Strana 27
„Vždy je důležité
ocenit snahu dítěte,
ale zároveň použít
konstruktivní kritiku.“
spolužáky a kapelu a přihlásili se do jed-
né talentové soutěže. Výsledek? Vypískali
je. Ale Petr si na rozdíl od spoluhráčů
nepřiznal, že jejich výkon nebyl dobrý.
Z kapely vyhodil pochybovače, nabral
nové členy, přihlásil se do další soutěže
a… výsledek byl stejný. Když se to samé
opakovalo potřetí, a když musel čelit
posměškům svého okolí, tuhle srážku
s realitou neustál. „Vyčetl mi, že jsem mu
celý život lhala a práskl dveřmi. Vím, že
bydlí po kamarádech, ale doma se zatím
neukázal,“ svěřuje se Veronika.
Její příklad přitom není zdaleka oje-
dinělý. Podobných situací přibývá, pro-
tože současný „výchovný“ trend zkrátka
je – podporovat a chválit dítě za každou
cenu. Což může začít škodit, když chvá-
líme neadekvátně situaci či možnostem
dítěte. „Vždy je důležité ocenit snahu
dítěte. Ale zároveň je vhodné používat
konstruktivní kritiku, nabízet způsob, jak
danou věc dělat lépe,“ upozorňuje kli-
nická psycholožka Martina Neprašová.
Nikdy by se podle ní nemělo používat
srovnávání – s vrstevníky, sourozenci
ani se sebou samým („Já v tvém věku…“,
„Podívej se na sestru, ta už to umí“,
„Kamarád má lepší výsledky…“) a stejně
tak by se neměla používat destruktiv-
ní kritika, kdy se dítěti dává tzv. „razítko
na čelo“. Jde o výroky typu: „Ty jsi hlou-
pej“, „Nikdy to nezvládneš“, „Vždycky
všechno zkazíš“, „Jsi nemožný, nikdy nic
nedokážeš…“, „Jsi stejný jako táta…!“
NENÍ TŘEBA VÍTĚZIT
Když dítě není v činnosti, která ho baví,
nadané, má podle Neprašové smysl ho
podporovat, protože pokud děláme
něco pro radost, je to nesmírně důleži-
té pro naši psychickou pohodu. „Pokud
bychom zohledňovali jen nadání a mož-
nost vyniknout, dramaticky by například
klesl počet rekreačních běžců, většina
z nich totiž nikdy nezaběhne rekordní
čas. Ale běh jim přináší uvolnění, radost,
možnost relaxace, utužení zdraví. A je
velmi důležité o tom i takto s dítětem
mluvit – že aktivity nám mohou přinášet
radost a zábavu a že to je samo o sobě
důležité a přínosné,“ říká.
NEÚSPĚCH NENÍ KATASTROFA
Problém nastává v případě přehnaně
ambiciózních rodičů, kteří vidí ve svých
dětech možnost realizovat své nesplně-
né sny, a kteří dokáží vyvíjet velký tlak
na výkonnost dítěte i bez ohledu na to,
že dítě není na danou aktivitu nějak výji-
mečně nadané. U dětí často takto vybu-
dují silné zaměření na výkon, od svého
úspěchu či neúspěchu pak odvozují svoji
hodnotu jako člověka. Rodiče dětem
„prošlapávají cestičky“ a drží je vlast-
ně mimo realitu, za neúspěch většinou
může někdo jiný, špatný trenér, klub,
nespravedlivý rozhodčí či učitel. Děti
jsou pak izolované od vrstevníků, větši-
nou se snaží rodiči vyhovět, naplnit jeho
očekávání a velmi špatně snáší selhání
a neúspěch. Agresi pak mohou obrátit
proti vnějšímu světu, často ale i proti
sobě. Ideální cestou je, pokud rodič vede
dítě k tomu, aby se rozvíjelo harmonic-
ky a vyváženě a zdůrazňuje, že důležitá
je radost z aktivity a že neúspěch není
katastrofa, naopak, že se z chyb může-
me poučit a chybuje každý (i rodič!). Jsou
i případy dětí, které jsou velmi ambi-
ciózní, aniž by na ně vyvíjel tlak někdo
z okolí. Moudrý rodič pak s tímto dítětem
pracuje na tom, aby se naučilo i zklidnit
a uvolnit, aby zvládalo případnou prohru
a radovalo se i z jiných věcí, než z výkonů.
SEBEVĚDOMÍ JE CITLIVÁ VĚC
Není ale pro člověka, který pozdě zjistí,
že se věnuje něčemu, pro co není nada-
ný, problematické hledat si jinou oblast,
protože už se bojí, že zase neuspěje?
„Důležitá je otázka, co je vlastně kritéri-
um určující míru nadání. Přestože jedinec
nemá absolutní hudební sluch, může si
celoživotně užívat radost z chvilek, kte-
ré stráví u klavíru, občas si zamuzicírovat
s přáteli či s rodinnými příslušníky. Pokud
tedy nebude usilovat o angažmá u České
filharmonie, pak nastává komplikace.
Když člověk touží po profesním uplatně-
ní v určité oblasti a neuspěje, zjišťuje, že
jsou druzí lepší, nadanější či mají prostě
větší štěstí. Někteří pak na obor rezignují
a snaží se přeorientovat na jinou oblast,
což nemusí být snadné. Někteří se snaží
v oboru zůstat a pokusy opakují, zkoušejí
jiné možnosti, jak v oboru pracovat. Jsou
i takoví, kteří upadnou do apatie a jsou
touto negativní zkušeností dlouhodobě
paralyzovaní, často pak volí životní scénář
„oběti“, jsou ohroženi například úzkost-
nými či depresivními stavy,“ vysvětluje
Martina Neprašová. „To, jak člověk v této
chvíli reaguje, souvisí samozřejmě i s jeho
osobnostní strukturou, s jeho hodnoto-
vým systémem, se sebevědomím a mírou
emoční zralosti, s jeho vzorci a strategiemi
chování a zvládání neúspěchu. Důležité
jsou i další opěrné body, například sociální
vazby, které kolem sebe mají.“
■
www.drmax.cz 27
Slavíme deset let
maximum_cislo_3_2016.indd 27maximum_cislo_3_2016.indd 27 2.9.2016 16:53:242.9.2016 16:53:24