Strana 26
26 www.drmax.cz
|
PŘÍBĚH
|
O síle ČLOVĚKA
V létě roku 1973 se šestnáctiletý Jan z Plané u Mariánských Lázní vydal na projížďku na svém
pionýru. Kdo ví, proč se mu snažila dvě děvčata zastoupit cestu. Legrace? Finta na kluka? Sázka?
Jan se snažil vyhnout, přejel lehce do protisměru a zavadil o blatník protijedoucího náklaďáku.
V
íce než rok byl v bezvědomí. První
známky vědomí si jeho maminka
Hana všimla na Vánoce, když mu
přímo v plzeňské Fakultní nemocni-
ci chystala improvizovaný Štědrý den. Začala
cesta, která trvá dodnes.
KDYŽ SE UČITELKA UČÍ
Janovo zranění bylo devastující. Dodnes je
vidět hluboká proláklina v jeho lebce, půlka
těla se nikdy nedala do pořádku, průmyslovku
dokončit nemohl, nechodil, nemluvil, nečetl.
Na knihu by vydalo líčení jeho cest po klini-
kách a rehabilitačních zařízeních. Paní Hana
si přesně pamatuje jména lékařů i rehabili-
tačních pracovnic, slovy plnými vděku mluví
o pochopení svých spolupracovníků i nadří-
zených, přesně si vzpomíná, proč se rozhodla
vzít svého syna domů a starat se o něj. Byla celý
život učitelkou a Jan si potřeboval znovu osvo-
jit právě ty nejobyčejnější dovednosti – chodit,
mluvit, rozeznávat běžné věci.
Dnes je takový úkol přetěžký, v sedmdesá-
tých letech minulého století téměř nevídaný.
„Měla jsem štěstí na rodinu. Sourozenci, mé
další děti, moji rodiče. Všichni pomáhali, mohla
jsem i dál chodit do práce. A právě pedago-
gická praxe mě vedla k hledání metodiky, jak
Honzu učit. Moje maminka, zkušená učitelka
žáčků v první a druhé třídě základní školy avté
době už důchodkyně, začala Honzu prohánět
s učivem od první třídy až k čítance pro třídu
čtvrtou, pak přešli na Robinsona. Já se specia-
lizovala na chůzi. Syn se mě držel kolem krku
a zkoušeli jsme to. Nejprve jeden, pak další
kroky. Naše tréninková dráha byla na chodní-
ku, zvládnutou vzdálenost jsme měřili podle
kandelábrů. V Janských Lázních ho pak naučili
chodit s francouzskými holemi. Tisíce hodin
jsme opakovali a opakovali. Když jsem byla
v práci, starala se opět moje maminka, když
jsem jezdila za synem po nemocnicích a ústa-
vech, mé další děti zvládly všechno. Vlastně ani
neměly pubertu, musely se rovnou chovat jako
dospělí. Jediný, kdo naše břemeno neunesl, byl
manžel. Odešel od nás…“
Vyprávění pozoruhodně svěží Hany Fundové
je tak strhující, že si ani neuvědomíte její věk –
v osmaosmdesáti letech doslova srší energií.
Stěny půvabné vilky by asi mohly přidat další
fakta. Léta se starala o rodiče ve velmi pokroči-
lém věku, nikdy neopustila svou profesi, nikdy
si nepřipustila, že by těžce postižený syn měl za
jejího života skončit v nějakém ústavu. Zvládla
i rehabilitační cvičení, úpravy domu, provoz
celé rodiny. Vlastně získala novou kvalika-
ci – dnes by mohla vydávat knihy o metodice
výuky a znalostní rehabilitaci postižených.
Takže barvotiskový obrázek? Ne, i ona pozna-
la lidi nepřející a nevěřící v Janovo zlepšení.
Asíly přece jenom ubývají, takže procházky se
synem bez elektrického vozíku už zrušila stej-
ně jako pěstování zeleniny na zahradě.
Inzerce ▼
Už 44 let se paní Fundová
musí každodenně starat
o svého syna Honzu. Musela
mu obětovat život, ale
nelituje ani jediného dne
Policie ČR v období
od ledna do července
roku 2017 prošetřovala
57 923 dopravních
nehod na pozemních
komunikacích. Při
těchto nehodách došlo
k usmrcení 275osob,
1251osob bylo zraněno
těžce a13747osob
bylo zraněno lehce.
83,2%nehod bylo
zaviněno řidiči
motorových vozidel.
Příčinou více než
66%dopravních nehod
zaviněných řidiči
motorových vozidel byl
nesprávný způsob jízdy.
DOPRAVNÍ
NEHODY 2017