Strana 42
přečíst, protože je to vážně dobré (smích). Znáš
to? ptali se mě a já jim odpovídal: Ano, já jsem
to napsal!
A když jsem pak dostal nabídku od jednoho
vydavatele ze Seattlu, že by ty povídky vydal,
souhlasil jsem. Vzpomínám si, jak jsem asi
měsíc poté, co mi kniha vyšla, šel kolem knih-
kupectví aona tam byla vystavená na čestném
místě jako nejprodávanější publikace měsíce.
Byl to krásný pocit, ale nepřekonalo to ten
zážitek, když mi známý přinesl můj text a řekl:
Tohle si určitě přečti.
Kdo vás naučil tak báječně vyprávět pří-
běhy?
Určitě maminka. Tím, že mi předčítala příběhy
z bible, jsem si začal všímat, že každá story
začíná: Bylo nebylo… Kdysi před dávnými
lety žili… A pak to pokračuje: Uplynula léta…
Jednoho dne… A pak přijde konec. To jsou
zákonitosti dramatické stavby a ty není radno
měnit. Já jsem vyrůstal jako jedináček, měl
jsem loutkové divadlo, a když jsem se začal
pokoušet ovlastní hry, rozehrával jsem příběh
podle toho, co jsem vypozoroval v těch úryv-
cích z bible. A o mnoho let později, když jsem
začal psát, to bylo zrovna tak.
Píše se vám dnes snadněji, nebo obtížněji
než před dvaceti lety?
Povídkářský duch je ve mně odmalička. Hlavou
se mi pořád honí nějaké příběhy, až si někdy
rouhačsky říkám, že bych si na chvíli rád dopřál
menší tvůrčí krizi, abych si trochu odpočinul.
(smích)
Někteří autoři se vracejí k předchozím kni-
hám. Nemáte také někdy chuť přepsat, co
už jste napsal?
Mám. Když někdy čtu, co jsem psal před pat-
nácti lety a o čem jsem si nafoukaně myslel, jak
je to skvělé, chytá mě mánie úplně to přepsat.
Proto jsem také v případě Školky v jejím dal-
ším vydání něco vyházel, něco přepsal a něco
nového doplnil.
|
ROZHOVOR
|
„Někdy si říkám, že
bych si rád dopřál
menší tvůrčí krizi, abych
si od psaní na chvíli
odpočinul.“
Text: David Laňka, foto: Promedia a archiv Roberta Fulghuma
42 www.drmax.cz
Málokdo si pořídí hrob ještě
za svého života jako právě
Robert Fulghum
Archivní snímek zachycuje
Roberta Fulghuma
během jízdy na motorce
po Spojených státech.
Poznávání krás vlastní země
a jeho obyvatel považuje za
nejdůležitější pro psaní