Strana 39
www.drmax.cz 39
gasty, mě ani trochu neláká a představa, že mě
tam někdo z nich bude balit, je skoro stejně
děsivá jako to, že mě nikdo balit nebude.
Ještě dva bloky a jsem doma. Míjím indický
obchod se staženou roletou, potřeby pro insta-
latéry, kavárnu Kočkafé a pak projdu kolem
pootevřených dveří, kterých jsem si nikdy
předtím nevšimla. Zevnitř vychází divné čer-
vené světlo, dým a jakási retro hudba. Bordel,
napadne mě. Ale vtom se těmi pootevřenými
dveřmi kolem mě protáhne ven do tmy načan-
čaná osmnáctka venkovského vzezření a kluk
v obleku. Tohle vypadá spíš na pořádně rozjetý
večírek v baru.
Normálně to nedělám, abych takhle poz-
dě někam chodila sama, ale proč vlastně ne?
Seberu odvahu a vejdu dovnitř.
První, co mě překvapí, je téměř neproniknu-
telná kouřová clona. Bar, kde se kouří? Možná
to je nějaká soukromá párty. Retro párty, nej-
spíš. Z vedlejší místnosti vyhrává ABBA. U sto-
lů s umatlanými bílými ubrusy a přetékajícími
popelníky se povaluje pár chlápků – no, spíš
kluků – v oblecích, které evokují sjezd něja-
ké venkovské buňky sociální demokracie. Na
okamžik mi zastoupí cestu mohutná holčina
s úplně bílým obličejem, v růžových šatech
sobrovskými vycpanými rameny. Na chvíli obě
ztuhneme, úplně mě poleká, ale pak mi dojde,
že to já jí překážím v cestě na záchod. Asi tam
fakt hodně spěchá.
Posadím se k baru. ABBU vystřídali Boney M.,
no nazdar. Barman, co vypadá jako sňatko-
vý podvodník, si mě chvíli zkoumavě prohlíží
apak řekne: „Přání?“
„Gin s tonikem, prosím.“
Barman se uchechtne: „Dobrý. Takže jeden
beton? Nebo bavoráka?“
Vypadám asi zmateně, barman se tváří
otráveně.
„No tak si dáte becherovku s tonikem, nebo
ferneta s tonikem?“
Nemají gin? „Tak ten fernet a tonik, prosím.“
Zapaluju si cigaretu (když se to tady teda
může) a vedle mě se o bar opřou dvě holky.
Sleduju je jen periferně, nechci na ně úplně zírat,
takže z nich zachytím jen útesy lesklého saténu
(proboha!) a trsy chundelaté trvalé (tohle je fakt
hodně retro večírek). Ale slyším je dobře.
„Tak za ním jdi a řekni mu to,“ říká jedna.
„Já nevím,“ vzdychne ta druhá podivně
povědomým hlasem. „To je blbý.“
„Normálně mu řekni: Somráku, chceš se
mnou chodit?“
Když uslyším tu přezdívku, cuknu sebou.
Podívám se na ně pořádně a teprve v tu chvíli
mi dojde, kde to vlastně jsem a vedle koho to
sedím.
Takže ne, fakt jsem nebyla tlustá. Jak jsem
si to o sobě mohla myslet? Jenom jsem se
úplně blbě oblíkala. Ty ramenní vycpávky,
proboha! Ta šílená nabíraná sukně, která mi
přidávala aspoň sedm kilo! A ty příšerné oční
linky, po třech hodinách maturitního večír-
ku už tak rozmazané, že jsem vypadala jako
panda.
„Tak za ním půjdu já a řeknu mu to,“ naléhá
Petra. Sedmnáctiletá Petra, která neví, že v příš-
tích letech by měla víc cestovat, učit se jazyky
a investovat do Googlu. Petra, která neví, že se
sice dostane na práva, ale nedodělá je.
„Ne, Petro, to je blbý,“ protestuju já – tedy ta
druhá já. „Počkej…“
Ale Petra už odhodlaně vyrazila do té dru-
hé místnosti, odkud právě teď vyhrává kapela
Kiss.
Zůstala jsem na baru sedět sama se sebou,
se svým sedmnáctiletým já.
Vím, že mám asi čtyři minuty času. Čtyři
minuty, kdy můžu změnit svůj osud. Poradit
téhle sedmnáctileté holce, aby do budouc-
na nebyla tak blbá, aby se nezamilovávala do
každýho pitomce a nepřipadala si méněcen-
ná, když ji ten pitomec nebude chtít. Protože
za čtyři minuty se Petra vrátí a řekne mi, že
Somrák, ten kluk ze čtvrté cé s lennonkama,
kterého už celé dva roky o přestávkách hypno-
tizuju, se mnou chodit nechce. Pak si dá ještě
jeden beton a já do ní budu hučet, aby mi pro-
zradila podrobnosti, a ona mi řekne, že Somrák
si chození se mnou vůbec neumí představit.
Anakonec se zmíní, že Somrák vlastně pozval
na rande ji.
Snažím se rychle vymyslet nějakou radu, kte-
rá by nezněla jako titulek z motivačního člán-
ku na internetu. Pak mi dojde, že takhle holka
nikdy žádný motivační článek na internetu
nečetla, takže by to možná nevadilo. Ale stejně
mě nic nenapadá.
„Kristýno?“ řeknu. „Jmenuješ se tak, že jo?“
Holka kývne, ani ne moc překvapeně.
„Kristýno, já vím, že ti to teď tak asi nepři-
padá, ale v budoucnosti bude všechno dobrý.
Všechno, co ti teď připadá hrozný, se zlepší.“
„Hm,“ řekne moje mladší já.
„Jsi skvělá a všechno děláš dobře. Nemusíš
nic měnit,“ pokračuju. „Nemáš se čeho bát.
Všechno dobře dopadne.“
Holka obrátí v sloup svoje pandí oči, pod-
malované rozmazanou řasenkou. Nevěří mi ani
slovo, to je zřejmé.
Ale já tomu věřím. Já to vlastně vím. ■
Vystudovala
scenáristiku na FAMU
a pracovala jako lmová
recenzentka. Několik
let byla redaktorkou
časopisu ELLE, nyní je
šéfredaktorkou časopisu
Moje psychologie.
Velký úspěch má se
svým blogem Šťastný
blog apozitivní ohlasy
učtenářů i kritiků sbírá
svými knihami Šťastná
kniha (2013), Jak jsem
sebrala odvahu (2015)
aDobrá tak akorát (2017),
kterou autorka popisuje
takto: „Ženy prý samy
sebe kritizují v průměru
osmkrát denně. Poprvé
hned ráno v koupelně
před zrcadlem. Ani mě
to nepřekvapuje. Taky to
dělám. Za to, že nejsem
dost krásná. Za to, že
nemám dost uklizeno.
Za to, že nezvládám
všechno v práci, že nejsem
skvělá matka a že nežiju
v harmonii s vesmírem.
Takže tahle kniha je plná
historek o tom, co se mi
nepovedlo. Ale taky o tom,
že právě takovýhle život je
doopravdy můj a že přesně
takhle mě to baví. Zkrátka
že je dobrý tak akorát.“
BARBORA
ŠŤASTNÁ