Romové, a výslužku jsme dostávali v různých formách. Někde to třeba byly dvě husy nebo půlka prasete, jinde zase lahve vína nebo kořalky.
Jaké zákazníky máte dneska v Čechách?
Maloval jsem kavárny, také čajovny, kadeřnictví i květinářství, staré domy i interiér pro film. Spolupracuji i s klienty, kteří zdědili nebo si pořídili staré vily a vyžadují původní výmalby ze třicátých let. Pak mám ovšem také specifickou klientelu romantických žen – těm dělám válečkem a sytými barvami obrazy nad pelesti postelí do ložnice a většinou pak ten ornament ještě válečkem vnesu do křesla, komody nebo stejným vzorem vyválečkuji různé bytové doplňky, aby vše korespondovalo. Nejvíc to, co umím, uplatním u zákazníků s přesahem, se specifickým přáním.
Nakolik rozdílně přistupujete k místnostem s odlišnou funkcí? V čem se liší třeba kuchyň od obýváku?
Leckdo si neuvědomí, že barvy interiéru vytvářejí náladu a energii prostoru. Když například maluju dětský pokoj, je potřeba tam vnést hravost a kreativitu – pro mě z toho vyplývají jemné pastelové barvy. Když je to kluk, tak do té příjemné barvy vnesu třeba plachetnice – každopádně na nás barvy mají svůj vliv a měly by odpovídat i funkci prostoru. Světlá a bílá navozuje vzdušnost, čistotu a pořádek, a proto se hodí do předsíní a vstupních hal. Pak následuje obývací pokoj, kterému se snažím vtisknout nádech luxusu a harmonie, protože tam lidé chtějí ukázat, jak žijí. To pro mě zas znamená teplé a zemité barvy, třeba barcelonskou červeň. Samozřejmě často volím podle nábytku – když má někdo tmavý masivní nábytek, hodí se nádech okru a na něj měděný válec s ornamentem.
V kuchyni je dobré mít teplé barvy, které podporují chuť k jídlu – nejvíc se mi osvědčila indiánská žluť, funguje ale i oranžová. V ložnici jsou zase důležité odstíny modré, které uklidňují, působí relaxačně a navodí hluboký spánek. Potud moje názory, ale samozřejmě respektuji přání a fantazii zákazníka.
Prozradíte nějaké triky, jak třeba prostor opticky vylepšit?
Každý vzor buď rozšiřuje, zmenšuje, nebo vytváří různé optické klamy – a totéž platí i o barvách. Když z tmavých tónů v rohu místnosti přecházím do světlých, prostor zvětším a prodloužím. Zároveň se třeba k červené hodí měděné válečky, a když se pak stěna osvítí nebo na ni dopadají paprsky při západu slunce, tak to vytváří velice pěkný efekt. Nebo když chce někdo světlou ložnici, udělám čelo za postelí v hodně syté tmavé barvě a na ni natáhnu měděný vzor – místnost tak získá hloubku a takový až kouzelný ráz. Když chce člověk prostor zvětšit, tak použije hluboké barvy. Jakmile ztmavím výklenek, místnost také dostane hloubku a opticky se zvětší.
Prý zkoušíte váleček i na fasády…
Zatím jsem si v praxi vyzkoušel vyválečkovat jenom vlastní komín, ale jako nápad to dává smysl. Válečkoval jsem ledacos – například umakartový nábytek i stěny, překližkové dveře i podlahy, schody, auto, závěsy a používám vzory i do obrazů. Podle mě tedy nazrál čas přestat být konzervativní a aplikovat váleček i na fasády.
Některé historické válečky dokonce i sbíráte...
Od pana Molnára a později jeho syna jsem vzorů měl na tři sta, dnes jich mám ještě takových šedesát funkčních. Svoje vzory jsem doplňoval nákupem po burzách i v zahraničí a posbíral jsem také hodně válečků, které se u nás vyráběly průmyslově v továrnách. Většinou byly lepené nebo se s nimi dělaly obklady do olejů na chodbách úřadů a škol.
Sbírám je dál, ale jak guma zestárne, tvrdne a pro práci se už nehodí, protože potom špatně vytlačuje. Některé ty válečky už mám spíš jako rarity. Funkční model potřebuje, aby byla guma pružná, protože když má malíř křivou stěnu, tak si s ní lépe poradí.
Kterého válečku si ve své sbírce ceníte nejvíc?
Toho úplně prvního vlastního s kačerem Donaldem. Vznikl tak, že jsem vzal jeden přílohový obrázek ze žvýkačky, překreslil z něj kačera a pan Molnár mi ho podle nákresu vyřezal. Jinak si hodně cením některých secesních válečků. Krása těch vzorů přetrvá, i když už je nikdo nevyrábí. ■