Strana 28
28 www.drmax.cz
|
PŘÍBĚH
|
CO JE, A BÝT NEMUSELO
Jan Funda už brzy oslaví šedesátiny. Dnes
zvládne základní hygienu, o berlích udělá i pár
kroků, čte, i když ho to trochu unavuje, skama-
rádil se s počítačem, sleduje život kolem sebe
a v žádném případě se neuzavírá do ulity osa-
mění.
Paní Hana vzpomíná, jak jeho babička, také
učitelka, s pomocí slabikáře trpělivě a laskavě
učila téměř dospělého vnuka. „Víte, v tako-
vé situaci nevystačíte s láskou a soucitem.
Kdybychom nebyli kantorská rodina, asi by šlo
všechno mnohem hůř, a třeba vůbec ne. Sílu
můžete mít sebevětší, ale potřebujete i doved-
nost. Každý nemůže být učitelem, i když to tak
dneska někdy vypadá. A stejně jako ve škole
musíte mít nějaké konkrétní cíle – dnes zvlád-
neme to a to, zítra to zopakujeme a pak teprve
můžeme jít dál. A za čas znovu zopakujeme.
Nesmíte spěchat, přeskakovat jednotlivé kro-
ky, ztrácet trpělivost. Takže my jsme s Honzou
nestvořili nějaký zázrak, my jsme jenom praco-
vali a pracovali.“
Pracovali… V rodinách s postiženými
potkáváme někdy beznaděj živenou dneš-
Časopis Můžeš je zaměřen
naznevýhodněné občany
apřináší řadu poutavých
reportáží arozhovorů
svelmi inspirativními
osobnostmi. Také proto
jsme se rozhodli, že vám
vkaždém čísle našeho
časopisu ztitulu Můžeš
přineseme jeden zajímavý
příběh.
PŘÍBĚHY PRO VÁS
Text: Zdeněk Jirků, foto: Jan Šilpoch
„V určitých situacích si nevy-
stačíte s láskou a soucitem.
Kdybychom nebyli kantorská
rodina, asi by šlo všechno
hůř,“ říká paní Fundová
ním životním stylem, úprkem za úspěchy,
materiálními hodnotami, takzvanými zážitky.
Trpělivost se v naší společnosti stala téměř
nemoderní. Raději problém odhodíme, zaml-
číme, překryjeme, než abychom ztratili tem-
po šíleného času. Proto lidé jako paní Hana
mohou vypadat divně, až neuvěřitelně. Ale
oni existují, a i když by dávno mohli žádat
pomoc od jiných, nezastaví se. Dokonce i plá-
nují, třebaže už i neradostné životní situace:
„Samozřejmě přemýšlím, co s Honzou bude,
až já nebudu. Jeho sourozenci by si ho i vzali,
ale to nejde, rozbili by si celý svůj život. Spíš
se teď musím poohlédnout po nějakém dob-
rém zařízení, kde by mohl žít. Myslím opravdu
žít, nejen se najíst akoukat bez cíle celý den
z okna. Nějaké peníze má našetřené, takže
bychom pro něj chtěli najít opravdu kvalitní
domov. Přece nezůstane tady. Sám a sám. To
by pak celá naše letitá práce byla k ničemu.
Však nějaké řešení určitě najdeme.“
Tenkrát, v létě 1973, se stala strašná věc.
Dnešní medicína by možná uměla Janovi
pomoci lépe, i když i neodborníkovi při
pohledu na jeho promáčklou lebku zatrne
a ptá se, jak mladý student průmyslovky
vůbec mohl přežít. Více než čtyřicet let od
té nehody je důkazem nejen schopnos-
tí lékařů, fyzioterapeutů, foniatrů, peda-
gogů a dalších dobrých profesionálů, ale
také obrovské životní síly jedné paní, kte-
rá si, věrna tradici své rodiny, prostě řekla:
Tohle nikdy nevzdám. Tragická chvíle může
potkat každého z nás. Přejme si, aby se pak
v našem okolí našel takový člověk, jako je
paní Hana. ■
„Přemýšlím, co s Honzou
bude, až tu nebudu.
Sourozenci by si ho
i vzali, ale rozbili by
si celý svůj život.“
Inzerce ▼