Všichni do tepláků
MAXIMUM
|
21
ROZHOVOR
O
díváním se zabývá filozofie, historie,
sociologie i psychologie adalší obory.
Jaká zteorií nebo tezí ooblékání je pro
vás nejzajímavější?
Vybavuji si jeden výzkum, jehož výsledky
mi připadají zajímavé až šokující. Aje to seriózní vědec-
ká práce. Skupina osob dostala brýle značky Chloé. Jedné
části lidí řekli pravdu, že jsou to značkové brýle, adru-
hé, že jde opadělky, což byla lež. Následně se ukázalo, že
lidé ve skupině sdomnělými padělky prokazatelně častěji
podváděli, a dokonce měli tendenci hodnotit druhé jako
podvádějící– na rozdíl od skupiny první. Možná se to zdá
jako banalita, ale já si říkám, jak může jedna malá věc tak
výrazně aprokazatelně ovlivnit naše chování apřemýšlení!
Ve své knize „Oblékám se, tedy jsem“ zmiňujete velmi
zajímavou věc– první oděv Adama aEvy– akněmu se
vztahující pozoruhodné teologické úvahy.
Ano. To mi připadá také velmi zajímavé. Jedná se opohled
na oblékání, který na své přednášce prezentoval teolog, pan
docent Jiří Beneš. V extrémně silném zjednodušení jde
ototo: Když člověk pojedl ze stromu poznání, spatřil se
jako nedokonalý apocítil potřebu zahalit se oděvem. Do té
doby byl nahý adokonalý– anajednou zjistil nějaký vlastní
nedostatek. Vůbec poprvé. Vtom momentu došlo krozpa-
du jeho sebepojetí. Najednou se vnímal jako nedostatečný,
neúplný azároveň naznal, že ani Bůh není dokonalý, neboť
stvořil něco nedokonalého– nahého člověka, který je nu-
cen se zahalit. Oděv lze tedy pojímat jako symbol rozvratu
sebepojetí člověka arozvratu jeho vztahu kBohu. Ato nás
provází od úsvitu věků. Ale taky je to připomínka, že se
můžeme do ráje vrátit. Musíme ale nejprve projít ohněm,
jenž drží cherubíni jako plamenné meče, čili reálně musíme
projít životem, který je plný utrpení, askrz ty obtíže může-
me růst. Fascinující teze.
Proč je důležité, že si ráno oblečeme něco na sebe?
Tak kromě úplně bazální záležitosti, že by nám po většinu
roku byla venku zima anecítili bychom se kvůli tomu po-
hodlně, nemůžeme chodit nazí také ze společenských dů-
vodů. Zdá se to jako automatismus, ale třeba psychotičtí
jedinci můžou kvůli své nemoci vyjít na ulici nazí nebo
polonazí ajejich nahota je projevem jejich nemoci, rozpadu
osobnosti. Oblečení tedy využíváme jako nástroj ktomu,
abychom zapadli do společnosti azároveň vědomě komu-
nikovali se světem – sdělovali, kdo jsme a jaké hodnoty
zastáváme.
Hodně zajímavá věc se týká módy. Abychom byli módní,
musíme mít to, co mají „všichni“. Pokud to nemají ostat-
ní, není to móda. Zároveň ale potřebujeme vyjádřit vlast-
ní individualitu. Jenže lze být in azároveň nebýt stádní?
Obecněji, zhlediska osobnosti člověka, by měl každý umět
vyjádřit vlastní individualitu audržet přitom balanc sohle-
dem na začlenění do společnosti. Ve všech směrech. Potře-
bujeme být sami sebou, být autentičtí, ale zároveň potře-
bujeme být součástí společnosti, protože jinak– dnes už
naštěstí jen obrazně– nepřežeme. Tyto dvě silné potřeby
ale nestojí proti sobě, nýbrž vedle sebe. Nefungují na jed-
né ose, kdy jedna přetlačuje druhou, ale jako dvě paralelní
dimenze– můžeme mít jednu rozvinutou víc, druhou míň,
nebo víceméně obě stejně. Obvykle ten, kdo je umí vyvážit,
dosahuje nějaké psychické pohody. Atahle dichotomie se
přenáší ido oděvu. Vtom případě si například oblečeme
něco trendy azároveň něco, co nás individualizuje.
Jaký máte názor na myšlenku, že naše společnost ztrati-
la posvátno? Odsvětili jsme různé předměty ioblečení.
Nevěnujeme mu moc pozornosti, úcty ani péče.
Je pravda, že vztah kvěcem nemáme stejný jako dřív, ipro-
to, že je už nemusíme sami vyrábět, zřekli jsme se řemesel.
Nemusíme tkát lněnou košili po večerech na stavu, kou-
píme ji během několika minut vobchodě. Nicméně jsme
nepozbyli potřebu přesahu aposvátna, jen se mění jejich
jazyk. Spiritualitu aposvátno si většinou už nespojujeme
soděvem.
Je oblečení jazyk aje daný kulturně?
Oděv je jazykem aje rozhodně kulturně podmíněný, otom
není pochyb. Stačí, když přejedeme do jiné země nebo dnes
už spíše na jiný kontinent. Ne vždy rozumíme tomu, jak se
tam lidé oblékají. Dříve byly rozdíly výraznější, dnes už se
trochu stírají. Paní docentka Denisa Hejlová, specialistka
na komunikaci, vjedné zpřednášek mluvila otom, že na
začátku dvacátých let minulého století, když do Ameriky
přížděli přistěhovalci, bylo hned jasné, odkud kdo je. Jiné
oblečení měli lidé zNěmecka, zPolska, zMexika. Dnes to
takto rozpoznatelné není, ale také máme své nové „kroje“–
Džíny v divadle, legíny ve školách a minisukně na Hradě.
Šaty jako by už nebyly symbolem úcty k sobě a druhým, ale jen další
z nekonečných možností svobodné volby. Jana Horáková napsala
o psychologii oblékání knihu a zdá se, že víru ve slušnou společnost
budeme muset začít hledat jinde než v dress codu.
Olga Procházková
|
Shutterstock.cz, archiv Jany Horákové
VŠICHNI
DO TEPLÁKŮ!
Oděv lze tedy pojímat jako symbol rozvratu sebepojetí člověka
a rozvratu jeho vztahu k Bohu. A to nás provází od úsvitu věků.
❝
20-22,24_Odivani.ndd.indd 2120-22,24_Odivani.ndd.indd 21 01.03.2026 20:0501.03.2026 20:05