Strana 21
www.drmax.cz 21
Veronika Khek Kubařová
VŠICHNI MÁME
VŠECHNY BARVY
Čas strávený s ní je, jako kdybyste se „napíchli“ na nabíječku
na pozitivno. Jde z ní tak příjemná energie, že se nelze divit, že
patří mezi nejoblíbenější české herečky. Prakticky celé léto trávila
natáčením seriálu Hvězdy nad hlavou.
V
e chvíli, kdy děláme tenhle rozhovor, za
okny prší, a tak mi nedá se zeptat, jak
trávíte čas, když za okny prší a člověk má
potřebu se choulit do deky a držet hrnek
s horkým čajem?
No, v takové chvíli je ideální choulit se do deky a držet
v ruce hrnek s horkým čajem a ideálně medem, protože
med je moje druhá krev. Ale když to nejde, tak se klidně
dá i natáčet, zkoušet v podzemí nebo jít ven s pejskem,
protože potřeby se neptají na počasí (smích).
A jak reagujete na déšť? Utíkáte před ním, nebo si
v něm klidně zatancujete, protože lidi jsou přece
nepromokaví?
Třeba v letním dešti tancuju ráda. Ale nesmí k tomu
být bouřka, z té mám respekt, můj manžel by možná
řekl spíš panickou hrůzu. Když začne být zima a přitom
prší, tak si déšť radši užívám z tepla pokoje, miluju zvuk
dešťových kapek do oken, na parapety… a ta vůně po
dešti.
Z vašeho instagramu je jasné, že máte vřelý vztah
k přírodě. Měla jste to tak vždycky, nebo to přišlo
časem, věkem, nějakou situací…?
Myslím, že jsem to tak měla vždycky. Jako malé holčičce
mi nepřišlo divné povídat si s větrem, s ohněm, s deštěm.
Pak jsem na to na chvilku zapomněla. Tělo řešilo hodně
samo sebe a po čase jsem si nějak uvědomila, kolik další
živé krásy je kolem nás. Květiny, stromy, zvířata, kame-
ny. Vnímám to všechno jako jednu rodinu. A se všema si
povídám. Ať to zní jakkoliv ujetě (smích).
Kde ses naučila dívat se – promiň, v rozhovorech si lidé
běžně vykají, ale mně to najednou přijde divné, když si
tykáme – na věci kolem pozitivně, vidět spíš to hezký?
Souhlasím, doufala jsem, že to změníš, a tys to změnil
(smích). Nějak jsem přišla na to, že když člověk vidí ty
věci, lidi, situace kolem sebe pozitivně, je mu líp. Ale zase
se taky učím umět přijmout, co se ve mně zrodí. Třeba
emoce, reakce, které nejsou vždycky pozitivní a příjemné.
Ale nechat je sebou projít, nezavřít je do skříně, znamená,
že někudy přijdou a někudy odejdou a nikde se neusadí,
a to je taky ve výsledku dost příjemný.
Takže jsi zvyklá o svých pocitech mluvit, pojmeno-
vat je a třeba měnit věci, který se ti na sobě nelíbí?
To jo, to jsem. Je to asi i tím hereckým vzděláním, které
k tomu člověka trochu vede. Ale i mojí osobní zkušeností
s psychoterapií. Je skvělý zjistit, že se spoustou věcí jde
opravdu pohnout. Když se teda chce.
Nepřijdeš si občas jako mimoň, když na tu obecnou
negaci kolem reaguješ tak, že se snažíš vidět právě
pozitivní východisko?
Přijdu! A možná jsem. Já nevím, co je správně, ale už vím,
že nemůžu věci dělat jinak, než je cítím. Že se mi nechce
SI STĚŽOVAT a tím SI TO JEŠTĚ ZTĚŽOVAT. Věřím
životu nejvíc ze všech lidí, dalo by se s nadsázkou říct.
Občas se stává, že nás pozitivisty „sejme“, když nás
někdo z našeho blízkého okolí zradí, zklame, když
se bezdůvodně zachová podle. Jak na takové situa-
ce reaguješ?
TEXT: DAVID LAŇKA