Strana 33
Každé ráno Maovo tělo mechanicky zvedají
z mrazicího boxu.
Zmrzačená a vydlabaná těla klidu po smr-
ti nedojdou. Ale jak je to s duší těl, která jsou
nabalzamovaná a nejsou pochovaná? S duší
těl, která hlídají hrůzostrašní strážci hrobek
jako z období Tang.
Město mizí v mléčné mlze. Vrcholky výško-
vých budov vidět není. Na město usedá kouřo-
vý mrak, omotává si budovy. Lidé jsou zpoma-
lení, nasazují si roušky. Spisovatelka je malátná,
jako by jí smog ušima nalezl do hlavy a ochro-
mil. Mauzoleum na obřím náměstí vypadá jako
školní tělocvična, zásady feng-shui při stavbě
záměrně ignorovali. Mao si přál být zpopelněn.
Franz Kafka si přál, aby spálili jeho rukopisy.
Mrtvý Mao zpopelněn nebyl. Stal se součástí
boje o moc mezi nástupci. V roce 1980 Deng
Xiaoping opatrně prohlásil, že mauzoleum být
postaveno nemělo. Nikdo se neodváží říct, že
by mělo být zbouráno.
Nikdo nechce balzamovat pravdu. Balzamují
strach. Jemu se klaní dlouhé fronty před mau-
zolei celého světa.
✩ ✩ ✩
Spisovatelka je den ze dne zamlklejší. Nejí.
Zvuky města neslyší, davy lidí nevidí. Straka
modrá marně křičí nad její hlavou, marně
na sebe upozorňuje. Spisovatelka se stydí;
neví, co je to za stud a odkud se bere. Je to stud
za všechna ta staletí, kdy tu před ní chodili jiní
Evropané a Evropanky s nadějí, že budou kolo-
nizovat zbytek světa. Je to stud za všechna ta
staletí, kdy se Čína kulturně rozvíjela a izolova-
la a dnes se rozpíná s nadějí, že bude po evrop-
ském vzoru zbytek světa kolonizovat zase ona.
Kolonizace má podobu nákupu. Cena je pevná;
nikdo nesmlouvá.
Opouští mauzoleum, poškrábe se za levým
uchem. Když vietnamští technici balzamovali
Maovo tělo, tak mu upadlo levé ucho. Museli ho
přišít. Do tohoto arogantního ucha se roky šep-
tala a předčítala udání. Už nechtělo nic slyšet.
Mauzolea jsou zvláštní odnoží muzeí vosko-
vých figurín. V Muzeu čínské revoluce stojí vos-
kové modely komunistických hvězd; kurátoři
nervózně a celí zpocení pobíhají a přikládají
levé ucho k podlaze. Musejí slyšet trávu růst.
Musejí měnit historii podle nejnovější stra-
nické linie. Přepisují nejen přítomnost. Vláda
považuje svobodný přístup k informacím
za hrozbu, vybudovala vlastní firewall, ome-
zuje přístup na politicky citlivé stránky; novo-
dobá velká čínská zeď. Jak je firewall nastaven,
se mění podle nálady vlády a podle akcí, kde
chce vláda budit dojem, že poddané neutisku-
je. V chrámech si bohy usmiřují mračny kouře
z vonných tyčinek nejen na Nový rok.
Za kulturní revoluce bylo muzeum zavřené
dvanáct let. Písmo je v Číně výtvarným umě-
ním, jinak by se nenadechlo.
Z toho věčného přepisování.
✩ ✩ ✩
Spisovatelka na bleším trhu sedí sama opo-
dál. Celý svět se směje.
Na bambusové rohoži trpělivě přebírá
vykastrovaná slova. Některá omývá, důklad-
ně čistí a pulíruje. Lidská práva, demokracie,
důstojný život pro každého, humanismus,
duše. Jaké slovo má použít pro demokra-
cii zredukovanou na byznys. Lidský život nic
neznamená. Lidské soukromí nic neznamená.
Pravda nic neznamená. Soucit nic nezname-
ná. Vlídnost nic neznamená. Odvaha disiden-
tů nic neznamená. Solidarita s lidmi na okraji
a uprchlíky nic neznamená. Nová totalita vysá-
vá a kastruje duši Evropanů i Číňanů stejně.
Stará řeč nedokáže vystihnout to, co tu
vzniká. Stará řeč je k nepotřebě. Spisovatelka
potřebuje novou řeč. Nejprve se zbaví té staré.
Komunistická skupinová tvář nezná slovo já;
zná slovo my. Kapitalistická skupinová tvář nezná
slovo my; zná slovo izolované a sobecké já.
Čína je hot pot, kotlík, v němž si každý uvaří
kousky masa, hub a zeleniny po svém. Třeba
s pálivou sečuánskou příchutí. Hrst chilli zostří
chuť.
Spisovatelka si nabírá pálivé sousto a před-
stavuje si, jak píše na milovaném ostrově
Amrum a poslouchá jazzpiano, které se ozý-
vá z domu. Je léto a na stůl usedá racek; čeká
na zbytky ryb od snídaně. Spisovatelka píše
v rytmu improvizací Cornelia Claudia Kreusche.
Píše a zpomaluje, improvizuje a musí udržet
tok a strukturu, musí se soustředit celým tělem,
proto píše rukou do sešitu, kroutí se a bolí ji
ruka a křeče jí bolí a bolí záda, poposedává,
ale musí udržet myšlenku, jinak myšlenka uletí
nebo se odplazí jako pára nad hrncem.
Spisovatelka píše, i když dým polyká celá
města a hoří a nikdo oheň nehasí, protože
i oheň má znát svého pána a někomu pat-
řit, a když oheň nikomu nepatří, co s ním.
Spisovatelku pálí oči z ohně a dýmu, kašle, ale
tužku nepustí, protože kdyby ji upustila, shoří
a její slovo s ní. Život není improvizace. Život je
neviditelný zákon. Co dnes zaseješ, za tři sta let
sklidí někdo jiný.
■
(úryvek ze zápisků z pobytu Radky
Denemarkové v Číně)
Vystudovala germanistiku
abohemistiku naFF UK.
Publikovala monografii
Evalda Schorma Sám sobě
nepřítelem (1998). Vroce
2005 vyšla její prozaická
prvotina Ajá pořád kdo
to tluče, orok později
román Peníze odHitlera
(Magnesia Litera zanejlepší
prózu roku). Románová
monografie Smrt, nebudeš
se báti aneb Příběh Petra
Lébla (2008) byla oceněna
Magnesií Literou zanej-
lepší publicistickou knihu
roku. Dvojromán Kobold
(2011) byl nominován
naCenu Josefa Škvoreckého.
Její texty byly přeloženy
do17 jazyků.
RADKA
DENEMARKOVÁ
www.drmax.cz 33
Slavíme deset let
maximum_cislo_3_2016.indd 33maximum_cislo_3_2016.indd 33 2.9.2016 16:53:322.9.2016 16:53:32