Strana 32
32 www.drmax.cz
Foto: Ingimage
S
pisovatelka se dívá na fotogra-
fie naaranžovaných panenek.
Mají husté, rozčepýřené vlasy
a vykloubené údy. Spisovatelka
sedí v pohodlném, měkkém křesle stře-
doevropské galerie. Usrkává horké kafe.
Panenky jsou zrůdné holky neklidu,
fotografované ve změti uhelného prachu
a stínů. Je v nich hořká erotičnost mastur-
bací bezdomovců na hromadě sklepního
uhlí. Je v nich strach z dětství, o kterém
se nemluví. Je v nich divokost osiřelých
vlčích mláďat. Je v nich zoufalá tou-
ha vymotat se z labyrintu podzemí.
Oči jim blýskavě svítí v odstínech
zelené a hnědé. Jsou z nefri-
tu. Oči přitahují pozornost,
nefrit patřil v Číně k nejcen-
nějším kamenům; vyráběly
se z něho nejstarší rituální
předměty.
Vedle nehybných snímků
těká svět v rámu; scény ze
života autorky vysta-
vených fotografií.
Na obrazovce je
tma. Vítr v lhostej-
ných stromech
šumí; ševelí opatr-
ně. Tmu proříznou
baterky a zmateně zamrkají podlouh-
lá oka mobilů. Mužské postavy o sebe
hystericky zakopávají. Vbíhají udýchaně
do obrysů tmavého rodinného domu. Řítí
se po schodech do druhého patra. Vrazí
do dveří, za kterými se krčí mladá žena.
Čínština ve světlém prostoru středoev-
ropské galerie zní bušivě a řeřavě jako křik
modrých strak. Spisovatelka si zacpe uši.
Záběry vidí podeváté. Hranice mezi její
realitou a realitou amatérských záběrů se
po hodinách rozplývá. Spisovatelka je
součástí domu. Je to ona, kdo aranžuje
sklepní panenky a protáčí jim údy, kdo
vchází za ženou v šátku, obklopenou
panenkami.
Žena se na ni věší vší silou, věší na ni
svoje muší tělo, jako by si ho Spisovatelka
mohla strčit do kapsy a v kapse vynést
ven na svobodu, ale jakou svobodu to má
ta malá paní na mysli. Nervózně si posu-
nuje šátek do čela, strká Spisovatelce
do kapsy listy popsaného, zmuchlaného
papíru. Znovu se na ni věší, dere se na ni
jako kabát na vytáhlý a kostnatý věšák,
věší se na ni a huláká, že už to nevydr-
ží, že se to vydržet nedá. Krásný dům
a krásný byt v krásném domě jsou věze-
ním. Nesmí překročit krásný práh, nesmí
vyjít na krásnou ulici. Čína je krásný kon-
centrační tábor s nepropustnou hranicí,
Čína je rozkvetlá zahrada, a není to pro-
timluv. Je to dvojí, proti sobě jdoucí ges-
to radostného přitakávání. Modré straky
křičí, chtějí vydávit rezavé tyče a ostnatý
drát v krku.
Spisovatelka usrkává horký mátový čaj.
Oči otevře, v nich pištění malé ženy v šát-
ku. Na monitoru si pouští záběry, které
viděla před několika dny v galerii. Které
tajně natočili přátelé malé čínské ženy.
Střídá si film se lživým dokumentem, kte-
rý v těchto dnech o jejím mládí odvysílala
ruská televize. Propaganda je kolektivní
lež a kolektivní lži nelze vymýtit, jsou pře-
vychovatelné. Kolektivní lži nevymírají.
Do Prahy v roce 1968 vjížděly nejen sovět-
ské tanky, nikoho se na nic neptaly. Vojáci
měli vymyté mozky a věřili, že jedou
zachraňovat Prahu před agresí západoně-
meckých, revanšistických vojáků.
✩ ✩ ✩
Spisovatelka chodí Městem Pekingem.
Vydá se na Tiananmen, náměstí
Nebeského klidu. To je její náměstí. Sem
se rozlila náměstí roku 1968. Tankům to
netrvalo dlouho, dvacet jedna let, jedou
bez zastávky. Spisovatelka se rozhlíží
mezi zátarasy, kde se potulují hordy krás-
ných tajných policistů v civilu.
Stála na malém náměstí, kde se pozdě-
ji zapálil Jan Palach stejně, jako se zapa-
lují tibetští mniši na protest proti čínské
genocidě. Stála proti tanku a vysvětlo-
vala ruštinou nevysvětlitelné. Jiná stu-
dentka, která mohla být její dcerou, stála
na velkém náměstí proti tankům a opa-
kovala věty, které napsali v daleké zemi
a které vzala za své, jednoduché věty
o moci bezmocných.
Spisovatelka se dnes nedokáže zapálit
jako živá pochodeň. Nedokáže nabíd-
nout své tělo tankům. Brání slova v ošat-
ce. Slova, která podvádějí sama sebe, pro-
tože je v její zemi dnes považují za veteš.
Bílou roušku a černý baťůžek odloží
v kanceláři. Zařadí se do spořádané fron-
ty Číňanů na severní straně. Má pocit, že
je na pohřbu. Někteří mají v rukou žluté
papírové květiny. Panuje uctivá atmosfé-
ra. Žertování se trestá.
Maova mrtvola leží v křišťálové rakvi.
Je zahalená rudou vlajkou proletariátu.
Tváře už nemá tak lesklé jako na plaká-
tech; když byla na obraze tvář příliš světlá
nebo nevýrazně šedá, malíře zabili. Jen
barva červeného, lesklého jablka je tvář
zdraví.
|
POVÍDKA
|
Nový SLABIKÁŘ
Radka Denemarková
maximum_cislo_3_2016.indd 32maximum_cislo_3_2016.indd 32 2.9.2016 16:53:312.9.2016 16:53:31