Všichni do tepláků!

Džíny v divadle, legíny ve školách a minisukně na Hradě. Šaty jako by už nebyly symbolem úcty k sobě a druhým, ale jen další z nekonečných možností svobodné volby. Jana Horáková napsala o psychologii oblékání knihu a zdá se, že víru ve slušnou společnost budeme muset začít hledat jinde než v dress codu.

Text: Olga Procházková | Foto: Shutterstock.cz, archiv Jany Horákové

Odíváním se zabývá filozofie, historie, sociologie i psychologie a další obory. Jaká z teorií nebo tezí o oblékání je pro vás nejzajímavější?

Vybavuji si jeden výzkum, jehož výsledky mi připadají zajímavé až šokující. A je to seriózní vědecká práce. Skupina osob dostala brýle značky Chloé. Jedné části lidí řekli pravdu, že jsou to značkové brýle, a druhé, že jde o padělky, což byla lež. Následně se ukázalo, že lidé ve skupině s domnělými padělky prokazatelně častěji podváděli, a dokonce měli tendenci hodnotit druhé jako podvádějící – na rozdíl od skupiny první. Možná se to zdá jako banalita, ale já si říkám, jak může jedna malá věc tak výrazně a prokazatelně ovlivnit naše chování a přemýšlení!

Ve své knize „Oblékám se, tedy jsem“ zmiňujete velmi zajímavou věc – první oděv Adama a Evy – a k němu se vztahující pozoruhodné teologické úvahy.

Ano. To mi připadá také velmi zajímavé. Jedná se o pohled na oblékání, který na své přednášce prezentoval teolog, pan docent Jiří Beneš. V extrémně silném zjednodušení jde o toto: Když člověk pojedl ze stromu poznání, spatřil se jako nedokonalý a pocítil potřebu zahalit se oděvem. Do té doby byl nahý a dokonalý – a najednou zjistil nějaký vlastní nedostatek. Vůbec poprvé. V tom momentu došlo k rozpadu jeho sebepojetí. Najednou se vnímal jako nedostatečný, neúplný a zároveň naznal, že ani Bůh není dokonalý, neboť stvořil něco nedokonalého – nahého člověka, který je nucen se zahalit. Oděv lze tedy pojímat jako symbol rozvratu sebepojetí člověka a rozvratu jeho vztahu k Bohu. A to nás provází od úsvitu věků. Ale taky je to připomínka, že se můžeme do ráje vrátit. Musíme ale nejprve projít ohněm, jenž drží cherubíni jako plamenné meče, čili reálně musíme projít životem, který je plný utrpení, a skrz ty obtíže můžeme růst. Fascinující teze.

Oděv lze tedy pojímat jako symbol rozvratu sebepojetí člověka a rozvratu jeho vztahu k Bohu. A to nás provází od úsvitu věků. 

Proč je důležité, že si ráno oblečeme něco na sebe?

Tak kromě úplně bazální záležitosti, že by nám po většinu roku byla venku zima a necítili bychom se kvůli tomu pohodlně, nemůžeme chodit nazí také ze společenských důvodů. Zdá se to jako automatismus, ale třeba psychotičtí jedinci můžou kvůli své nemoci vyjít na ulici nazí nebo polonazí a jejich nahota je projevem jejich nemoci, rozpadu osobnosti. Oblečení tedy využíváme jako nástroj k tomu, abychom zapadli do společnosti a zároveň vědomě komunikovali se světem – sdělovali, kdo jsme a jaké hodnoty zastáváme.

Hodně zajímavá věc se týká módy. Abychom byli módní, musíme mít to, co mají „všichni“. Pokud to nemají ostatní, není to móda. Zároveň ale potřebujeme vyjádřit vlastní individualitu. Jenže lze být in a zároveň nebýt stádní?

Obecněji, z hlediska osobnosti člověka, by měl každý umět vyjádřit vlastní individualitu a udržet přitom balanc s ohledem na začlenění do společnosti. Ve všech směrech. Potřebujeme být sami sebou, být autentičtí, ale zároveň potřebujeme být součástí společnosti, protože jinak – dnes už naštěstí jen obrazně – nepřežijeme. Tyto dvě silné potřeby ale nestojí proti sobě, nýbrž vedle sebe. Nefungují na jedné ose, kdy jedna přetlačuje druhou, ale jako dvě paralelní dimenze – můžeme mít jednu rozvinutou víc, druhou míň, nebo víceméně obě stejně. Obvykle ten, kdo je umí vyvážit, dosahuje nějaké psychické pohody. A tahle dichotomie se přenáší i do oděvu. V tom případě si například oblečeme něco trendy a zároveň něco, co nás individualizuje.

Jaký máte názor na myšlenku, že naše společnost ztratila posvátno? Odsvětili jsme různé předměty i oblečení. Nevěnujeme mu moc pozornosti, úcty ani péče.

Je pravda, že vztah k věcem nemáme stejný jako dřív, i proto, že je už nemusíme sami vyrábět, zřekli jsme se řemesel. Nemusíme tkát lněnou košili po večerech na stavu, koupíme ji během několika minut v obchodě. Nicméně jsme nepozbyli potřebu přesahu a posvátna, jen se mění jejich jazyk. Spiritualitu a posvátno si většinou už nespojujeme s oděvem.

Je oblečení jazyk a je daný kulturně?

Oděv je jazykem a je rozhodně kulturně podmíněný, o tom není pochyb. Stačí, když přejedeme do jiné země nebo dnes už spíše na jiný kontinent. Ne vždy rozumíme tomu, jak se tam lidé oblékají. Dříve byly rozdíly výraznější, dnes už se trochu stírají. Paní docentka Denisa Hejlová, specialistka na komunikaci, v jedné z přednášek mluvila o tom, že na začátku dvacátých let minulého století, když do Ameriky přijížděli přistěhovalci, bylo hned jasné, odkud kdo je. Jiné oblečení měli lidé z Německa, z Polska, z Mexika. Dnes to takto rozpoznatelné není, ale také máme své nové „kroje“ – celosvětové. Vznikly nové skupiny, například lidé v denimu, hipsteři, manažeři, sportovci, turisté.

Co nám oblečení o druhých říká?

Je zajímavé si uvědomit, že oděv je druh analogové komunikace. Máme digitální komunikaci, a tou je řeč, jazyk, obvykle konkrétní, přesný, jasný. Analogová komunikace – oblečení – nastiňuje „jen“ kontext. Není konkrétní a nelze na něj aplikovat výrokovou logiku ve smyslu „pakliže“ nebo „když – tak“. Oděv téměř nikdy není přesný. Černý oblek si můžete vzít na pohřeb i na promoci nebo jednání. Při svém výzkumu jsem narazila na „odborníky“, kteří se tváří, že dokážou přečíst osobnost podle oděvu. Na to bych byla velmi opatrná. Sama vím, jak těžké je popsat osobnost z psychologického hlediska a kolik hodin testování to zabere. Při vší úctě k osobním zkušenostem kohokoli, oblečení nám může jen něco načrtnout, můžeme si vytvořit tezi, ale daného člověka pouze skrz oděv skutečně do hloubky poznat nelze.

Existuje názor, že oblečení může fungovat jako faktor potěšení, který souvisí s konzumem. Koupím si novou věc pro svou subjektivní slast. Je to nový fenomén?

Upřímně, nepamatuju si z dětství, že bychom se oblékali pro sebe, aby nám bylo dobře, pro potěšení. Pěkné oblečení se nesmělo nosit, viselo ve skříni, a i kdyby tam mělo „shnít“, nosilo se jen občas. Myslím, že je dobře, že jsme objevili aspekt téhle sebepéče. Proč pro sebe nemůžu udělat něco příjemného tím, že si koupím kvalitní a hezký kousek oblečení a pak ho s radostí nosím? Osobní růst je skvělá věc, ale nemusíme žít v askezi. A může to mít i lehký přesah. Spousta influencerů, kteří se věnují módě, točí videa o tom, že se zastaví, zamyslí a řeknou si: Jak se dnes cítím? Co bych si dnes rád oblékl? Jak je na tom moje tělo, moje emoce, vnitřní naladění? Myslím, že to je hezké. Je to takové malé usebrání. A často stylem reflektují i roční období, a tím se ukotvují tady a teď.

Má-li mít život znovu hloubku, musíme vrátit význam věcem a událostem, které jsme odkouzlili. Najít nový způsob, jak posvětit přítomnost.

Jak reagovali spolužáci a pedagogové, když jste v akademickém prostředí přišla s tím, že budete v rámci své diplomové práce mimo jiné třeba také sledovat módní influencery?

Když jsem nápad zkoumat oblečení jako faktor z hlediska psychologie poprvé prezentovala před spolužáky, vysmáli se mi. Překvapilo mě to, protože jsem je do té doby vnímala jako tolerantní. I vedoucí práce, významný klinický psycholog, mě od tématu odrazoval. Až se mi nakonec podařilo ho přesvědčit tím, že jsem splnila jakýkoli těžký úkol, který mi dal. Ale bylo to opravdu extrémně náročné období. Kdykoli jsem sedla k počítači, padla na mě úzkost, stálo mě to hodně potu, hodně slz. Ale říkala jsem si, že pokud dodržím metodologii a vědecká pravidla, proč bych to neměla zkoumat? Je naopak velmi nevědecké odmítnout téma, protože se druhým nezdá dost košer. Nakonec vedoucí mou diplomovou práci sám velmi ocenil a právě on navrhl, abych ji rozpracovala a vydala jako knihu. A protože je uznávanou osobností v oboru, od té doby mě i ostatní tolerují.

Každá společnost má určitá očekávání, jak bude člověk chodit oblékaný. A ta se mění v čase. Ženy už nemusí nosit korzet a v neděli nechodí rodiny v nejlepších šatech do kostela. Na druhou stranu – nedevalvují se očekávání příliš? Například děti si často ani k přebírání vysvědčení na konci školního roku nevezmou lepší šaty.

Je jasné, že se jako společnost proměňujeme, mění se naše hodnoty a samozřejmě se mění i pohled na odívání. Napadá mě třeba taková tepláková móda. Může vypadat jako úpadek a katastrofa, že lidi nosí tepláky. Chápu. Ale je to tím, že se mění hodnoty. Hodnotou už nejsou vyžehlené puky, ale pohodlí, pohoda, respekt k tělu, odklon od formalismu, možná i odmítání přetvářky. Může za tím stát i celá řada jiných vlivů, například fakt, že spoustu profesí lze dělat mimo pracoviště a chodit v teplácích celý den. Staré padá a přichází nové.

Asi je v tom i pocit ztráty dřívějších jistot. Pak člověk snadno řekne, že je na tom společnost špatně, protože dřív by si tohle nikdo nedovolil.

Kdybychom se vrátili třeba do sedmdesátých let, kdy tepláky, tak jak se nosí dnes, nenosil nikdo, zjistili bychom několik věcí. Zaprvé existovala opravdu velmi silná společenská poptávka po tom, jak má být člověk oblečený – nosily se hodně košile či halenky a kalhoty například. Zadruhé nebylo politicky vhodné nosit extravagantní oblečení, třeba v hippie stylu, takže tady byl i politický tlak. A zatřetí nositelné tepláky nebyly v obchodech k dispozici. Pak se tedy musím ptát, jaké jistoty jsme ztratili? A jsou i nyní tak důležité?

Možná někoho irituje, že nošení tepláků svým způsobem vyjadřuje rezignaci na život. Ano. Ale i v sedmdesátých letech byli lidé, co rezignovali na život, a nejraději by ho strávili jen v teplácích, jenže si je nemohli koupit ani nosit. A dnes můžou, a my je tím pádem vidíme. A jiní nosí tepláky jako status, značku, vyjádření své individuality.

Jenže vzít si tepláky na předávání vysvědčení je špatně, ne? Oblečení je přeci jednoduchý rituální nástroj k vyjádření postoje. Když odsvětíme důležité dny tím, že se oblečeme obyčejně, jak pak poznáme, co má v životě ještě vůbec hodnotu? A jak mám tohle vysvětlit své dvanáctileté dceři?

Rozhodně souhlasím s tím, že rituály, zejména přechodové rituály, což může být třeba konec školního roku, se ztrácejí – a je to velká škoda, protože nám chybí a budou chybět. Je taky pravda, že oděv je součást rituálu a sehrává v něm významnou roli. Neodložili jsme ale potřebu smyslu a posvátna, jenom jsme ztratili nebo ztrácíme jejich jazyk, jak jsem říkala. Pokud má mít život znovu hloubku, musíme vrátit význam věcem a událostem, které jsme odkouzlili. Ale ne slepě napodobit minulost, nýbrž najít nový způsob, jak přítomnost posvětit. Můžete si s dcerou na konci školního roku doma udělat vlastní malý rituál. Vytvořit důležitost dne jiným způsobem. Můžete jí třeba napsat hezký dopis a zhodnotit v něm ten rok nebo jít spolu do stejné cukrárny. Můžete si s ní sednout, vysvětlit jí důležitost toho dne a bavit se, jak to uděláme. Zeptat se, co si o tom myslí.

Nechci kverulovat, ale tam už není ten kolektivní pocit, zmizí ten společný slavnostní duch ve třídě…

Ano. Ale stejně tvrdím, že nemusíme ty normy, které už nejsou většinou společnosti respektované, držet. A nemáme ani šanci je udržet. Spousta holčiček nemá radost ze střevíčků, punčošek a šatiček, protože je to škrtí, štve a žádný hezký slavnostní pocit v nich toto oblečení nevyvolá. A nevyvolávalo ho ani v těch zmiňovaných sedmdesátkách. Jen tehdy takové holčičky neměly šanci udělat to jinak. Dnes ano. Starý systém se rozpadá a dnes máme výsadu volby, což ale s sebou přináší tíhu vlastního rozhodnutí a taky nutnost vědět, co chci a vědomí, že za to ponesu odpovědnost.

V oblékání dochází i ke změnám opačným směrem. Konkrétně svatby jsou dnes namnoze pojímány jako designová záležitost. Hosté jsou dokonce instruováni v tom, co si smějí obléct. K pozvánkám je přiloženo barevné spektrum šatů pro ženy nebo jedna konkrétní barva – je to vzkaz: sežeň si zelené šaty, nebo nechoď! O čem tohle svědčí?

Na to nebude jednoduchá odpověď. Pomohla bych si zase rituálem. Z rituálu se některé svatby dostávají do čisté estetiky, ale je možné rituál i estetiku spojit. Rituál přímo souvisí se vztahy a vztahovostí a svatba není jen o vztahu mezi dvěma lidmi, ale i mezi novomanželi a jejich společenstvím – čili i směrem ven. Zažila jsem svatby, kdy byli novomanželé jen sami pro sebe a hosté jako kulisa, ale i svatbu, kdy tam byli i oni pro nás, byli jsme vtaženi do dění. A pokud oni nám tím, jak jejich den probíhá, dávají najevo, že o nás vědí, vidí nás, chtějí s námi sdílet ty chvíle, tak já jdu naproti jim respektem ke zdánlivě omezujícímu dress codu – a ráda. Pro mě osobně je tedy klíčem vztah k novomanželům: Mám je tak ráda a cítím se tak vtažená do jejich důležitého dne, že mi stojí za to shánět si zelené šaty? A pokud ne, mám na tu svatbu vůbec chodit?

K jakým závěrům jste ve své práci vlastně dospěla?

Zkoumala jsem vztah mezi odíváním v širokém slova smyslu a osobností. A ukázalo se, že tento vztah skutečně existuje a je oboustranný. Zároveň se ukázaly dva další možné směry zkoumání – zda se dá podle oděvu poznat osobnost a zda je s oděvem možné pracovat terapeuticky. Takže dál jsem zkoumala diagnostický potenciál. A hodně stručně shrnuto: Vznikl mi obraz dvou žen. Jedna skupina byla definovaná jako zralejší, spokojenější, sebevědomější. Druhá méně zralá, s nízkým sebevědomím a s častějším výskytem duševních poruch. U první skupiny se ukázalo například to, že mají svůj styl, oblékají se vhodně ke své postavě, o módu se zajímají a rády pečují o oblečení. U druhé byly měřené hodnoty ve všech aspektech „horší“. Ale tohle je opravdu extrémně stručná interpretace. Teď jsem se navíc rozhodla celá data ještě podrobit nové analýze, takže výsledky berte s rezervou, můžou být zatíženy velkou chybou měření.

Jaký by mohl mít váš výzkum v budoucnu reálný dopad do praxe?

Tím, že jsem dělala doktorát z klinické psychologie, tak by to mělo sloužit jako podklad pro odborníky pracující ve zdravotnictví. Když člověk přichází na vyšetření nebo se dělá šetření před přijetím do psychoterapie, může to být další střípek do mozaiky diagnostických metod. Zajímavější mi ale připadá, jak by se s tím dalo pracovat v terapii: Pomohlo by, kdybych se při terapiích vnášela pozornost na vztah mezi klientem a jeho oděvem? Pomohlo by terapeuticky se na tuto stránku zaměřit? Zatím nemám odpovědi, ale moc mě baví je hledat. ■

Mgr. Jana Horáková, Ph.D.

» Absolventka jednooborové psychologie na Katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. 

» Rovněž absolvovala ucelené psychoterapeutické vzdělání pod Českým institutem PCA v Brně. 

» V rámci disertace se věnovala otázce hledání souvislostí mezi stylem odívání a osobností člověka. 

» Mimo jiné pracovala jako dobrovolník centra Amelie, který poskytuje péči onkologickým pacientům a jejich rodinám.

» V roce 2021 vyšla na základě její diplomové a disertační práce kniha Oblékám se, tedy jsem. Aneb je skutečně pravda, že šaty dělají člověka?

» Již sedmým rokem pracuje jako psycholog ve zdravotnictví.

» V oblékání má ráda spíše ležérnost, street styl a taky prvky boho. „Vždycky jsem byla trochu rebel a na oblečení je to vidět.“