Strana 22
22 www.drmax.cz
rozhovor
Jak tak o tom přemýšlím, nevím, jestli
mě někdy někdo zradil. Nemám v sobě
tenhle pocit vůči někomu uložený.
Zažila jsem, že jsem se dozvěděla, že mi
někdo lhal. A to je nepříjemný. Ale zra-
da… Nevím, asi mi přijde horší, když
má člověk sám pocit, že zradil. Třeba
sám sebe. S druhým člověkem nic
neuděláš, to je jeho volba. Ale u sebe
možnost volby máme. Ale zase – já se
nepovažuju za někoho z tábora „pozi-
tivistů“. Neorientuju se moc v těchhle
nadpisech, protože mi přijde, že stejně
do důsledků u nikoho stopro neplatí.
Přijde mi to jako zbytečná škatulka.
Všichni máme všechny barvy. Jen
s některýma malujeme míň rádi.
A je to tak, že odpustíš a začínáš
od nuly, nebo ti ten někdo začne
být prostě jedno?
To je asi různé. Ale málokdo je mi vylo-
ženě jedno. To se spíš snažím začít od
nuly. Nebo aspoň od desítky. Protože
jinak to odpuštění nemá úplně význam.
Ale umím si i trvat na svém, že to tře-
ba nejde hned. Zároveň si myslím, že je
v pořádku, když někdo odpustit nechce.
Jen se s tím pocitem asi pak blbě žije.
Máš někdy potřebu zavřít se do
svého světa?
To mívám. Ale už jsem taky zjistila,
že svůj svět mám pořád u sebe. Že
když s ním člověk hezky komunikuje
a je s ním v souladu, může v něm exi-
stovat i ve větším množství lidí. Je to
taková jediná jistota života. Když ho
člověk ztratí, tak už opravdu nemá
vůbec nic. Nejvíc si s ním povídám
a rochním se v něm právě v přírodě
nebo když se jen tak válím v posteli
a nechávám proudit myšlenky.
A umíš ty myšlenky i vypnout, na
nic nemyslet, vyčistit hlavu?
Nejde to úplně jednoduše. Ale jde to.
Často se mi povede vypnout myšlen-
ky, ale pak usnu. Někdy je naopak
zajímavý opravdu nechat tu hlavu
běžet a jen pozorovat ty obrazy, které
přicházejí. Bez hodnocení. Udělat ze
sebe takový „průtokáč“ (smích).
Jak ten tvůj svět vypadá? Pouštíš
si něco, čteš si…?
Neřeknu, je přece můj (smích).
Když je ten letošní rok z hlediska
toho, co v něm zažíváme, takovej
dramatickej, musím se zeptat, co
sis z toho vzala, jestli to nějak
ovlivnilo tvoje vnímání toho, co je
a co není důležitý?
Já mám trochu pocit, že jsem pořád
v procesu, že je zatím brzo říkat, co si
z toho beru, protože to pořád jede. Ale
třeba přijímání změn a reagování na
to, co je aktuálně potřeba, to je skvělej
adrenalin a nekompromisní zkouška.
A taky zachovat si hezky příjemně
a milo v tom vnitřním světě za všech
okolností, to mi přijde jako nejúžas-
nější zážitek.
Přemýšlela jsi i nad tím, co bys
dělala, kdybys třeba nemohla hrát?
No jasně, byla bych v lese a na horách,
na procházkách, a kdybych už nemě-
la na hypotéku a na jídlo, tak bych
hledala asi brigádu… Nevím, co bych
se svým vzděláním zvládla a mohla
dělat, ale něco by se našlo. Třeba bych
uklízela někde.
Hraješ v Dejvickém divadle, loni
jsi hrála ve filmu Ženy v běhu,
který se stal nejnavštěvovanějším
filmem za posledních třicet let.
Řekneš si někdy „Jo, daří se mi,
jsem dobrá“? Umíš se pochválit?
Já nevím, to je takový relativní. Třeba
tohle se povedlo, ale zase jiný věci se
nepovedly. A ve výsledku už je to jed-
no, protože je to pryč. Jak teď začíná
podzim, tak hodně vzpomínám na
StarDance, u toho jsem pyšná na svo-
je tělo, že to dalo a vydrželo až do kon-
ce. Takže ho takhle veřejně pochválím
(smích).
Co tě vlastně na své práci nejvíc
baví?
To, že mě baví. Že je pestrá. Že potká-
vám velkou škálu lidí. Že můžu být
venku. Že je pro lidi. Že mi nedovolí
usnout na vavřínech. Že se pořád něco
učím. Že si můžu hrát na cizí lidi. Že
můžu objevovat. Že můžu rozebírat
osobnosti. Že můžu hledat filozofic-
ký rozměr života. Že můžu vyprávět
příběhy.
Můžeme se zastavit u naší společ-
ný práce? Vím, že když jsi popr-
vé dostala nabídku na Hvězdy
nad hlavou, moc se ti do seriálu
nechtělo. Proč?
Protože bylo těšně po StarDance a já
byla strašně unavená a chtěla jsem
mít chvilku klid a čas to všechno zpra-
covat a do toho už se blížila další prá-
ce a já potřebovala mít v létě aspoň
pár týdnů volno a být jen s manželem.
Jenže přišla korona a já byla s man-
želem a s volnem víc než dva měsíce.
A co tě nakonec přesvědčilo roli
učitelky Pavlíny vzít?
Ono to moje váhání nesouviselo až
tak s tím konkrétním projektem, jako
s tím, že jsem opravdu nechtěla dělat
nic. A bylo to těžký, protože nerada
věci odmítám, ještě navíc něco, co
se mi líbí a dělá to skvělá parta lidí.
Ale tělo mi hlásilo, že už dost. Pojď
se chvilku věnovat sama sobě, a ne
zas cizí ženský – postavě. Ale korona
zamíchala kartami a já nabrala v tom
volnu sílu a chuť do další práce.
VERONIKA KHEK
KUBAŘOVÁ (33)
Když se poprvé před 14 lety objevila
ve filmu Rafťáci, asi nikdo netušil, že
se tu rodí hvězda. Záhy poté si zahrála
princeznu v pohádce Nejkrásnější
hádanka, následovaly Ženy vpokušení,
Lidice, Ženy v běhu... Dnes patří mezi
nejobsazovanější české herečky své
generace a je členkou Dejvického
divadla.
Foto: Profimedia a archiv seriálu Hvězdy nad hlavou