Strana 38
38 www.drmax.cz
|
POVÍDKA
|
Foto: Fotolia a archiv autorky
C
o bys změnila, kdyby ses moh-
la vrátit do svých sedmnácti?“
zeptám se Petry a dolívám jí
zbytek vína z té druhé lahve,
kterou jsme si před chvílí koupily na rohu
u Vietnamců.
O takových věcech se bavíme pořád.
Jako třeba: koho bychom si vzaly, kdyby
ona nepotkala Jáchyma a já Mirka. (Ona
prý nikoho, já nejspíš Jáchyma, ale to
je dlouhá historie.) Anebo: co bychom
dělaly, kdyby v roce 1989 nebyla revolu-
ce a pořád by tu vládli komunisti. (Ona
je přesvědčená, že by byla v disentu, já
si zdaleka nejsem tak jistá, nejspíš by to
záleželo na tom, koho bych si vzala.)
O takových věcech se bavíme hlav-
ně poslední dobou, protože letos nám
oběma bude čtyřicet tři (jí už tedy vlast-
ně bylo), a tak ociálně prožíváme krizi
středního věku a užíváme si bilanco-
vání. A taky proto, že jsme se s Mirkem
před dvěma měsíci po sedmnácti letech
dohodli na rozchodu. Úplně v klidu.
Civilizovaně. Stejně v klidu, jako proběh-
lo posledních asi sedm let našeho man-
želství. Kdybychom to dětem neřekli,
nejspíš by si ani nevšimly, že se odstěho-
val. Ale já tak úplně klidná nejsem. Pořád
myslím na to, co jsem udělala špatně.
Takže otázka, co bych udělala jinak, kdy-
bych se mohla vrátit do svých sedmnácti,
je pro mě poměrně aktuální.
„Víc bych cestovala. Učila bych se
jazyky. Neákala bych se. Dodělala bych
práva,“ vypočítává Petra. „Jo, a samozřej-
mě bych investovala do Seznamu nebo
Googlu nebo něčeho takovýho.“
Zakloním hlavu – nad sebou vidím
obdélník hvězdné oblohy, zarámovaný
střechami okolních domů.
„Já bych se hlavně snažila nebejt tak
blbá!“
„Pšššš!“ mírní mě Petra. U nich na
dvorku se po desáté večer nesmí mluvit
nahlas.
„Nebyla bych pořád do někoho ne-
šťastně zamilovaná. Kdyby mi bylo znovu
sedmnáct a věděla bych všechno, co vím
teď, byla bych femme fatale. Ničila bych
muže. Nezamilovala bych se do každý-
ho pitomce a netrápila bych se tím, že
nejsem dost dobrá, jenom proto, že mě
nechce.“
„Když ty pořád moc řešíš ty vztahy,“
řekne Petra.
„Na čem jiným záleží? Jo, a taky bych
nebyla tlustá,“ rozohňuju se ještě víc.
„Nebyla jsi tlustá,“ namítne Petra skoro
šeptem, ale to neberu. Jako moje nejlepší
kamarádka to musí říkat. Já vím, jak jsem
vypadala.
Na pavlač ve druhém patře vyjde její
sousedka, ta, co v jednom kuse uspává
dítě, už asi poslední čtyři roky nedělá nic
jiného. Takže víme, že večírek končí, pro
mou nadměrnou hlučnost.
O tři minuty později už stoupám vzhů-
ru po kočičích hlavách příkrými ulicemi
dolního Žižkova. Trochu se motám, ale
ještě se mi nechce domů. Děti odjely na
tábor, takže ani nemusím, a navíc tam
možná bude Mirek, který si měl večer
přijet pro nějaké věci. Ale co teď? Na
to, abych někomu zavolala, je už poz-
dě. Stejně ani nevím komu. A rozhodně
nepůjdu do nonstopu tady na rohu, mož-
nost, že tam v tom mrtvolně modrém
světle budu posedávat s místními štam-
Co bys udělala
JINAK?
Barbora Šťastná