Strana 18
Inzerce ▼
18 www.drmax.cz
využíval a využívá nástroje, které jsou
zrovna k dispozici. Jenomže nástroje,
které nyní máme, jsme se ještě nena-
učili používat aony nad námi, respek-
tive nad selským rozumem, začínají mít
navrch. Ukázkou toho je nedávný pří-
pad dvou dívek, které se rozhodly svou
jízdu vautě vysílat živě do online pro-
storu. Co se stalo, je děsivé. Dívky měly
u Obrnic na Mostecku autonehodu, při
níž jedna znich zemřela, a jejich telefon
vše stále živě přenášel. Z tohoto zázna-
mu se stala senzace. A hned se rozhoře-
ly diskuse, jestli by se měl dál šířit, nebo
by měl být stažen. Příznivci šíření tvrdili,
že video bude sloužit jako odstrašující
příklad. Odpůrci argumentovali nee-
tičností takového záznamu. A z dívek
se staly hvězdy. Sice jinak, než zamýš-
lely, ale staly. Psalo se o nich ve všech
médiích, lidé si zpětně začali dohledá-
vat jejich příspěvky na sociálních sítích.
Surčitou mírou cynismu se jim podařilo
to, co chtěly – být vidět. Cena, kterou za
to zaplatily, je děsivá. Stejně jako fakt,
že cokoliv vypustíme do „éteru“, může
být použito proti nám.
„Potřeba sdílet, která přímo navazu-
je na potřebu někam patřit a budovat
si vrámci skupin určité postavení a zís-
kávat tak jistou atraktivitu pro ostatní,
zkrátka potřeba se ukázat a upozornit
na sebe, je většině lidí vlastní,“ vysvětlu-
je psycholožka Marta Boučková avaru-
je před rizikem, které tuto potřebu pro-
vází – před vyčleňováním těch, kteří
se diktátu sdílení vzpírají. Kdo nesdílí
s námi, sdílí proti nám. „Těm, kteří jsou
aktivní na sociálních sítích, se zdá záko-
nitě nepřirozené, že někdo tu potřebu
nemá, protože, jak už jsem řekla, sdílet
je přirozená lidská potřeba, která vždy
vyjadřovala přátelský postoj vůči dru-
hým. Takže ten, kdo najednou nesdílí
jako většina, působí divně a odtaži-
tě. Ale je třeba si uvědomit, že to není
výraz nepřátelství ani podivínství, ale
snahy uchránit si svou vlastní intimní
zónu, což není v dnešním světě vůbec
snadné.“
HEJTŘI KOLEM NÁS
Jedním z nejdůležitějších momentů
sdílení je přirozená korekce toho, co
na sebe prozradíme, jak moc těm, kteří
jsou na nás v online prostředí navázáni,
dovolíme nahlédnout do svého živo-
ta, do svých myšlenek, nálad a pocitů.
Protože na jedné straně budou vždy
v okruhu virtuálních přátel lidé, kteří
člověka podpoří, ale zároveň se mezi
nimi najde i několik takzvaných hejtrů,
tedy lidí, kteří čekají na sebemenší pří-
ležitost, aby druhé před ostatními zne-
možnili. „Toho kluka jsem vlastně osob-
ně neznala. Ale protože měl mezi přáteli
některé mé známé, přidala jsem si ho
do přátel,“ vypráví Anežka F. (22). „Zprvu
se nijak neprojevoval, občas nějaký můj
příspěvek olajkoval. Ale po Silvestru
loňského roku se to změnilo. Cokoliv,
co jsem napsala, nějakým nevybíravým
způsobem komentoval. Tak jsem ho
odebrala z přátel a myslela jsem si, že se
to tím vyřeší, ale nevyřešilo. Dál mě sle-
doval a reakce na mé příspěvky posílal
mým přátelům. Ptala jsem se jich, kdo
to je a proč to dělá, ale neznali ho. Prý si
ho také přidali, protože měl v přátelích
jejich jiné známé.“ Anežka nevěděla, co
má dělat, a tak se rozhodla na nějaký čas
úplně opustit sociální sítě. A nastal roz-
ruch. Všichni známí jí začali psát, jestli
je v pořádku, jestli se jí nic nestalo, jestli
je zdravá. „Všem jsem poctivě vysvětlo-
vala, co se stalo, ale měla jsem pocit, že
to nechápou. Po půl roce jsem se roz-
hodla znovu přihlásit ke svým účtům na
sociálních sítích, ale když jsem si četla
příspěvky ostatních, ale i své vlastní,
došlo mi, že už tam vlastně nechci být
a že přátele, které chci vidět, raději uvi-
dím osobně.“
Anežčin případ velmi názorně uka-
zuje, jak jsou informace, které sdílíme,
snadno zneužitelné a že si to většina
znás dostatečně neuvědomuje. Na jed-
né straně si jako oko v hlavě chráníme
některé osobní údaje, jako je například
rodné číslo, a na druhé straně zveřej-
ňujeme fotky svého domova, všeho,
co v něm máme, ventilujeme zážitky
z cest po světě… Samozřejmě to pro-
bouzí u některých lidí závist a potřebu
nám život trochu „osladit“. Dříve byl
okruh lidí, se kterými člověk přišel do
kontaktu, daleko užší, a hlavně valná
většina těchto kontaktů byla takříkajíc
„napřímo“, zkrátka věděli jsme, kdo se
okolo nás točí, kdo o nás co ví a kdo nás
„sleduje“, takže jsme informace osobě
mohli daleko lépe regulovat. Zato
dnes nemáme ani tušení, kdo nás má
v hledáčku aco všechno o nás ví. Zdá
se, že mnoho lidí to podceňuje a že se
poučí až z vlastní negativní zkušenos-
ti nebo zkušeností někoho z blízkého
okolí. Technologie nás pomalu vyzý-
vají k tomu, abychom svou přiroze-
nou potřebu sdílení skutečně vědomě
asrozmyslem usměrňovali.
PŘEKOMUNIKOVANÉ VZTAHY
Potřeba maximálního sdílení však zasa-
huje i do soukromých vztahů. Zatímco
dřívější generace dost často narážely na
to, že si spolu prostě nedokázaly ote-
vřeně o svém vztahu promluvit, dnešní
páry řeší opačný extrém – rozebírá se
úplně všechno. A pokud se nerozebírá,
nemluví, model se opakuje. „Když mi
táta vyprávěl, jak se s mámou ráno roz-
loučili, šli do práce, odpoledne se posta-
rali o nás děti a pak si sedli vkuchyni
ke stolu, aby si řekli, co bylo nového,
znělo to jako pohádka z jiného světa.
Se ženou se sice taky ráno rozloučíme,
ale pak si píšeme SMS, e-maily nebo
zprávy přes messenger, každou chvíli
mi zavolá, jestli má koupit tohle, jestli
pojedeme tam nebo tam, co si mys-
lím o tomhle, takže když přijdu domů,
nemám už vůbec chuť si o něčem poví-
dat a jsem rád za každou chvilku klidu.
Mám prostě pocit, že náš vztah je překo-
munikovaný,“ svěřuje se Tomáš P. (35).
Jeho slova potvrzuje i psycholožka
Marta Boučková, která upozorňuje, že
osobní zóna je „jedna znejdůležitějších
podmínek spokojeného přežití v dneš-
ním světě. Pro většinu lidí je čím dál
těžší setrvat sám se sebou a se svými
myšlenkami, najít si chvíli samoty, kte-
rá jim to umožní. Žijeme v uspěchaném
světě, který je akční, hlučný a který není
nakloněn našemu přirozenému tempu,
klidu a odpočinku.“ ■
Udržování osobní zóny
je podle psychologů
jednou z podmínek
spokojeného přežití
v dnešní chaotické době.
|
ŽIVOTNÍ STYL
|
Text: Jiří Vlasák, foto: Fotolia