Strana 31
Vy jste šťastný?
Já? Ano. Čím dál tím víc.
Co je zdrojem vašeho štěstí?
Uvědomuji si, co je pro mě důležité, abych byl
šťastným, a snažím se vyhnout prioritám, které
nikam nevedou.
Zvolil jste si někdy prioritu, kterou jste pova-
žoval falešně za důležitou?
Myslím, že ne. Poněvadž je zároveň dobré si
uvědomit, že některé dobré a důležité věci se
musejí udělat, naplnit, splnit skrz něco, co není
tak dobré a důležité, protože neexistuje jiná ces-
ta. Nemyslím někomu ubližovat nebo porušo-
vat zákony, ale někdy je potřeba mít disciplínu
a dělat věci, které nás netěší, být obětaví vůči
cíli, který máme.
Neurologie mluví o tom, že náš mozek rozho-
duje na základě neustálého porovnávání. Je
nám tedy přirozené se porovnávat i s druhý-
mi lidmi. Jenže když máme na síti celý svět,
kde jsou všichni tak nějak krásní a prožívají-
cí neustále nevšední zážitky, nedopadne to
porovnávání moc dobře. Nepracuje tedy naše
přirozenost – porovnávání se – proti nám?
To trochu mícháte jablka a hrušky. Pravda je, že
k porovnávání toho máme moc. Dnes máme
totiž ohromný přebytek informací. A zároveň
nás komercializace tlačí k upřednostňování akti-
vity a množství nad kvalitou. Všechno se sou-
středí na „víc“. Když mám tři kreditní karty, je to
lepší, než když mám dvě. Dva vozy, i když mě to
něco stojí, jsou lepší než jeden. Mám-li víc infor-
mací, jsem na tom líp, než když jich mám méně.
Až tak, že přestanu vnímat to, že většina z nich
nestojí za nic. Je jich tolik proto, že z toho má
někdo velký byznys.
Nikdy v historii lidského rodu nebylo lepší
mít víc? Úlovků, kožešin, víc soli, víc skotu?
Ne, nikdy. Protože víc se vždycky ukázalo jako příliš.
Takže nás k tomu svou podstatou nenutí
mozek? Hromadit, abychom přežili?
Došli jsme k tomu jako společnost, ale je to
deformovaná představa. Všechno, co se na světě
děje, se děje jen na základě lidských rozhodnutí.
Nepřiletěli ufoni z Marsu, kteří by nařizovali lid-
stvu, jak máme myslet, jak se rozhodovat nebo co
máme považovat za lepší. Všechno rozhodujeme
sami. A v evoluci lidského rozhodování je jediná
touha – přežít a mít děti. Tečka, konec. Zní to sice
nemoderně, ale je to tak. A abychom přežili a měli
děti, existují dva evoluční tlaky. Za prvé: poznat
zákony přírody. Tedy ulovit a nebýt sežrán. Za dru-
hé: někam patřit, zapojit se do společnosti – do
rodiny, klanu, panství, vesnice, národa…
To se ví jistě?
To je hotová věc. Jenže ta první potřeba v posled-
ních třech generacích zanikla. Jídlo nelovíme ani
nepěstujeme, neutíkáme před dravci, nejsou
války, všichni ignorujeme globální oteplování
a nedostatek vody. Ekologické problémy nás
možná jednou doženou, ale pro běžného člo-
věka je to vlastně neexistující problém. Co zbý-
vá našemu mozku? Potřeba PATŘIT zahltí celou
naši snahu o přežití ve třetím tisíciletí. Proto nás
fascinuje Facebook a friends a lajky, proto potře-
bujeme vědět, co se děje ve „všech“ skupinách,
reálných i pomyslných, všude na světě. A pokud
existuje technologie, která to umožňuje, tak je
z toho guláš, který nemá protiváhu. Okolnosti
vždy rozhodují o prioritách, například zajímal by
kohokoli brexit, kdyby byla třetí světová válka?
Pokud musíte řešit, zda budete, nebo nebudete
naživu, otázka brexitu přestane být relevantní.
Jenže lajky dávají našemu mozku dávky
dopaminu, což je v podstatě silná droga.
A potřeba patřit je nám evolučně daná.
Máme vůbec šanci uniknout?
Měli bychom o tom hlavně vědět a nestát se
otrokem technologií. Technologie je návyková.
Už vědci Stephen Hawking a Albert Einstein řekli,
že technologie bude příčinou zkázy lidstva, ale
nemysleli tím atomovou pumu, oni mysleli toto.
Mezi mladými dospělými celosvětově narůstá
procento úzkostí a depresí. Souvisí tento
trend s nadměrným užíváním technologií
asčasem stráveným na sociálních sítích?
Existuje přímá souvislost mezi počtem hodin,
které člověk stráví koukáním do obrazovky či
monitoru, a pocitem úzkosti či rozvojem deprese.
I když u počítače píšeme s radostí zajímavou
knihu?
Ano. Když přesáhneme šest nebo sedm hodin
u monitoru denně, i když svou práci máme rádi,
pořád děláme jednu a tu stejnou věc, v umělém
a plochém světě. Přicházíme o lidský kontakt
a dotyky, skutečné i metaforické, které dělají
člověka člověkem. Technologie není biologická,
zatímco my máme biologickou podstatu.
Nejsou problémy, které mají mladí lidé, způ-
sobené taky pokřivenou výchovou?
Je doložené, že současné děti jsou hloupější,
než byli jejich rodiče. Posledních deset nebo
|
OBJEVY
|
Lékař, vydavatel časopisu
Přítomnost
, osobnost
mnoha kulturních,
společenských
apolitických aktivit.
Narodil se v USA.
Vystudoval dějiny
umění na Kolumbijské
univerzitě v New Yorku
amedicínu na St. George’s
University vGrenadě. Je
stále aktivním primářem
neurologie na yaleské
fakultě v USA. Jeho rodina
má bohatou historii.
Pradědeček Adolf Stránský
založil a vydával
Lidové
noviny
. Jeho předkové se
aktivně účastnili veřejného
života v předválečném
Československu a po
válce v reakci na poměry
emigrovali. Krátce po
revoluci v roce 1989
se Martin Jan Stránský
vrátil, aby na tyto aktivity
navázal. Mimo jiné v Praze
vede svou Polikliniku na
Národní v Praze a založil
Kancelář Ombudsmana
pro zdraví. Nedávno
vyšla jeho kniha vtipných
postřehů na téma malé
české poměry, Deník
doktora z Mrnic.
MARTIN JAN
STRÁNSKÝ 1956
Rod Stránských je plný
zajímavých osobností
www.drmax.cz 31