Strana 32
32 www.drmax.cz
jak to vidí Marie
Inzerce ▼
Foto: archiv autorky
A
přesto jsem vyprávění babiček milovala. Bylo
to snad tím, že to mělo dobrý konec, proto-
že babičky a dědové i naši rodiče to přežili?
V době našeho dětství se už vlastně měli
celkem dobře. Rozhodně v kontrastu s válečnými pří-
běhy, v nichž vynikala odvaha našich dědů a vlastně
i babiček, protože ony jejich odvážné činy nesly na svých
bedrech také. Mimochodem, nikdo nikdy nezpochybňo-
val jejich roli. Obě byly v domácnosti a obě byly pilířem
rodiny. Za kým jiným může dítě chodit kňourat a fňukat
s takovou jistotou absolutní podpory než za babičkou.
Nepochybovala jsem, že mě rodiče milují, ale hodně pra-
covali, stavěli dům, doháněli vzdělání… Babičky měly
vždycky čas. Na povídání, na historky ze svého mládí
a z mládí našich rodičů. I díky tomu jsme věděli, že rodi-
če byli taky kdysi malými dětmi a jako malí se báli svých
vlastních strašidel, milovali svoje hračky a celkem dost
neposlouchali.
Díky černým hodinkám, kdy na práci už byla tma
a na svícení ještě brzo; díky povídání, když jsem ležela
u babičky s rýmou v posteli a už mě nebavilo číst, vím, že
v mém DNA jsou zapsány věci jako:
● Schopnost vstát, když padnu pod tíhou životního
nákladu. Možná se hned úplně nenarov-
nám, protože to bude bolet, ale
zvládnu to.
● Síla rodiny může být
obrovská a je dána odpověd-
ností a hodnotami každého z je-
jích členů.
● Romantika se nemusí odehrávat
jen při západu slunce na Bali (ale není
to k zahození).
● Z každé šlamastyky člověka dostane nějaká práce.
Jakákoliv. Ale práce.
● Žádná práce není malá, když přináší ostatním hodnotu.
● I když si myslím, že mám pravdu všech pravd, je
někdy lepší sklapnout a jít něco užitečného dělat.
● Co zaseju, to taky sklidím. V každém okamžiku své-
ho života se můžu rozhodnout, jestli to zrno, co házím do
země, je láska, nebo nenávist.
Nevím, co o téhle divné době budeme jednou vyprávět
vnoučatům. Zatím žádná nemáme. Ale jsem si jistá, že
povídat si budeme, protože i naše děti vědí, že jsme nepo-
slouchali, měli binec v pokoji, oblíbené hračky a vlastní
dětská strašidla. Vyrůstali jsme v šedi bolševické norma-
lizace a dnes se máme mnohem líp než tenkrát. I naše
děti milovaly historky z našeho mládí, o kterém jim
vyprávěly jejich babičky. Říká se, že se historie opakuje.
Nejdříve jako tragédie, poté jako fraška. To asi platí pro
ty „velké dějiny“. Dobrá zpráva je, že v běžném životě se
historie může opakovat jako láska a je jen na nás, jestli
to tak bude.
■
CHVÁLA rodinných historek
Naše rodina byla vyprávěcí. Jako dítě jsem milovala vyprávění babiček,
hlavně ta o dětství rodičů. Pravda je, že velká část dětství mých rodičů se
odehrála za války. Fronta, nejdříve tam a pak zpátky, pogromy, zavírání,
zranění a mrtví vojáci, pak řádění banderovců, zdecimované rodiny,
zničené majetky, útěky ze zajetí, odboj, poté přišla svoboda a s ní stěhování
do nových domovů, do úplně neznámých končin, dodávky, znárodnění,
další ničení intelektuálního a ekonomického potenciálu země.
TEXT: MARIE PETROVOVÁ