Strana 42
42 www.drmax.cz
|
POVÍDKA
|
D
o béžovobílé kuchyně mezone-
tového bytu se opírá ranní slun-
ce a Karel se zalíbením sleduje
svoje čtyřletá dvojčata. Holčičky
vypadají takřka stejně, jenom Linda je
ofous baculatější („Celá po mně!“ usměje
se Karel v duchu) a ďolíček ve tváři má na
pravé straně. Luise naopak zdobí šibalský
důlek levou tvář. Holčičky jsou Karlovou
pýchou, vrcholem jeho životní kariéry,
jak s oblibou přidává k dobru ve společ-
nosti. Coby padesátník zplodil dcery, co
na tom, že vznikly ve zkumavce, na jeho
mužství a genetickém otisku to neubí-
rá ani Ň. Koneckonců, není to tak trochu
trend dnešní doby? Pravidlo jednadvacá-
tého století? Životní styl úspěšných mužů
a podnikavých žen, kteří k rozhodnutí mít
potomky došli s nabitím zralosti a – přede-
vším – zodpovědnosti? Ne, oni s Martou
nejsou žádná jelita, jsou spolu přes deset
let a vždycky věděli, co chtějí a kam smě-
řují. Věnovali se sami sobě a práci. A děti
nakonec mají, Martou vysněné, a rovnou
dvě. Vyšlo jim to, tak jak chtěli.
Holky dopíjejí kakao, hodiny ukazují
7:48, čas tak akorát vyrazit. Školka zavírá
o půl deváté, což Karla neuvěřitelně vytá-
čí, nesnáší, když musí o vstup do budovy
žádat zvoněním jak nějaký služebníček.
„Holt, musíme to dnes, jahůdky, stih-
nout!“ mrkne na obě laškovně. Je pondě-
lí aMartě slíbil, že jednou týdně odveze
děti on. Ona si ráno pospí a udělá si den
pro sebe. Kosmetika, řasy, vlasy, neh-
ty, má toho hodně, zrovna včera večer
mu vypočítávala všechny svoje aktivity,
které vedou k dokonalému výsledku. To
musí Karel uznat, Marta je kočka, baba
s velkým B, na čtyřiačtyřicet rozhodně
nevypadá.
„Můžeme mamince zamávat?“ žado-
ní holky unisono, když už jsou konečně
připravené k odchodu, a do toho jako
na potvoru zvoní telefon. Matka. To snad
ne. Karel pokyne holkám na znamení
souhlasu a se vztyčeným ukazováčkem
u pusy je instruuje, aby mamince oprav-
du jen symbolicky zamávaly a byly jako
myšky. Jako by to snad šlo, jako myšky....
Utišit tyhle dvě dračice, co jim každé ráno
vtrhnou do ložnice a spolehlivě v jedné
vteřině všem naplno odstartují den, je
docela nápor.
Holky demonstrativně po špičkách
stoupají do patra, s miniaturními růžovými
batůžky s hlavami duhových jednorožců
na zádech vypadají na točitém nerez scho-
dišti jako z reklamního časopisu. Karlem při
té podívané na vteřinu projede ten silný
libý pocit, ale ruší ho telefon, který neú-
prosně vyzvání a vibruje. Pohlédne na něj
a mámě automaticky odešle navolenou
zprávu. „Nemohu mluvit, ozvu se později.“
Sorry, máti, na tebe teď vážně nemám čas,
pomyslí si a blahořečí téhle vymoženosti
umožňující vyhnout se rannímu hovoru
smatkou, aniž by ji musel zpravovat o svých
důvodech. Apro jistotu vypne zvonění.
Nahoře se v tom okamžiku ozve tlume-
né bouchnutí dveří, Karlovi se zdá, že snad
slyší pláč, holčičky brečí? Proboha, co se to
tam děje? To už se ale obě vrací, jedna za
druhou opatrně sestupují po schodech,
pevně se přidržují zábradlí, vypadají vydě-
šeně, fňukají a Karel sotva rozumí jejich
vzlykajícím monologům.
„Co se stalo?“
„Maminka spí a má divný vlasy!“
„Jaký vlasy?“ zírá na ně Karel a bere
schody nahoru po čtyřech.
Marta leží na boku, holky ji překvapivě
neprobudily, zachumlaná do saténového
povlečení, které splývá s barvou jejích vla-
sů. Má je úplně šedé.
Panebože, co to má znamenat? Karla
se zmocní nečekaná úzkost. S pusou poo-
tevřenou v ryzím údivu zírá na svoji ženu,
která nevypadá jako jeho žena, ale jako
její o dvacet let starší kopie, a vůbec neví,
co má tohle, do prdele, znamenat! Marta
vypadá jako jeho tchýně! Dej jí pámbů
věčnou slávu! Kdyby Marta neměla vlasy
dlouhé po ramena, a samozřejmě mladší
tvář, Karel by se vsadil, že v jejich posteli
leží Martina matka! Kde je jeho blonďatá
Bond girl?!
Zezdola se ozve volání holek a Karel se
zhluboka nadechne. V odraze zrcadla na
protější stěně vidí sám sebe, jasně, on je
ŠEDIVÉ PONDĚLÍ
Petra Suchá
Foto: Fotolia a archiv autora