Strana 42
Inzerce ▼
Žváčková. Bojar v davu kličkuje mezi žáky a je
z toho náramné pozdvižení.
Celou situaci zachraňuje pan učitel Vladivoj
Chmela, jenž ho naláká k sobě na kus salámu. Je
to holt nejen bezvadný češtinář, ale taky zkuše-
ný psíčkař. Už ho drží za obojek a mává na mě.
Ségra si v davu úlekem zakrývá ústa. Jenomže
pan učitel Chmela, kterému také vduchu říkám
Bivoj, to není jen tak někdo. Je to ten nejod-
vážnější spojenec ve zlých časech, které právě
teď nastaly. Než se Žváčková sNečesaným sta-
čili rozkoukat, dává mi pan učitel jasný rozkaz:
„Urban ihned odvede neznámého psa, aby ten
již dále nenarušoval oslavu míru!“ Přitom na
mne dvakrát šibalsky mrknul.
„Jdeme!“ pro změnu teď zavelím já svému
psovi. Bojar je jako divý, skáče mi radostně na
prsa. Je jasný, že tohle se na oslavu nehodí.
„Nech toho, ty blbče,“ šeptám mu do ucha,
„nebo mě zavřou do polepšovny a tam se za
mnou nedostaneš!“ Bojar rychle chápe, pře-
stává povykovat, jen radostně vrtí ocasem.
Koutkem oka vidím, jak se ke mně žene
rozezlená Žváčková. Pan Bivoj jí rázně vstoupí
do cesty, něco jí vysvětluje. Ředitel Nečesaný
si upravuje rozcuchané vlasy, začíná chvějí-
cím se hlasem číst projev k výročí konce dru-
hé světové války. Jeho řeč již ale neslyším,
protože mizím i s Bojarem za zatáčkou cesty
ve Školské ulici.
Pan učitel Chmela se pro mě stal oprav-
dovým hrdinou, neboť se mu podařilo celou
situaci zahrát do autu. Problém byl v tom, že
Bojar se v dopoledních hodinách ani nadá-
le nehodlal vzdát mého přátelství a babička
Anežka byla na jeho hlídání krátká.
Bylo léto, prázdniny. Nevím, kdo z naší party
dostal bláznivý nápad uspořádat překážkový
běh v zahrádkářské kolonii nedaleko lomu,
kde se nám před časem podařilo téměř roz-
jet „tank“. Myslím, že to byl Ještěr, který tam
chodil s Markem zahrádkářům loupit jahody.
Ještě jednou jsme měli všichni změřit své síly
v běhu.
Slunce už téměř zapadalo, když jsme se
postavili všichni vedle sebe: já, Ještěr, Marek,
Julek Štrkač a Bojek. Červené paprsky se odrá-
žely od našich opálených tváří a Bojarův vlhký
čumák se leskl, jako by byl vyřezán z ebenu.
„Půjdeme přes všechny ploty!“ vychrlil ze
sebe Ještěr. „Cíl bude na loděnici!“
„A cena pro vítěze?“ Marek se nezapomněl
zeptat, i když nás to vlastně zajímalo všechny.
„Jakoupak cenu by sis představoval?“ opá-
čil Ještěr, „pytel zlaťáků?“
„A co Bojar, zlata se nenažere!“ zvedl jsem
kněmu hlavu. Jeho tmavě hnědé oči zakmita-
ly. A potom Ještěr řekl památnou větu:
„Bojar nepoběží pro prachy, ale pro čest
aslávu, stejně jako my!“
Tiše jsem zapískal melodii: „Bóójku, Bóó-
ječku, Bójku, Bóječku!“ Vyrazili jsme současně
jako závodní koně na steeplechase ve Velké
pardubické. Skákali jsme přes ploty plaňko-
vé, drátěné i zděné, přes ploty okrasné i ost-
naté. Brodili jsme se záhony jahod i vonícího
česneku, probíjeli se pichlavými keři malin
apřelézali ploty deskové i ty vysoké, ocelové.
V zápalu boje se někteří nevyhnuli ani hnojiš-
tím. Jeden, nechci ho jmenovat, přistál rovný-
ma nohama ve skleněném pařeništi. Nikdo se
ale nepořezal ani nenapíchl ne dřevěné sto-
jany od polozralých rajčat. Měli jsme všichni
štěstí, přestože ztráty byly povoleny jako na
opravdových vojenských manévrech.
Každý z nás zápasil s nástrahami, jak uměl.
Jen Bojar běžel lehce jako vždycky. A v očích
mu plál žár, jak tryskem překonával jednu
překážku za druhou: pařeniště přeskakoval,
drátěným plotům se vysmíval jedním hopem.
Ohnojiště ani nezavadil. Na loděnici ale nedo-
běhl jako první, protože dost dobře nechápal,
kde je cíl našeho běhu. Zastavil se, až když se
poslední bojovník naší udatné jednotky slo-
žil k zemi. Nebudu říkat, kdo to byl, protože
opravdovým vítězem byl můj pes. Neběžel
totiž ani pro čest a slávu, jak řekl Ještěr, ale
jenom proto, že mě měl rád. Stal se legendou
mého života.
Když přišly další Vánoce, onemocněl jsem.
Bojar zaštěkal dole pod balkonem, stěží jsem
mu zamával, ale dolů po schodech jsem sejít
nedokázal. A tak jsem se na něj díval skrze
okno, z posledních sil, jakoby z dálky. Já hle-
děl na něho, on na mě. Před Silvestrem napadl
sníh a přišly tuhé mrazy. Ve čtyřicítkách jsem
blouznil a znovu přeskakoval ploty. Jenže už
nebylo léto, ale krutá zima a dole pod balko-
nem nikdo nezaštěkal. Potom mi řekli, že se
Bojar ztratil. Nemohl jsem tomu uvěřit, nebudu
říkat, že jsem brečel. Prasklo mi tenkrát srdce
a potom zkamenělo. Přestal jsem věřit lidem.
Začátkem ledna jsem se dopotácel zpocený
jako hadr k babičce. Bez pozdravu, prošel jsem
prázdný dvorek, potom se dovlekl přes seník
na zahradu. Poslední Bojarovy stopy končily
před drátěným plotem. Dál za ním byla jenom
zmrzlá pláň. Dal jsem si ruce k ústům a ze
všech sil zavolal: „Bóójku, Bóóječku, Bóójku,
Bóóječku!“ ■
Bývalý reprezentant
ČSSR ve sjezdu na divoké
vodě se ve své literární
tvorbě zaměřuje na bílá
místa československé
historie. Asi nejznámějšími
knihami, které se dočkaly
také filmového zpracování,
jsou Habermannův mlýn
a 7 dní hříchů. Podle jeho
scénářů vznikly také filmy
Tenkrát v ráji a Na vlastní
nebezpečí. Na podzim
vyjde jeho nová kniha
Zloděj psů, ze které je také
tato povídka.
JOSEF HABAS URBAN
Ilustrace: Marko Čermák
42 www.drmax.cz
|
POVÍDKA
|
Celou povídku
najdete v aplikaci