Strana 24
24 www.drmax.cz
|
ROZHOVOR
|
Máte nějaký čas vyhrazený jen pro
sebe, kdy se sejdete a jen si prostě
povídáte?
Velmi často si ho dopřáváme. Tu ranní
káva, když dám Toníka do školy, jindy
v divadle před představením, jindy
zase zůstaneme u sklenky vína, když
si Toníka vyzvednu a výjimkou nejsou
ani společné dovolené. Jsme spolu
rádi.
Snažíte se o něco podobného se svým
synem?
Sdílení života se svými blízkými je mi
samozřejmostí, takže se nemusíme snažit
a prostě to děláme (smích).
Máte nějaké své oblíbené společné
činnosti?
Kromě lega, výletů, natáčení jeho ani-
máčků a teď tedy i skutečného natáče-
ní, je docela zábavné, že máme společ-
né kroužky. Já převzala postupem času
jeho učitelku zpěvu i trenéra na tenis,
takže dopoledne chodím do kroužku já,
aTonda do toho samého odpoledne.
Jak vnímáte, že generace dnešních
dětí má tak trochu posunuté hranice
hodnot, že konzum je víc než intelekt
atd.? Člověk se snaží jít dětem příkla-
dem, ale pak přijdou do kolektivu…
A opravdu je to jen takhle? A opravdu je
to jen v této době? Totéž se totiž říkalo
i za mého dětství. Boj konzumu se vším
ostatním tu byl vždycky. Někdo se nedá,
někoho sežere. Podle mě to vůbec není
věcí generace, jen přístupu k životu kaž-
dého z nás.
Přemýšlela jste někdy nad tím, jestli
byste chtěla jako dítě vyrůstat v dneš-
ní době? V čem je podle váš těžší než
doba našeho dětství?
Není těžší, je prostě jiná. V našich očích.
Věci se vyvíjejí a proměňují odnepaměti.
Nejde srovnávat. Jistě, že mám pocit, že se
zvyšují a zesilují nároky a je celkově větší
chaos. Na druhou stranu dnešní děti vtom
vyrůstají, jejich svět je jim bližší apřiroze-
nější, než když ho pozorujeme my. Je to,
jak to je. To, co zůstává, jsou život a láska,
a ty mají moc a sílu vést nás správnou ces-
tou, ať se „okolo“ děje cokoliv.
Když jste byla malá, kdo byl vaším vzo-
rem a proč? A jak se ty vzory postupem
času měnily?
Stále se mi v životě objevují lidé, kteří se na
cestě života, tak jak ji vnímám já, nacházejí
dál, a viditelným ujištěním, že ta cesta dál
vede, mě posilují a inspirují. Nesouvisí to
s věkem mým ani těch dotyčných osob,
a proměňují se podle toho, jak rychle
akvalitně postupuji po trase dál já sama.
V dětství a v mnoha oblastech to až
dodnes byli a jsou moji rodiče, jiná téma-
ta ve mně zase inspirují děti a mladší lidé,
někdy známí, někdy životem jen letmo
kolemjdoucí, někdy je to literát či básník
prostřednictvím svého díla. Mohou to být
tvůrci skrze své lmy, příroda. Nemám
vzory jen v říši lidí, ale často – abych zůsta-
la v nadsázce i příměru – v říši pohádek.
Jako osobnost, která je veřejně zná-
má, můžete být sama pro spoustu lidí
vzorem. Berete to jako závazek?
Rozhodně se tou úvahou nezaobírám
anijak takový případný vliv nepřeceňuji,
ale jsem si vědoma, že někdy až přehna-
ně a bez korekce to naše profese způso-
buje. Myslím ale, že způsob, jakým žije-
me život, je do jisté míry zavazující i vůči
našim dětem, rodině, přátelům a nám
samotným. Bez ohledu na míru „veřej-
noznámosti“. Není marné, když naše činy
korespondují s naším myšlením a cítě-
ním. I když to nikdo nevidí.
Pojďme k jinému tématu. Ke StarDance.
StarDance mám velmi ráda. Je to radost.
Zdobrého pořadu, z nečekaných okamži-
ků, z radosti diváků. To nejde jinak popsat.
Řada soutěžících jsou vaši kolegové.
Je těžké se oprostit od toho, že je máte
ráda, přejete jim vítězství, a neproží-
vat s nimi tolik, když vypadnou?
Neoprošťuji se od vztahu k nim, ten se
naopak prohlubuje, a já s nimi všechny
jejich vítězství i prohry ráda prožívám.
Komedie Ženy v běhu je o tom, že se tři
generace žen rozhodnou běžet maratón.
Vy sama sportujete? A ráda a dobrovol-
ně, nebo proto, že si to tělo zaslouží?
„Boj konzumu
se vším ostatním tu
byl vždycky. Někdo
se nedá, někoho
sežere. Je to
o přístupu kživotu.“
S tatínkem Petrem Kostkou, který letos oslavil významné
životní jubileum, a který patří mezi nejlepší české herce
A zde s maminkou – herečkou Carmen Mayerovou. Po kom je
Tereza tak krásná je patrné na první pohled
Text: David Laňka, foto: Roman Černý, Tomáš Pánek, CinemArt a archiv redakce