Strana 27
www.drmax.cz 27
Výraxxxxxxjejí
|
ROZHOVOR
|
Snažím se dělat za nevlídnými věcmi
tlustou čáru a nemyslet na ně. To mě
osvobozuje.
Když se tak člověk obrací do dob
začátků Semaforu, nutně ho napadá,
jestli je dnes taková „revoluce“ vlastně
ještě možná. Co myslíte?
Já vám nevím. Pravdu měl pan profesor
Císař, když nazval svou knížku o malých
divadlech
Divadla, která našla svou dobu
.
A my jsme tehdy svou dobu našli.
S maminkou jsem si nedávno povídal
o tom, jak studovala v Mariánských
Lázních, kde jste natáčeli Kdyby tisíc
klarinetů, a jak se kolem srocova-
ly davy. Jaké to tehdy bylo? Byla to
radost, vděk?
Tenkrát mně srocení davů kolem nás ani
nevadilo. Dokonce jsem se z toho rado-
val. Dneska už se ztakových událostí tolik
neraduju a spíš je přijímám jako daň ze
své činnosti. A daně se platit musí.
V těch šedesátých letech jste společ-
ně s Jiřím Šlitrem „udělali“ takovou
spoustu hvězd, až se to zdá neskuteč-
né. Sledoval jste pak jejich kariéry?
Kariéry těch největších hvězd nešlo
nesledovat, protože informacemi
o nich jsme tenkrát byli přímo zahl-
ceni. A byl jsem rád, že začínaly právě
u nás.
Váš vztah vždy vypadal velmi harmo-
nicky, přesto – byly okamžiky, kdy jste
si nerozuměli, měli jinou představu?
Ajak jste to řešili?
Jo, nastala jednou taková chvíle a zavinil
jsem ji já. Barrandov mě tehdy vyzval,
abych natočil autorský celovečerní film,
ajá se do toho pustil, aniž bych do spo-
lupráce zapojil Jiřího. A jeho se to dotklo.
Pochopil jsem to, až když si v televi-
zi vyjednal svůj vlastní seriál, nazvaný
Plakala, panna plakala
. Ale už v druhém
díle jsem byl jeho hostem a do svého
filmu
Nevěsta
jsem dodatečně zařadil
ijeho hudbu. A bylo zas dobře.
Když jsem nedávno mluvil s Michalem
Malátným, obdivně se rozpovídal
o tom, jakou neskutečnou energii
máte a že se vedle vás vždy stydí, že
nic nedělá. Co vás podle vás stále nutí
psát, tvořit?
Nemoc. Jmenuje se workoholismus
a je obtížná a nejspíš nevyléčitelná.
Vyznačuje se tím, že nedokážu odpočí-
vat, ač po tom toužím.
Co je u vás ten spouštěcí mechanis-
mus, že začnete psát divadelní hru?
Smlouva s magistrátem, podle které
v autorském divadle musíme za sezó-
nu uvést dvě premiéry, abychom mohli
žádat o grant. A ty musím napsat a dnes
už často je i zhudebnit já. A mě to děsně
baví.
Potřebujete na psaní klid?
Klid je vítán, ale dovedu psát i v šat-
ně během představení, v ty okamži-
ky, kdy slezu ze scény a než tam zase
nastoupím.
Dáváte své věci někomu číst, než
snimi jdete před publikum?
Mám několik blízkých osob, jejichž úsu-
dek je pro mě důležitý. Je to hlavně Jitka
Molavcová a taky má osobní asistentka
Irena Zlámalová, řečená Ajrín.
Ve svých hrách se dotýkáte i tak aktu-
álních věcí, jako byla kampaň # MeToo.
Jak se na tyto události díváte? S nad-
hledem, nevěřícně, s pobouřením…?
Ze tří nabídnutých možností jsem si
vybral tu „s nadhledem“.
Co si tak říkáte, když se díváte na svět
kolem sebe?
Že někdy je lepší se nedívat.
Překvapilo mě, že máte vlastní face-
bookovou stránku. Co vás k tomu při-
mělo?
Má asistentka Ajrín. Přesvědčila mě, že
je to dobrý způsob, jak dát na vědomí
našim stálým divákům, co se chystá, co je
čeká a co je nemine.
Neděsí vás, jak při všech těch informa-
cích, které dnes máme k dispozici, se
stále méně dokážeme poučit a děláme
pořád ty samé chyby?
Když koncem 60. let zemřel Jiří Šlitr, přišel Jiří Suchý nejen
okolegu, ale také o kamaráda
Divadlo Semafor bylo ve své době zjevení. Jak se psalo
v dobovém tisku – doslova závan svěžího vzduchu a humoru
„Snažím se dělat
za nevlídnými
věcmi tlustou čáru
anemyslet na ně.
To mě osvobozuje.“