Strana 16
16 www.drmax.cz
Inzerce ▼
|
JAK TO VIDÍ MARIE
|
Cemu se vlastne divíme?
(Padesátka píše mileniálům a písmenkovým generacím)
Milí mladí,
chápu, že vám lezeme na nervy. Úplně
stejně nám lezli na nervy naši rodiče.
Potkali jsme se v pracovním procesu přes-
ně ve chvíli, kdy oni, na zenitu svých ka-
riér, pohřbívali komunismus. Mnozí z nich
ho v zápalu mládí pomáhali budovat. My
jsme se stejnou energií a s podobně vyhr-
nutými rukávy začali na socialistických
troskách budovat kapitalismus.
To byly ty časy, kdy se rodily naše pra-
covní návyky. Tak se nedivte, že nás teď
poněkud překvapují ty vaše…
Ve škole jsme se neučili diskutovat, a už
vůbec ne s autoritami. No a pak ten kapi-
talismus... To máte tak, neříkám, že všichni,
ale spousta z nás se nechala přesvědčit
o tom, že kariéra se buduje pílí, tvrdou
prací a překonáváním překážek. Můj první
šéf utužoval mou pracovní morálku tím, že
mě při nedělní službě posílal se džbánkem
pro pivo. Inkoust na mém vysokoškolském
diplomu byl ještě mokrý a o mobbingu
tenkrát nikdo neměl ani ponětí. Ale aby
bylo jasno, to zrovna za vzor nepovažuji.
Kdybych před ním začala brebentit
něco o remní kultuře, tak by si myslel,
že chci zorganizo-
vat hromadný
výlet do diva-
dla. Asi by si
poklepal na
čelo a přidal
mi nějakou
rutinní prá-
ci, která byla určena elévům. Redaktor
byl už jiná šarže. Než jsem si mohla sed-
nout za mikrofon naživo, trvalo to několik
dlouhých měsíců usilovného zkoušení,
předělávání, přetáčení a především vel-
mi otevřené ačasto jadrné zpětné vazby.
Zpravidla začínala slovy: „A na to jste přišla
jak?“ Mělo to dvě obrovské výhody: nauči-
la jsem se pořádně základy řemesla a bylo
oco usilovat. Musela jsem se pořád zlep-
šovat, a čím jsem byla lepší, tím větší výzvy
přede mě kladl.
Šéf byl šéf a měl vždycky pravdu, a když
se vám to nelíbilo, tak jste si mohli vybrat:
buď to skousnout, postavit se do latě a dál
se učit, nebo jít jinam. Jenomže v té době
bylo v celé republice jenom jedno rádio.
No, a když jste měli práci snů, tak to za pár
zhrzených slz na záchodě stálo.
Na těchto zkušenostech jsme postavili
svoje kariéry, svůj přístup a svoje strate-
gie úspěchu. A ono to fungovalo, protože
jsme si do těch šéfovských křesel po letech
sedli sami. Jak to, že to najednou nefungu-
je? Proč by to mělo být jinak, když pode-
pisujeme pracovní smlouvy vrstevníkům
vlastních dětí?
Nejspíš proto, že jsme pro vás chtěli jiný
svět. Chtěli jsme pro vás školy, kde pře-
važuje tvořivost nad drilem, chtěli jsme,
abyste se učili hrou, vyjeli sbírat zkušenos-
ti do zahraničí, abyste měli všechno, na
co ukážete – začalo to barbínami, legem,
pokračovalo nintendem, prvním počíta-
čem, mobilem (u nás v rodině měla první
mobil s barevným displejem moje dcera,
ato jsem byla v té době korporátní mana-
žerka se služební limuzínou), pokračo-
valo tetováním a řidičákem jako lid-
ským právem. Vy jste se s tím vším
naučili žít naprosto samozřejmě
apak jste přišli do práce a chcete
pořád totéž: diskuze, pochope-
ní, toleranci, volný čas… Můj
první šéf by se asi zeptal: „A na
to jste přišli jak?“ Jednoduše.
Naučili jsme vás to.
Psychologové říkají, že
nás ve výchově ovlivňují až
dvě předcházející generace – ony ovlivňují
naše žebříčky hodnot anaše přesvědčení.
To znamená, že ačkoliv jsme se narodili
několik desetiletí po válce, válečné zkuše-
nosti našich prarodičů se na naší výcho-
vě podepsaly. Přidejte si k tomu všechny
křivdy socialismu a máte ďábelský koktejl,
který nás hnal k tomu, abychom zběsile
pracovali, vydělávali, nakupovali a hroma-
dili. Dělali jsme to kvůli vám. Některým
znás už začíná docházet, že to asi nebude
ten nejlepší model pro výchovu, pro lidstvo
a pro planetu. Pravda ovšem také je, že se
toto prozření zpravidla dostavuje v čase,
kdy si vy – naše děti – jdete pro svůj diplom
a splátkový kalendář hypotéky můžeme
stříhat jako metr (jestli nevíte, proč metr,
zeptejte se táty, nejspíš byl na vojně).
Tak s námi, prosím, mějte tu trpělivost
taky. Zkuste pochopit, že když se celý život
snažíte najít tu správnou strategii, nechcete
na konci tak úplně slyšet, že to třeba nebylo
dobře. Naši rodiče možná na stejném tek-
tonickém zlomu kariéry odcházeli do pen-
ze, nebo to do ní tak nějak doklepali. Nás
čeká ještě docela hodně let práce, a jestli se
dočkáme nějaké penze, to je ve hvězdách.
Když na vás v práci vrčíme, protože pořád-
ně neposloucháte, když vám vysvětlujeme
zadání úkolu; když nechápeme, jak můžete
odejít klidně domů, ačkoliv nemáte hotovo;
když cedíme krev mezi zuby, protože se po
stopadesáté ptáte na to samé; když (podle
nás) zbaběle zdrháte ze zaměstnání, kde
se na vás jen trochu někdo zamračí; když
nevěřícně zíráme, ojaké peníze si dokážete
říct přesto, že ještě pořádně nevíte, kde jste
se vůbec ocitli – to se nám ozvěnou vracejí
naše začátky a také naše výchova. Někdy si
říkám, čemu se to vlastně divíme.
Buďte tedy shovívaví a trpěliví. A my
vám za to občas pohlídáme děti a přene-
seme na ně některé své návyky. Třeba že
špinavé prádlo patří do koše v koupelně
ačisté a vyžehlené do skříně. Nikoliv vše
do jednonoho chumlu. A na tom trvám!
Vaše matka, teta, tchyně, nebo šéfová
Marie
Foto: archiv Marie Petrovové