Strana 15
|
ŽIVOTNÍ STYL
|
www.drmax.cz 15
• Úměrně věku nechávejme
děti rozhodovat. Ať si
děti samy vyberou barvu
trička, které si vezmou;
které z nabízených jídel
si dají; jak budou některé
činnosti následovat za
sebou: Pohrajeme si, pak
půjdeme ven, nebo naopak?
Nenecháváme je samozřejmě
rozhodnout se, že si vezmou
tričko do mrazu, k večeři snědí
zmrzlinu a hrát si budou do
půlnoci.
• Netrestejme děti za jejich
názor. Ale dbejme o to, jak
ho projevují. Kultivujme, co
říkají. Tón i slova. „Nechci
kbabičce, nikdy, nikdy,
nikdy!!!“ proti tomu: „Mami,
nechci jet kbabičce, protože
se mi bude hrozně stýskat.“
Nikdy bychom neměli
dětem říkat: „Tohle neříkej!“
Naučíme je tím jen neříkat, co
si myslí.
• Veďme děti ke kritickému
myšlení. Na určité otázky
existují dané odpovědi,
například: Proč vychází
sluníčko? Na něco nejsou
jednoznačné odpovědi: Proč
to auto nabouralo? Proč
musím chodit do školky?
Naučme děti, že věci můžou
mít spoustu různých příčin
adůvodů.
• Veďme děti k tomu, aby
rozlišovaly názor a fakta.
Ak tomu, aby byly připravené
názor změnit, pokud se ukážou
například další skutečnosti.
JAK VÉST DĚTI,
ABY DOKÁZALY
MÍT SVŮJ NÁZOR
A NEBÁLY SE HO
PROJEVIT
„Přijít na skutečné a hluboké důvody, proč
například máme tendence s každým hned
souhlasit, aniž bychom byli přesvědčeni ojeho
pravdě, či proč chceme každému neustále
vnucovat, co si myslíme, je komplikované.
Zjednodušeně se dá říct, že nás ovlivňují vro-
zené dispozice a výchova,“ říká Klára Hlůžová.
KÝVAČI A ODPÍRAČI
Pokud má dítě autoritativní rodiče, kteří
direktivně rozhodují všechno za něj, naučí
se v zájmu „přežití“ snadno přejímat názo-
ry a postoje druhých, což přetrvává až do
dospělosti. „Při terapii pak například pracuje-
me s otázkami typu: Proč je pro mě výhodné
žít v modu ‚hodný kluk‘ – ‚hodná holka‘? Proč
dělám všechno pro to, abych se vyhnul něja-
kému trestu, disharmonii, nesouladu s dru-
hým?“ Jedinci, kteří mají naopak tendenci se
vším automaticky nesouhlasit, pak mají podle
psycholožky pravděpodobně nezpracované
období vzdoru a nesou si odpověď NE jako
radikální projev vlastní vůle a symbol svobo-
dy. Bez ohledu na to, že jim apriorní odmítá-
ní svobodu vlastně bere. Při terapii jim pak
pomáhá uvědomit si, že jejich postoj nemusí
být jiný aže může být jen projevem potřeby
se vymezit, že ho vdané problematice mohou
mít stejný, dokonce i s někým, koho nemají
voblibě nebo s kým obvykle nesouhlasí. To je
pak skutečná svoboda názorů a postojů.
Pokud jsme schopni alespoň zhruba nahléd-
nout tyto vlastní „stereotypy“ chování – trauma-
ta z dětství, scénáře chování a tak dále –, může-
me se pak lépe dobrat k tomu, co si skutečně
přejeme, jaké jsou naše vlastní postoje. A jsme
vůbec schopni prodrat se přes všechny nánosy
křivd, ohledů na druhé a naučených vzorců azjis-
tit, co opravdu chceme? „Pro tohle je nejlepší být
takzvaně v kontaktu sám se sebou,“ doporuču-
je psycholožka. „Lidé zkoušejí různé meditace,
alternativní techniky, já zastávám psychoterapii.
Díky ní jsem mimo mnoha jiných zvládla dvě
věci: nestydím se rozmyslet se azměnit postoj.
Anebojím se dělat věci jinak než ostatní.“
SKVĚLÝ NÁPAD, ŠÉFE!
V práci, pokud jde o názory, je to obvykle
otanec mezi vejci. Nadřízení nám sice říkají, že
by chtěli znát náš názor, ale ve skutečnosti víme,
že obvykle chtějí, abychom s nimi hlavně sou-
hlasili. Jak „přežít“ své názory v práci? Asi nejdů-
ležitější pomůckou je doporučení, že nemusíme
říkat svůj názor, pokud nás o to nikdo nežádá.
Spřihlédnutím k tomu je dobré mít na mysli, že
spousta lidí vůbec nechce slyšet jiný názor než
vlastní, protože v opačném případě to pova-
žuje za atak na svoji osobu. Týká se to zejména
osobnostně nezralých jedinců. (Bohužel, zra-
lých osobností za svůj život potkáme skutečně
málo.) Pokud nás kolegové a šéfové žádají o náš
názor a my se v takových chvílích chováme buď
servilně, vzpurně, či například vše jen zlehčuje-
me – a štve nás to –, je načase zvážit psychotera-
pii. Pokud víme, že tupé kývání je nejlepší cesta
k přežití v zaměstnání, proč ne, je ovšem třeba
zvážit míru vlastní odolnosti, protože není mož-
né dlouhodobě bez následků popírat vlastní
hodnotový žebříček a tím pádem sám sebe.
NESOUHLASÍM, ALE MILUJU TĚ
Hluboký soulad s životním partnerem považuje-
me obvykle za vysněný cíl. Jako životního part-
nera bychom si proto měli vybrat člověka, snímž
máme společné bytostné postoje: zásadní hod-
notový žebříček týkající se zdraví, morálních hod-
not, bezpečí a podobně. Zároveň je dobré vědět,
že hádky či názorové střety mohou být v soužití
prospěšné a že nemusíme mít s partnerem vždy
stejný názor. Přestože máme různé postoje, může-
me spolu šťastně žít. Ať už v nesmírně složitém
vesmíru, kterému se říká dlouhodobé partnerství,
zvolíme jakoukoliv cestu soužití, nikdy bychom
neměli trvale popírat svoje názory, postoje apoci-
ty. Cesta neříkat názor, nezaujmout postoj, neříkat
pravdu je pro nás destruktivní– v práci se dá mož-
ná nějakou dobu přežít, doma nikoliv.
POSLEDNÍ SLOVO MÁ TĚLO
„Pokud jsme nuceni trvale a zásadně potlačo-
vat své emoce, neprojevovat své postoje, jsme
například citově vydíráni nebo se neustále vnitř-
ně trestáme, pokud potlačujeme sami sebe, pak
poslední ‚názor‘ obvykle vyjádří tělo,“ říká Klára
Hlůžová. Přijde tělesná či duševní nemoc nebo
jiná indispozice. „Vliv psychiky na zdravotní stav
je větší, než si většina z nás dokáže představit
a připustit. Proto bychom měli pečovat o svůj
duševní svět tím, že propátráme své bytost-
né já a zjistíme, jaký je náš hodnotový žebří-
ček, postoje a názory, a naučíme se je zdravě
arozumně projevovat.“
■
„Nadřízení nám sice
říkají, že chtějí slyšet náš
názor, ale ve skutečnosti
chtějí, abychom s nimi
hlavně souhlasili.“