Strana 38
To nejzásadnější, nejsložitější
a zatraceně nejtěžší na rodi-
čovství je – jít dětem příkla-
dem. Být tím, kdo vždycky
všechno dělá správně, umí
odhalit příčinu každé chyby
a odstranit ji, dělá ta nejlep-
ší možná rozhodnutí a ještě
ke všemu je tak trochu su-
perhrdina. Ale kdo má tohle
zvládnout?!
38 www.drmax.cz
Inzerce 2 × ▼
Foto: Ingimage
J
sou dva druhy rodičů – ti, kterým
se říká „suchoprdi“ a kteří berou
všechno jako projekt. Vytknou si
cíl a v rámci jeho splnění rezignují
na vše ostatní, přijmou životní roli, která
je k tomu cíli co nejefektivněji dovede,
a ještě cestou k němu zvládnou udělo-
vat rady a poučovat všechny ty, kteří to
mají nastavené jinak. Pro takové rodiče
není problém být vším tím, co je napsá-
no v úvodu článku. Zato je pro ně trochu
problémem projevovat vůči svým dětem
emoce. Pohladí je jednou za kvartál, dát
jim pusu na dobrou noc sice zvládnou,
ale jen proto, že to mají v tabulce úkolů,
které by měli splnit, a jejich děti většinou
ani nenapadne, že by se jim měly svěřo-
vat se svými citovými trápeními. Protože
by jim, samozřejmě s nadsázkou, ukázali
diagram, jak na každou problematickou
situaci v životě reagovat.
A pak jsou tu ti druzí rodiče. Ti, kteří
nežijí podle programu, ale kteří pros-
tě žijí. Kteří v sobě neudusili schopnost
radovat se z maličkostí a občas udělají
nějakou spontánní blbost, nestydí se
za ni a ještě si ji užívají. Kteří si s dítětem
klidně na pískovišti staví hrad a nepotře-
bují, aby to byl nejlepší hrad na světě,
důležitá je ta radost ze stavění. Ti, kte-
ří si klidně s dítětem zaskáčou v louži.
Kteří přetáhnou „večerku“, když se někde
zaseknou s přáteli. Kteří své děti nechtějí
naprogramovat jako stroje na úspěch,
ale jako bytosti plné radosti. Mohlo by se
zdát, že pro tyhle rodiče nebude vůbec
žádný problém naplňovat roli superhrdi-
nů, ale je to právě naopak. Právě oni totiž
sami sobě nejčastěji pokládají otázku:
Dělám to správně? Protože ono pomysl-
né vyvažování toho, co se dělá, a co by
se mělo dělat, to je práce hodná švýcar-
ských hodinářů. Najít hranici mezi tím
být dítěti kamarádem a neztratit autori-
tu, zůstat sám sebou, a když udělám chy-
bu, tak to přiznat, aniž bych ztratil „body“,
to je proklatě těžká věc, která se stává
ještě těžší, když dítě doroste pubertě.
Protože v tomhle věku začne citelně vní-
mat, že rodiče „suchoprdi“ jsou většinou
úspěšnější a mohou svým potomkům
dopřát víc, než rodiče „volnomyšlenká-
ři“. Neřeší, která z těch skupin se v životě
méně zpronevěřuje sama sobě, protože
v tu chvíli jsou nastaveni na vnímání „má“
a „má víc“. A oni chtějí patřit mezi ty, kteří
mají víc, protože ve svém vnímání světa,
které se v ten čas nejvíce vyvíjí a hledá
své „místo v životě“, dobře vidí, že mít víc
určuje naše společenské postavení.
A rodiče mezi tím vším kličkují jako pes
na kolečkových bruslích, snaží se vybrat
všechny zákruty, ustát je, nenabourat,
což ale pochopitelně není v lidských
silách. A tak jim ujíždějí nervy, začnou
si klást nebezpečné otázky typu „Jsem
dobrý rodič?“ a jen tajně doufají, že to
všechno přežijí a že jejich dítě někde
v hloubi duše ví, jak hrozně moc se snaží.
To dítě to v tu chvíli zcela jistě neví,
protože v pubertě si prakticky každé dítě
myslí, že má ty nejstrašnější rodiče na svě-
tě, ale časem si to uvědomí. Uvědomí si,
že to nejdůležitější, co jim rodiče mohli
dát, je schopnost být spontánní, umět
mluvit o svých pocitech a myšlenkách,
možnost dělat chyby. A rodič to zpravi-
dla pozná ve chvíli, kdy za ním děti při-
jdou, aby společně probrali, jak se mají
v té které životní situaci zachovat. Právě
v tu chvíli si rodič může říct: Jsem svému
dítěti superhrdinou. Protože superrodič
je ten, jehož děti si ve chvíli, kdy jsou
v ouzkých, položí otázku: „Jak by to udě-
lali naši?!“
■
|
FEJETON
|
UDĚLALI
Jak by to
naši
maximum_cislo_3_2016.indd 38maximum_cislo_3_2016.indd 38 2.9.2016 16:53:392.9.2016 16:53:39