Strana 41
www.drmax.cz 41
|
POVÍDKA
|
Pohladil jsem ho něžně po hlavě
apravačku na okamžik přitiskl na zadní
ek – dlaň na dlaň, prsty na prsty. Pak
jsem mu do ucha zašeptal: „Běž!“ Bojar
se na pár metrech neuvěřitelně rozběhl,
odrazil se a jako pružina vyletěl na vrchol
plotu: přední tlapky zachycené za horní
drát, zadní se hbitě pohybují ve čtverco-
vých ocích vzhůru. Bez dechu hledíme,
jak se artista plotu všemi čtyřmi postaví,
jen na okamžik. Lehce se odrazí, snese
se dolů.
Nahatý fotky jsem pečlivě složil do
kapsy a Ještěr mě prohlásil za vítě-
ze soutěže. Nezapomněli jsme ani na
Bojara, našeho válečného psa. Každý ho
s úctou poplácal po kožichu a já mu do
tlamy vrazil kus kabanosu, který jsem
pro takové příležitosti nosil po kapsách.
Jak běžely dny a měsíce, Bojar sílil. Nový
rok odplul nenávratně, jako voda v neda-
leké řece Sázavě. Můj pes dosáhl téměř
velikosti německého ovčáka. Nebyl tak
velký, ale skákal výš. Překvapení mě
čekalo už v lednu, kdy za mnou přišel
poprvé před panelák. Bylo to navečer
apod naším balkonem ve třetím patře
se ozvalo krátké zaštěkání. Potom dlou-
hé, opakující se:
„Haf, haúú, haf, haúú!“ Maminka, jež
právě vařila večeři, vykoukla z okna
aspráskla rukama:
„Bojare, neštěkej!“ Ale Bojar již spus-
til naplno svůj koncert, dožaduje se mé
osoby.
„To je váš čokl?“ sousedka Bieberová
o patro níž obrací hlavu vzhůru
kmamince a přitom kouří cigaretu. Má
oči strnulé jako kobra a rozeklaný jazyk.
„A… ano,“ maminka odpovídá nejistě,
„to je Pepíkův Bojar!“
„Tak mu laskavě řekněte, ať hned pře-
stane štěkat!“
„Bojare, dost!“ maminka přísně volá,
snaží se zachovat dekorum. Jenže Bojar
ve své serenádě h-moll pokračuje, jako
by se nechumelilo. H, jako že to oprav-
du stojí za hovno, a moll proto, že se
to nedá poslouchat. To si myslí nejen
maminka, ale i sousedka. Vlastně se na
tom obě shodnou.
„Já se z toho snad zastřelím,“ uleví si
paní Bieberlová a s prásknutím zavře
okno. Maminka si v duchu přeje, aby
to udělala co možná nejdřív, aby už byl
vbaráku pokoj.
„Bóójku, Bóóječku, Bóójku, Bóóječku,“
pískl jsem na něho melodii z okna
a rychle běžel ze schodů. Měl jsem za
to, že babička Anežka zapomněla zavřít
vrata, ale nebylo tomu tak. Bojar si ke
mně našel novou cestu. Hledal ji podob-
ně jako Kolumbus Ameriku. Když se
neprokousal skrze dobře přibité desky,
otevřel si jednoduše celý seník, aby se
dostal do zahrady. Potom už zbývalo
jediné – přeskočit plot.
Serenáda h-moll právě skončila ama-
mince se ulevilo. Ségra nalila Bojarovi
mlíko a já přinesl kousek salámu, aby to
otec nevěděl. Táta si totiž maso hlídal,
vlastně se choval taky jako pes. Byl ner-
vózní, když ho neměl. A když ho měl, tak
ho schraňoval, asi kdyby přišla třetí svě-
tová. Maminka byla optimistka, pořád
věřila, že přijdou lepší časy. Jenomže ty
lepší časy už nikdy nepřišly, alespoň pro
mě ne.
Toulali jsme se s Bojarem po lesích
stále víc a Amerika se nám stala rajskou
zahradou našich snů, těch dětských
i těch psích. Nic nám nechybělo. Už
to nebyl jenom válečnej pes, ale taky
nejvěrnější kamarád. Od té doby taky
vím, že všechno hezké i hrozné v životě
uplyne a rajskou zahradu často nahradí
samo peklo.
Nikdy jsem nepřišel na to, jak Bojar
mohl zjistit, do které školy chodím.
Vté době jich bylo v patnáctitisícovém
Zábřehu pět. Stalo se to přesně 9.květ-
na, v den, kdy probíhalo před školou
pokládání věnců k pomníku Josifa
Vissarionoviče Stalina, našeho osvobo-
ditele. Stáli jsme po boku třídní učitelky
Žváčkové a z amplionu hrála sovětská
hymna. Tklivou melodii doprovázelo
šumění rozkvetlých šeříků. Dojatě jsem
hleděl na muže z oceli umístěného na
piedestalu přede mnou. Díval jsem se
mu do kamenného obličeje a byl doja-
tý až k slzám. Muzika bouřila jako oceán
a já viděl před očima celý svět, všech-
ny kontinenty a taky obrovské řeky.
Neodolatelně jsem v sobě pocítil touhu
poznat všechny velké řeky, hlavně ty
nejdivočejší, s hlubokými kaňony a bílý-
mi peřejemi.
A v tom okamžiku se to stalo: hudba
utichá, ve větvích ševelí už jenom vítr
znedalekých Jeseníků a soudruh ředitel
Nečesaný se chystá pronést projev, jejž
má napsaný na papírku. Do vší té krásy
vejde Bojar, můj bílý pes se dvěma žlutý-
mi eky. Kráčí po chodníku mezi rudými
věnci rovnou ke generalissimovi, vypa-
dá jako Alexandrův Bucefalos. Bájný kůň
bájného vojevůdce. Řediteli se klepe
ruka, žáci si na mého psa rukou ukazují
a sestra Pavlína na mě výstražně zamává
z davu, jako že mám něco udělat. Jenže
tady je každá rada drahá. Už i třídní uči-
telka se mračí, mám dojem, že na mě.
Jedině pan učitel Vladivoj Chmela se
lehounce usmívá, moc dobře ví, čí je
to pes. S povděkem ho kývnutím hlavy
pozdravím.
Bojar má hlavu skloněnou, očichává
dlažbu, určitě hledá moji stopu. A až ji
najde, raději nedomyslet…
Oslava vrcholí v okamžiku, kdy Bojar
zvedne levou zadní a cvrnkne přímo
Josifu Vissarionoviči pod nohama. To
už soudruh ředitel nevydrží. Se slovy:
„Jedeš, ty!“ se vrhá v úplně novém saku
k pomníku, ale na Bojara je krátký. Pár
příznivců mu pomáhá, taky zástupce
ředitele školy Zimmerman a naše třídní