Strana 43
www.drmax.cz 43
|
POVÍDKA
|
šedivý jak stepní vlk, aby ne, žije s tím už dob-
rých dvacet let! Po dovolené na Mallorce je ješ-
tě pořád dohněda opálený, světle modré tričko
Lacoste mu kopíruje jeho nemalé břicho, které
naučeně, avšak bez zjevného efektu zatáhne.
Marta se v tu chvíli ze spánku zasměje a zamlas-
ká a jako kočka převalí na druhý bok. Nahý zadek
jí vykoukne zpod deky. Šedivé vlasy jí teď obto-
čily tvář. Karel si přijde v koncích. „Do hajzlu, to
je jako nějakej vtip?“ chce se mu nahlas vypustit
páru, ale místo toho potichu zavře dveře.
Telefon v kapse mu zavibruje, po chvíli pře-
stane a tentokrát krátká vibrace oznámí přijatou
zprávu.
Holky na něj čekají u vchodových dveří, ještě
pořád trochu vyděšené, a Karel je obě obejme.
„Mamince se jenom smyla barva na vlasy. Nic
se neděje!“ utěšuje je rádoby zvesela a ony to,
zdá se, berou. Karel si ale není jistý vůbec ničím
a chlácholením holčiček překonává sám sebe.
Včera večer měla Marta svoji hřívu platinovou,
ano, možná s lehkým odrostem, jak mu konec-
konců sama sdělila. Proto ta dnešní plánova-
ná návštěva kadeřnice! Je to snad nějaký vtip?
Skrytá kamera? Hraje to na mě Marta? Neměl
jsem ji přece jen probudit?
V autě se snaží uklidnit, nádech, výdech, mys-
lí na to, co je třeba udělat teď a tady, kontroluje
čas, naštěstí stíhají. Holčičky na zadním sedadle
nezvykle mlčí, ale on nemá sílu je rozveselovat.
Sám by potřeboval vzpruhu, ránu mezi oči, stu-
denou sprchu, aby se probral a nic z toho, co
viděl, nebyla pravda.
Parkoviště u školky už je poloprázdné, pará-
da, aspoň něco, holky vzorně pochodují na svoji
osmihodinovou šichtu s vrstevníky, drží se ho za
ruku, každá z jedné strany. Karel si ale připadá, že
ony vedou jeho. Ve dveřích se potkávají s několi-
ka ženami, co už svoje potomky předaly, Karel je
netečně míjí a uvnitř sebe vnímá, že i tady je něco
špatně. Náznakem procházející matky pozdraví,
nezmůže se na víc než na drobné zamumlání
pozdravu, ženy se většinou letmo usmějí... Ale
co jen je tu jinak? Ty ženské dnes vypadají prostě
jinak! Jako stařeny! Vlasy! Všechny ženy mají
stejné vlasy! Připadá si jak na gerontologickém
oddělení! Proč? Copak jsem se zbláznil?
Učitelka ve třídě Strawberries vypadá o deká-
du starší, krátký sestřih na kluka měla tutově
naposledy hnědý, tmavý, co já vím, rozhodně
ne šedivý jak myš! Usmívá se střídavě na něj a na
holky, ty trochu rozpačitě podávají své Miss Katy
ručičku, tátovi vlepí pusu a Goodbye Karel, see
you tomorrow, zařehtá se zestárlá pedagožka,
která ještě včera vypadala na svých třicet max.
Karel z baráku vyklopýtá, ani neví jak.
Měl by jet do firmy, ale na to teď nemá ani
pomyšlení. V kapse mu zabrní mobil a on usedá
na první lavičku, která se mu připletla do cesty.
Zapaluje si cigaretu a intenzivně potáhne nikotin.
Otevírá zprávy. Všechny od matky.
Kajo uz to vis?
Kajo co Marticka??? Hned jsem si na ni chudin-
ku vzomnela!
Zapnete si televizi!
Sotva tu změť zpráv přelouská, telefon opět
zavibruje a Karel bezvládně hovor přijímá.
Z matky se valí otázka za otázkou, jako
vodopád.
„Víš to? Jak to, že to nevíš?“ zní až skoro vyčí-
tavě. Vzpětí se ale začne smát, hlasitě, skoro se
kucká smíchy!
„Tak ty to nevíš? Všem zmizely barvy na vla-
sech! Teda ženským, co si vlasy barvily! Je konec!
Už žádný barvení, ani šminky, nic!“
Karel se nadechne, ale neví co říct. Místo toho
se mohutně rozkašle.
„Ani umělý prsa, Kájo!“ zvolá matka skoro
triumfálně.
„Cože?“ zachrčí Karel a v myšlence se mu mih-
nou Martiny nové silikony. Loňský dárek knaroze-
ninám. Znovu si řádně potáhne z cigarety.
„Jsi tam, Kájo?“ „Cože???“, slyší naléhavý tón
matky a při tom očima začíná bloudit kolem
sebe, kde tu a tam projde skupinka lidí, žena
s kočárkem... Dvě dvacítky s vykrojenými šort-
kami, jejich vlasy jsou přirozeně plavé, alespoň
má ten pocit, žena s kočárkem, vypadající snad
na šedesát, mohutný zapletený cop má skoro
bílý, popelavou tvář... Matka, nebo babička? To
je peklo, napadne Karla, zatímco žena usedá na
vedlejší lavičku apřikládá si mimino k prsu.
„Máti, proboha,“ skoro prosebně zašeptá
Karel. „Co se stalo? Proč?“
„No já nevím, Kájo, něco se stalo, kdo měl na
sobě něco umělýho, je to pryč! Prý návrat k příro-
dě! Ekologie! Je toho plný město, celej svět! Ráno
to hlásili v rádiu i v televizi! Paní Borhyová je úpl-
ně šedivá, hrůza!“
„Borhyová...“ zopakuje Karel apaticky a znova
si silně potáhne z camelky. Vzápětí se rozkašle,
není s to odpovídat matce, která na druhém
konci mluví, místo toho lape po dechu, plíce
mu stávkují, telefon mu padá z ruky na zem, má
pocit, že se udusí, předklání se a marně se snaží
chytnout dech, pustit kyslík do plic.
„Karle! Karle, slyšíš mě?!“
Marta se nad ním v posteli sklání, drží ho za
obě tváře. „Strašně sebou házíš, miláčku!“
Karel vytřeštěnýma očima zírá na Martu a zpo-
cenou dlaní se dotkne jejích lesklých blonďatých
vlasů. ■
Vystudovala sociální
pedagogiku a oboru
se také polovinu svého
profesního života
věnovala. Pracovala
sdětmi ve výchovném
ústavu, s odsouzenými
k alternativním
trestům, se seniory,
v psychoterapeutické
poradně či jako
headhunter. Letos vydala
svou literární prvotinu
Vesmír ve sprše.
PETRA SUCHÁ