Strana 7
K
dy to vlastně všechno začalo?
Historie Dr.Max sahá až do přelo-
mu let 1989/90. Já jsem v té době
pracoval ve firmě Speciální zaklá-
dání staveb (SZS) a právě jsem se vrátil
domů z Iráku, kde jsme zakládali elektrárnu
Al-Anbar. V Československu, které prožívalo
sametovou revoluci, jsem byl jmenovaný
generálním ředitelem joint venture společ-
nosti, kterou jsme uzavřeli s jedním part-
nerem v Turecku. To jmenování bylo na pět
let. Jenže do toho se objevil jeden známý
ze Švýcarska, jistý doktor Steinmann, který
mi to začal rozmlouvat. Prý: „To je nesmysl,
abys zrovna teď zmizel na pět let do Turecka
– pojď, založíme spolu něco nového, já to
zajistím kapitálem a ty to budeš řídit.“ Moc
jsem mu nevěřil, ale když mi slíbil, že mi dá
plat na půl roku dopředu, změnilo to situaci.
Sice jsme se ještě k lékárnám nedostali,
ale je to vážně napínavé – jak to dopadlo?
Víte, měl jsem tenkrát za sebou kvůli stav-
bám přehrad a elektráren osm let ježdě-
ní po arabském světě – kromě Iráku ještě
po Alžírsku, děti zatím rostly a já si je moc
neužil, a upřímně se mi nechtělo zase
na dlouhou dobu za hranice. On ty slíbené
peníze skutečně složil v bance, načež jsem se
já vzdal té ředitelské funkce. Všichni si tehdy
říkali, ten musí mít panečku džob, když tako-
vou pozici odmítl! Já zatím v Česku spoluza-
kládal lékárenskou firmu, která se jmenovala
Swiss Medical Center (později SMC Pharma)
a u které jsem se stal jednatelem. A vidíte, že
tady už se k té lékárně dostáváme. Třebaže
to nebylo tehdy vůbec jednoduché, poda-
řilo se mi sehnat nájemní smlouvu na pro-
story bývalých Loveckých potřeb v pražské
Opletalově ulici 30. A ty jsme začali rekon-
struovat na lékárnu. Zároveň se mi podařilo
získat smlouvu na polikliniku v Klimentské,
kde jsme podle švýcarského modelu AMI-
Klinik chtěli otevřít zdravotnické zařízení,
kde by provozovalo společnou praxi pár
lékařů – specialistů. Jenže když měl ten můj
známý převést první peníze na provoz, řekl
mi místo toho, že si to rozmyslel a že do toho
už nedá ani korunu. Vezměte si, že na všech
uzavřených smlouvách byl můj podpis!
Navíc jsem dělal byznys, kde jsem jako stro-
jař se stavební praxí neměl absolutně žádné
know-how. Pro provozování lékárny nebo
kliniky vám zkušenost se stavbami přehrad
a elektráren není nic platná. Nechal mě
v tom, a já teprve později zjistil, že mu banky
odmítly dát úvěry kvůli špatným referencím.
Dnes už víme, že jste vytrval...
Strávil jsem půl roku hledáním nového
partnera. Byla to spousta slepých uliček.
Celou dobu jsem například byl v kontaktu
s firmou Sidermin, která mě stále nataho-
vala, žádala si stále nové a nové analýzy.
Nanosil jsem jim stohy papírů, všechno ze
mě postupně vytáhli a za to jsem dostával
jen sliby. Jednatel byl Lucemburčan, nějaký
pan Gauche, což ve francouzštině znamená
levá, a mělo mě už tehdy napadnout, že to
bude levák, nomen omen. No a jednou pan
Gauche přijel a jednali jsme na velmi drahé
večeři, kterou si mimochodem nechal zapla-
tit, na jejímž konci mi na stůl položil smlou-
vu. Ovšem všechno, na čem jsme se do té
doby domluvili, bylo podělené dvěma. Proti
tomu jsem se samozřejmé ohradil, říkám
mu, že tohle jsme si nedohodli. A on na to
jen: „Nedohodli, ale vy nemáte jinou mož-
nost.“ Myslel si, že už mě za ten půlrok tak
naklepal, že stačí mě jen tak hodit na pánev.
Ale já jinou možnost měl – sebrat se a odejít,
což jsem udělal. Protože na začátku žádné
spolupráce nemůže přece stát podraz. Ale
já se ten půlrok nesoustředil jen na tuhle
možnost. Rozhlížel jsem se a stačil se na trhu
zorientovat. A tak jsem věděl, že tu existuje
jistý pan Hrnčiřík, další Čechošvýcar, který si
rozmýšlí v Československu investice. A tak
jsem tedy začal jednat s ním. Dal jsem mu
na stůl tytéž podklady, co Gauchemu – on
mimochodem o jeho podrazu věděl – ty
prokonzultoval se svými právníky a ekono-
my, společně mě podrobili málem křížové-
mu výslechu a nakonec řekli, ať přijdu nazítří
ve dvě. To byla sobota a už jsem se sešel jen
s Karlem Hrnčiříkem. A ten mi povídá: „Pane
Havrda, já vás beru!“
To musela být úleva, viďte?
Ještě ne, já měl totiž ve firmě jen deset
procent, zbytek pořád vlastnil doktor
Steinmann, se kterým jsem mezitím komu-
nikoval o tom, za jakou cenu by byl ochot-
ný se svého podílu vzdát, a přenechat ho
novému partnerovi. Tenkrát to dělalo něja-
kých 35 tisíc švýcarských franků. No, a v ty
dvě hodiny odpoledne v sobotu mi Karel
Hrnčiřík hodil na stůl klíčky od svého bavo-
ráka a obálku, a povídá: „Tady máte těch
svých pětatřicet tisíc a auto a jeďte to s tím
b****m vyřídit.“ A já na to, jestli chce něco
podepsat. Načež on řekl, že jsme na začát-
ku spolupráce a v takovém okamžiku, že si
prý musíme věřit. Žádný podpis nebyl třeba.
Vzal jsem obálku, odjel do Curychu a tam to
celé srovnal. Myslím, že doktor Steinmann
měl údivem otevřenou pusu ještě pár hodin
na to, co jsem ho opustil.
Takže se karta začala skutečně obracet…
Teď už ano. Karel Hrnčiřík pak ještě zaplatil
všechny dluhy – vezměte si, že jen ta rekon-
strukce v Opletalově ulici přišla na pět mili-
Foto atext: Michal Petrov
www.drmax.cz 7
Naadrese první české soukromé lékárny Důležitá byla dohoda pana Havrdy sLékárenskou službou Praha
Slavíme deset let
maximum_cislo_3_2016.indd 7maximum_cislo_3_2016.indd 7 2.9.2016 16:53:002.9.2016 16:53:00