Strana 23
správně pojmenované. Nedokázal bych
napsat, že pan X řekl…
Proč jste se rozhodl pojmenovat své
alter ego ve lmech Obecná škola a Po
strništi bos právě Eda Souček?
Nechtěl jsem postavám nechat jejich sku-
tečné jméno, protože ty příběhy nejsou
úplně autobiogracké. V případě Součka
to bylo něco hmotného, stejně jako Svěrák,
a Zdeňka jsem nahradil Edou, protože
jde také o městské jméno. Když jsme se
zPrahy přestěhovali do Kopidlna, byl jsem
jako Zdeněk terčem posměchu, protože
tam všichni kluci byli Pepíci nebo Tondové
aZdeněk tam zněl poněkud nepatřičně.
Jaké to vlastně je, vracet se při psaní
a pak při natáčení do svého dětství
apřitom si uvědomovat, že ty věci jsou
už dávno pryč?
Hodně mi to docházelo právě teď při
natáčení Po strništi bos. My jsme jeho
pražskou předehru, než se Součkovi
odstěhují na venkov, natáčeli ve stejné
elektrárně, kde jsme točili Obecnou školu.
Ale od té doby se tam všechno změnilo
tak, že tam nerad chodím, protože mi to
doslova gumuje vzpomínky.
A stejné to bylo s Kopidlnem, kde
se příběh skutečně odehrál. Když jsme
tam přijeli, byli jsme v úplně jiném měs-
tě, než jak si ho pamatuji. Všechno je
zmodernizované, všude jsou plastová
okna, široké asfaltové silnice. Po těch
by prostě Rudá armáda nemohla přijet.
Tak architekt našel Slavonice, kde jsme
nakonec většinu lmu natočili. Ale co
vám budu říkat, člověku to někdy trhá
srdce, že místa, ve kterých vyrůstal, už
nejsou.
Míváte tendence jezdit na místa, kde
jste dříve něco pro vás důležitého pro-
žil? A jaké míváte pocity?
Míval jsem tu potřebu, ale teď už tam
nemám koho brát. Děti mám veliké
avnoučata také. Ale vzali jsme své děti
Honzu a Haničku po letech na chalupu,
kde jsme se inspirovali pro lm Na samo-
tě u lesa, když byly ještě malé. Je taky
knepoznání.
V rozhovoru s vaším synem jsem četl,
že jste se při psaní scénáře začal více
zajímat o osudy jednoho člena vaší
rodiny, o kterém se nikdy moc nemlu-
vilo. Čekalo vás na konci nějaké pře-
kvapivé zjištění?
Když jsme se s rodiči přestěhovali do
Kopidlna, tak mi naši řekli: „Tady v tom
domě bydlí tvůj strejda. Ale nikdo sním
nemluvíme. Říkáme mu Vlk, protože škr-
til babičku. Nezdrav ho, nemluv sním.“
Byl jsem dítě, tak jsem to respektoval.
Navíc mi připadal strašidelnej, a když
jsme proti sobě šli po cestě, přešel jsem
raději na druhou stranu. Jen abych
nemusel zdravit člověka, který škrtil
mou babičku. Ale zároveň mě něčím
přitahoval. Na konci války, když němečtí
vystěhovalci utíkali před Rudou armá-
dou, stál před domem a sběračkou jim
naléval pitnou vodu. A já si říkal: „Tak je
hodnej, nebo zlej?“ On mě tehdy zahlé-
dl, podíval se na mě svýma bleděmod-
rýma očima, pokrčil rameny ařekl jen:
„Mají žízeň…“
Když jsem začal Po strništi bos psát, byl
jsem stále v zajetí toho dávného zákazu,
ale napsal jsem jeho dceři do Kanady, jak
ona se vlastně na to, že jeho otce rodina
zapudila, dívá, a tak jsem se dozvěděl,
že se přede mnou mnohé tajilo, a řekl
jsem si, že Vlka bude třeba rehabilitovat
(smích).
Nikdy jste se na něj, když jste byl star-
ší, rodičů neptal?
Ptal, ale oni stále udržovali tu legendu.
Na všech fotkách byl dokonce jeho obli-
čej začmárán inkoustovou tužkou… čer-
ná ovce.
Je pro vás snadné měnit události
a charaktery tak, aby byly dramatič-
tější pro lm?
Když mě k tomu začal Honza nutit,
nechtělo se mi do toho. Hlavně ne
hned, muselo se to usadit. Já jsem tu
knížku, podle které je film natočený,
psal už jako sled filmových obrazů,
akdyž mě Honza požádal, abych podle
ní napsal scénář, uvědomil jsem si, že už
bych jen kopíroval předlohu a že bude
lepší, když to udělá on a podívá se na to
nezaujatýma očima. Tím jsem se chytře
zbavil úkolu dělat řezy, do kterých se
mi nechtělo. Pak mi třeba řekl: „Tak
jsme přišli na to, že postava pana
Myšky je tam zbytečná.“ Já oponoval:
„Jak to? Vždyť to byl hodnej kočí, kte-
rý mi půjčoval koně, ana rozdíl od Vlka
jsem ho měl rád,“ na což Honza řekl, že
ho sloučíme právě s Vlkem. To pro mě
bylo naprosto nepředstavitelné, ale
když jsem se na to pak podíval sodstu-
pem, musel jsem uznat, že to příběhu
prospělo.
www.drmax.cz 23
„Nerad chodím na
místa, která vypadají
jinak, než si je pamatuji,
protože mi to doslova
gumuje vzpomínky.“
Rodinná tajemství
ZDEŇKA SVĚRÁKA
Rodinná tajemství
ZDEŇKA SVĚRÁKA