Strana 24
24
|
MAXIMUM
láky, tak jak se nosí dnes, nenosil nikdo, zjistili bychom
několik věcí. Zaprvé existovala opravdu velmi silná spole-
čenská poptávka po tom, jak má být člověk oblečený– no-
sily se hodně košile či halenky akalhoty například. Zadru-
hé nebylo politicky vhodné nosit extravagantní oblečení,
třeba vhippie stylu, takže tady byl ipolitický tlak. Azat-
řetí nositelné tepláky nebyly vobchodech kdispozici. Pak
se tedy musím ptát, jaké jistoty jsme ztratili? Ajsou inyní
tak důležité?
Možná někoho irituje, že nošení tepláků svým způsobem
vyjadřuje rezignaci na život. Ano. Ale i vsedmdesátých
letech byli lidé, co rezignovali na život, anejraději by ho
strávili jen vteplácích, jenže si je nemohli koupit ani nosit.
Adnes můžou, amy je tím pádem vidíme. Ajiní nosí tep-
láky jako status, značku, vyjádření své individuality.
Jenže vzít si tepláky na předávání vysvědčení je špatně,
ne? Oblečení je přeci jednoduchý rituální nástroj kvyjá-
dření postoje. Když odsvětíme důležité
dny tím, že se oblečeme obyčejně, jak
pak poznáme, co má vživotě ještě vůbec
hodnotu? Ajak mám tohle vysvětlit své
dvanáctileté dceři?
Rozhodně souhlasím stím, že rituály, ze-
jména přechodové rituály, což může být
třeba konec školního roku, se ztrácejí –
a je to velká škoda, protože nám chybí
abudou chybět. Je taky pravda, že oděv je
součást rituálu asehrává vněm významnou
roli. Neodložili jsme ale potřebu smyslu
aposvátna, jenom jsme ztratili nebo ztrá-
címe jejich jazyk, jak jsem říkala. Pokud
má mít život znovu hloubku, musíme vrá-
tit význam věcem audálostem, které jsme odkouzlili. Ale
ne slepě napodobit minulost, nýbrž najít nový způsob, jak
přítomnost posvětit. Můžete si sdcerou na konci školního
roku doma udělat vlastní malý rituál. Vytvořit důležitost
dne jiným způsobem. Můžete jí třeba napsat hezký dopis
azhodnotit vněm ten rok nebo jít spolu do stejné cukrár-
ny. Můžete si sní sednout, vysvětlit jí důležitost toho dne
abavit se, jak to uděláme. Zeptat se, co si otom myslí.
Nechci kverulovat, ale tam už není ten kolektivní pocit,
zmizí ten společný slavnostní duch ve třídě…
Ano. Ale stejně tvrdím, že nemusíme ty normy, které už
nejsou většinou společnosti respektované, držet. A ne-
máme ani šanci je udržet. Spousta holčiček nemá radost
ze střevíčků, punčošek ašatiček, protože je to škrtí, štve
a žádný hezký slavnostní pocit v nich toto oblečení ne-
vyvolá. Anevyvolávalo ho ani vtěch zmiňovaných sedm-
desátkách. Jen tehdy takové holčičky neměly šanci udělat
to jinak. Dnes ano. Starý systém se rozpadá adnes máme
výsadu volby, což ale ssebou přináší tíhu vlastního rozhod-
nutí ataky nutnost vědět, co chci avědomí, že za to ponesu
odpovědnost.
Voblékání dochází ike změnám opačným směrem.
Konkrétně svatby jsou dnes namnoze pojímány jako
designová záležitost. Hosté jsou dokonce instruováni
vtom, co si smějí obléct. Kpozvánkám je přilože-
no barevné spektrum šatů pro ženy nebo jedna kon-
krétní barva– je to vzkaz: sežeň si zelené šaty, nebo
nechoď! Očem tohle svědčí?
Na to nebude jednoduchá odpověď. Pomohla bych si zase
rituálem. Zrituálu se některé svatby dostávají do čisté es-
tetiky, ale je možné rituál iestetiku spojit. Rituál přímo
souvisí se vztahy avztahovostí asvatba není jen ovztahu
mezi dvěma lidmi, ale i mezi novomanželi a jejich spo-
lečenstvím – čili isměrem ven. Zažila jsem svatby, kdy
byli novomanželé jen sami pro sebe ahosté jako kulisa, ale
isvatbu, kdy tam byli ioni pro nás, byli jsme vtaženi do
dění. Apokud oni nám tím, jak jejich den probíhá, dávají
najevo, že onás vědí, vidí nás, chtějí snámi sdílet ty chvíle,
tak já jdu naproti jim respektem ke zdánlivě omezujícímu
dress codu– aráda. Pro mě osobně je tedy klíčem vztah
knovomanželům: Mám je tak ráda acítím se tak vtažená
do jejich důležitého dne, že mi stojí za to
shánět si zelené šaty? Apokud ne, mám na
tu svatbu vůbec chodit?
Kjakým závěrům jste ve své práci vlastně
dospěla?
Zkoumala jsem vztah mezi odíváním vši-
rokém slova smyslu aosobností. Aukáza-
lo se, že tento vztah skutečně existuje aje
oboustranný. Zároveň se ukázaly dva další
možné směry zkoumání – zda se dá pod-
le oděvu poznat osobnost azda je sodě-
vem možné pracovat terapeuticky. Takže
dál jsem zkoumala diagnostický potenciál.
A hodně stručně shrnuto: Vznikl mi ob-
raz dvou žen. Jedna skupina byla denovaná jako zralejší,
spokojenější, sebevědomější. Druhá méně zralá, snízkým
sebevědomím as častějším výskytem duševních poruch.
Uprvní skupiny se ukázalo například to, že mají svůj styl,
oblékají se vhodně ke své postavě, o módu se zajímají
arády pečují ooblečení. Udruhé byly měřené hodnoty
ve všech aspektech „horší“. Ale tohle je opravdu extrémně
stručná interpretace. Teď jsem se navíc rozhodla celá data
ještě podrobit nové analýze, takže výsledky berte srezer-
vou, můžou být zatíženy velkou chybou měření.
Jaký by mohl mít váš výzkum vbudoucnu reálný dopad
do praxe?
Tím, že jsem dělala doktorát zklinické psychologie, tak
by to mělo sloužit jako podklad pro odborníky pracující
ve zdravotnictví. Když člověk přichází na vyšetření nebo se
dělá šetření před přetím do psychoterapie, může to být
další střípek do mozaiky diagnostických metod. Zajíma-
vější mi ale připadá, jak by se stím dalo pracovat vterapii:
Pomohlo by, kdybych se při terapiích vnášela pozornost na
vztah mezi klientem ajeho oděvem? Pomohlo by terapeu-
ticky se na tuto stránku zaměřit? Zatím nemám odpovědi,
ale moc mě baví je hledat.
■
Má-li mít život
znovu hloubku,
musíme vrátit
význam věcem
a událostem, které
jsme odkouzlili.
Najít nový
způsob, jak posvětit
přítomnost.
❝
ROZHOVOR
20-22,24_Odivani.ndd.indd 2420-22,24_Odivani.ndd.indd 24 02.03.2026 12:3202.03.2026 12:32