3/2020

• Strana 1

  MAXIMUM

  ZDRAVÍ/PÉČE/PORADENSTVÍ PODZIM 2020

  LEPŠÍ

  IMUNITOU

  (nejen)

  proti covidu?

  EXTRA

  PŘÍLOHA:

  DIA

  SVĚT

  „Mám radost, když se lidem daří,“

  říká CATE BLANCHETT

  Najdete nás i naVíce obsahu s aplikací Pro klienty lékáren .

  Zdarma.

• Strana 2

  Děkujeme všem

  zaměstnancům

  lékáren Dr.Max

  23446 inzerce 205x270_v05.indd 123446 inzerce 205x270_v05.indd 1 08/04/2020 17:2408/04/2020 17:24

• Strana 3

  www.drmax.cz 3

  Přečtěte si i digitální vydání v aplikaci

  editorial

  Milé čtenářky / Milí čtenáři,

  i v neklidných časech se Vám do rukou dostává Maximum,

  a jestli se mi chce z něj něco opravdu vypíchnout, pak

  je to jedna věta, kterou v podzimním vydání našeho

  čtvrtletníku najdete v rozhovoru s herečkou Veronikou

  Kubařovou: „Nechce se mi SI STĚŽOVAT a tím SI TO

  JEŠTĚ ZTĚŽOVAT“. Ona ji vyslovila v poněkud osobněj-

  ší rovině, ale mám za to, že tenhle výrok má zvlášť dnes-

  ka obecnou platnost. A na tomhle místě – uznávám, že

  hodně netradičně – od obsahu čísla odbočím jinam.

  Rád bych tu vzdal hold místům, kde se Vám Maximum

  obvykle dostává do rukou, což jsou lékárny Dr.Max, ale

  mnohem spíš lidem v nich – těm, které od návštěvníků

  zvenčí před nedávnem oddělila ochranná plexiskla. Ta

  plexiskla, mimochodem, to je také hranice té, v poslední

  době tolik zmiňované, první linie. Ti lidé za nimi jsou ti,

  kteří bez povyku, bez jakéhokoliv zviditelňování se slou-

  žili a slouží druhým, jako by se jich to všechno za dveř-

  mi lékárny ani netýkalo, jen ta plexiskla nad výdejními

  pulty a roušky nebo respirátory na ústech svědčí o tom,

  že zažíváme něčím mimořádné časy. A pak samozřejmě

  fronty a v nich ti, kteří si přišli nejen pro lék, ale taky pro

  radu – pacienti, dnes často nezvykle vyděšení a nervózní,

  Pro ty tady ty ženy a ti muži, dnes skrytí za plexiskly,

  vždycky byli, jsou a budou. Pro Vás. A za to jim patří

  VELKÝ dík.

  Váš

  Michal Petrov, šéfredaktor Maxima

  HRANIČNÍ číslo

  MAXIMUM; vydavatel: Česká lékárna holding, a. s., Palackého 924/105, Brno, IČO: 262 30 071

  Šéfredaktor: Michal Petrov; odborná redakce: MUDr.Marie Vaněčková; náměty, dotazy, připomínky: redakcemaximum@drmax.cz;

  inzerce: inzercemaximum@drmax.cz, tel.: 603772344; zpracování časopisu: No Limits Art, s. r. o.; vydání: Podzim 2020, vychází

  vříjnu 2020, čtvrtletník; datum uzávěrky: 15. 10. 2020; registrováno pod č. MK ČR E 20683. Publikování nebo šíření jakéhokoliv

  materiálu zčasopisu bez písemného souhlasu vydavatele je zakázáno. Vydavatel neodpovídá zapravdivost údajů obsažených

  vreklamě avinzerci. Cílem tohoto projektu není podpora předepisování, prodeje či spotřeby přípravků. Vrámci témat se redak-

  ce snaží poskytovat objektivní, pravdivé avyvážené informace edukační formou (ostatní materiály jsou označeny jako inzerce).

  Tento časopis nenahrazuje poradenství lékařů ani lékárníků. Foto: Profimedia, ilustrace na titulní straně Miro Budiš

  Inzerce ▲

  Najdete nás

  Děkujeme všem

  zaměstnancům

  lékáren Dr.Max

  23446 inzerce 205x270_v05.indd 123446 inzerce 205x270_v05.indd 1 08/04/2020 17:2408/04/2020 17:24

  Foto: archiv Dr.Max

• Strana 4

  4 www.drmax.cz

  svět Dr.Max

  V

  souvislosti s koronavirem se mluví

  občas o stádní imunitě. Co byste k tomu

  řekl?

  Ten pojem svádí k tomu, že by si člověk mys-

  lel, že jde o něco, co chrání celé skupiny. To je do značné

  míry zavádějící, imunita je vždycky hlavně individuální.

  Vždycky záleží na tom, jak se každý jedinec, každý jeden

  organismus s útokem zvenčí, s infekcí vyrovnává.

  Byli jsme, pokud jde o imunitu, svědky debat o tom,

  zda používat roušky, nebo ne, a zpráv o vývoji vak-

  cín v různých koutech světa. Jak se na tyhle infor-

  mace díváte?

  Covid je infekce, která se šíří vzduchem, a tak vzniká

  dojem, že je to prostě respirační onemocnění, které se

  chová úplně stejně jako dejme tomu chřipka. A zakry-

  tá ústa a nos tu mají své místo. Je fakt, že máme ten

  virus popsaný a víme, jaké jsou akutní imunitní odpovědi

  organismu člověka. Jenže my pořád stoprocentně neví-

  me, jak je tahle imunitní odpověď lidského organismu na

  covid spolehlivá a účinná. A pokud jde o vakcínu, ta může

  v organismu spustit imunitní reakci, ale u ní není zatím

  jasné, zda bude dostatečná a jak dlouho vydrží. Imunita

  je zkrátka jen část naší obrany.

  Když je řeč o imunitě, spolu s tímhle slovem se

  objevuje další – prevence. A proč funguje organis-

  mus seniorů jinak?

  Prevence je důležitá u jakéhokoliv infekčního onemocně-

  ní. My začínáme mobilizovat imunitní systém ve chvíli,

  kdy už máme infekci v sobě. To prochází zkouškou jeho

  síla, jeho pohotovost, jeho obranyschopnost. Už v první

  covidové vlně se ukázalo – a nebylo to žádné překvape-

  ní – že specificky ohrožení jsou diabetici, obézní pacien-

  ti, pacienti trpící několika nemocemi najednou a senioři.

  A u seniorů si musíme uvědomit, co je z ostatní populace

  vyděluje, čím jsou jiní. A to základní je, že se stoupají-

  cím věkem všechno trvá trochu déle. To znamená, že i ta

  imunitní odpověď – i v té akutní fázi, kdy se mobilizují

  buňky a vytvářejí protilátky – je u staršího člověka modi-

  Do souboje s koronavirovou infekcí staví

  člověk celou řadu prostředků. Jedním z nich

  je imunita, která se hodí vždycky, nejen když

  se objeví nová nemoc. A v případě seniorů

  má svá specifika. Upozorňuje na ně

  MUDr. Gabriel Pallay, šéf odborného

  rozvoje lékáren Dr.Max.

  TEXT: MICHAL PETROV

  Foto: Adobe Stock

  LEPŠÍ

  IMUNITOU

  (nejen) proti

  covidu

• Strana 5

  www.drmax.cz 5

  fikovaná, pomalejší. Ta kolečka v lidském soustrojí, kte-

  rá v mládí pracovala stoprocentně, už občas vynechávají.

  Nakonec sice ten orchestr dohraje většinou ten koncert

  až do konce, ale musíme počítat s tím, že housle nastoupí

  třeba trochu později a dechy už nemají takovou sílu.

  Existuje stoprocentní prevence?

  Ta neexistuje nikdy. Ale to neznamená, že se o prevenci

  nemáme snažit. A u starších lidí tím spíš, protože nedo-

  statečná prevence může u nich mít daleko závažnější

  důsledky – akutní i dlouhodobé. A nemysleme si, že se

  dají rizikové skupiny spolehlivě izolovat od infikovaného

  okolí. I kdyby měl někdo negativní výsledek testu starý

  čtvrt hodiny, neznamená to, že se nemohl nakazit před

  několika minutami. Proto – a tím se vracím k těm rouš-

  kám – má ochrana ústa a nosu opodstatnění, i když to je

  významný zásah do našich svobod. Je to cena za to, že

  nežijeme nikdo sám na pustém ostrově, ale mezi lidmi, ve

  společenství. Když stoprocentně nevím, zda jsem infekč-

  ní (a to nevím nikdy), musím se chovat, jako bych byl.

  Jak funguje imunita?

  Imunita může být nespecifická, dlouhodobá a pak ta, kte-

  rá reaguje na konkrétní mikroorganismus. U té druhé je to

  vždycky otázka času, než se vytvoří, a od toho máme v pří-

  padě infekcí očkování. My ukážeme našemu imunitnímu

  systému, že na světě existuje nějaké konkrétní nebezpečí,

  a bezpečnou dávkou, kdy je riziko aktivní infekce redu-

  kováno na minimum, mu dáme šanci se na toto ohrožení

  připravit. Díky vakcinaci jsme schopni postavit účinné

  protilátky pro případ, že se s virem setkáme v reálném

  světě. V tu chvíli si náš organismus řekne: „Aha, tak tohle

  už znám a jsem na to připraven“. A nejde jen o protilátky,

  ale o kompletní odpověď našeho imunitního systému.

  I tak je ale kontakt s infekcí pro organismus namáhavý?

  Samozřejmě. Organismus se musí zmoct k celé řadě imu-

  nitních reakcí. Například musí zvyšovat teplotu, která

  spoustu mikroorganismů zničí. To je prostě obranná

  reakce. A proto není dobré horečku úplně potlačovat, ale

  až tehdy, kdy už vystoupila příliš vysoko.

• Strana 6

  6 www.drmax.cz

  svět Dr.Max

  Inzerce ▼

  Jestliže se bavíme o seniorech, jde o skupinu lidí,

  která se v lecčems šidí – lidé ve vyšším věku málo

  pijí, nedostatečně jedí… Do toho boje vstupují při-

  rozeně oslabení. Co s tím?

  V první řadě bych apeloval na rodinu nebo vůbec oko-

  lí, aby si všímali víc než dřív, kolik toho babička nebo

  dědeček vypijí a snědí. Kontrolovat, kolik toho za den

  vypili, není zase tak těžké – stačí jim dát na stůl lahev

  minerálky nebo termosku s čajem. A povzbuzovat je.

  Příjem tekutin je to první, co začne s věkem haprovat.

  Nechutenství je až následný problém. Starší lidé ztrácí

  pocit žízně a je nutné s tím počítat a sledovat to. Většinou

  si bohužel všimneme, že něco není v pořádku, až když

  stařečkové začnou málo jíst. To je pozdě. Obojí se dá

  vyřešit dnes už jednoduše – existuje řada tekutých výživ,

  které dodají tělu, co je potřebné, zejména bílkoviny. To je

  složka potravy, kterou senior nejčastěji šidí.

  Proč vlastně?

  Jeho organismus rychle přijde na to, co se obtížně tráví.

  Jedna z prvních věcí, kterou bude kvůli tomu senior vyne-

  chávat, je maso. K tomu se přidává syrové ovoce a zeleni-

  na. Upřednostňovat bude naopak to, co je „předtrávené“,

  tedy vařená jídla. No, a sladkosti, ty mu asi budou chutnat

  vždycky. A to v době, kdy je energie potřeba, kterou proží-

  váme právě teď, to vlastně není úplně špatně. Pokud tedy

  nejde o člověka s výraznou nadváhou. Ale obecně – teď není

  vhodný čas na držení nějakých diet, zejména u seniorů. Až

  bude doba infekcí za námi, můžeme tenhle přístup zrevi-

  dovat. Zejména u lidí s poruchami příjmu potravy platí, že

  cokoliv do nich teď dostaneme, je dobře. Energii potřebují.

  Náš zdravotní systém vychoval zejména seniory

  k přesvědčení, že řadu obtíží lze vyřešit polknutím

  tabletky, krabičkou z lékárny. Dá se toho sklonu

  využít i u potravy?

  Ovšem, existuje kategorie přípravků, kterým se říká

  doplňky stravy. Stravu nikdy nenahradí, ale dokážou

  dodat to, co v ní chybí. A nejen seniorům. Nejde o léky, ale

  na druhou stranu tyto přípravky umožňují řešit situaci,

  kdy člověk není vysloveně nemocný, ale něco mu schází.

  A v době covidové je to důležitější než jindy. Typicky bych

  v souvislosti s imunitním systémem zmínil třeba vitami-

  ny C nebo D. Když má senior problém s trávením nevaře-

  né zeleniny nebo ovoce, je to vhodná cesta. V kombinaci

  pandemie a senior si můžeme říct, že teď je přesně ta

  doba, pro kterou jsou doplňky stravy určeny.

  Jak je užívat?

  I když nejde o léky, musí se tu respektovat určitá pravidla.

  Zatímco medikamenty je obvykle vhodnější brát na lačno,

  doplňky stravy by se měly brát s jídlem, jak už samo ozna-

  čení napovídá. Jde o molekuly extrahované proto, aby nám

  ve vyšším množství byly k dispozici. A něco je dobré o těch

  molekulách znát, s čímž v lékárně odborníci pomohou.

  Třeba už zmíněný vitamin D je rozpustný v tucích. A tak,

  i když je leckdy potrava s nižším obsahem tuku žádoucí,

  nemusí to platit vždycky, protože třeba v tomhle případě

  to zamezuje dobrému vstřebávání a je dobré to vědět.

  Jak vůbec žít v době covidové?

  Obecně bych apeloval na to, čemu se říká zdravý život-

  ní styl. To znamená v první řadě jíst a pít racionálně.

  Organismus dokáže leccos tolerovat. Když nebudu pít

  hodinu dvě, nic zásadního se nestane. Když budu mít

  dopoledne žízeň, neznamená to, že odpoledne umřu. Ale je

  taky dobré si uvědomit, že u seniorů je tendence vynechá-

  vat tekutiny vážně vysoká. Proto je u nich důležitý režim.

  Zdravý životní styl je ale taky pohyb a čerstvý

  vzduch, kde už je to trochu složitější…

  Pohyb se dá zajistit i v činžákovém bytě. Když člověk

  chce, hýbat se může leckde. V zásadě existuje jen málo

  domů bez schodů. A tak, i když už starší člověk minimál-

  ně vychází, hýbat se – třebaže i za asistence – většinou

  má kde. Zejména starší lidé na to musí myslet, protože

  svaly jim atrofují velmi rychle. A to je potřeba mít na

  paměti i za karantény, kde ztráta pohybu představuje

  vážný problém. Když svaly seniorům zatrofují, dostá-

  vat je zpátky do normálního stavu je složité. Pokud jde

  o ten zdravý vzduch, když ve městě otevřeme okno, spíš

  vzduch vyměníme, než abychom se zásobili jednoznačně

  čistým. Ale určitě bych tu doporučil třeba víkendové výle-

  ty do zeleně, do lesa. Nemusí jít o nic časově náročného,

  apeloval bych tu raději na pravidelnost. A i ten pohyb

  pak přijde snáz. Na druhou stranu – jestliže se bavíme

  o ohroženější skupině obyvatel – je vhodné omezit pohyb

  v místech s vyšší koncentrací cizích lidí.

  Právě senioři mají leckdy tendenci nad spoustou

  věcí mávnout rukou s argumentem, že už přežili tam-

  to nebo tamto a jsou tu pořád. A mají vlastně pravdu.

  Proč by si teď měli dávat pozor? V čem je covid jiný?

  Mají pravdu a to je právě trochu zrádné. Covid není jiný.

  Oni jsou jiní. Je fakt, že třeba přežili válku, ale tehdy

  jim zkrátka nebylo osmdesát. A navíc, jestli ji přežili,

  podepsalo se to na nich. Prošli biologickým výběrem, ale

  něčím za to museli zaplatit. Organismus se třeba zadap-

  toval, ale mohlo to někde nechat nějaké šrámy. Navíc

  tenkrát byli na vrcholu fyzických sil, což už dnes zkrátka

  neplatí, a – při vší úctě – je potřeba si to připustit a cho-

  vat se podle toho.

  ■

• Strana 7

  1

  ROZTOK PROTI VŠÍM

  2

  SPREJ NA ODPUZOVÁNÍ VŠÍ

  3

  ŠAMPON POUXDOUX

  ®

  PROTI VŠÍM

  Účinnost přírody

  NYNÍ ZA AKČNÍ CENU

  KOMPLEXNÍ

  ŘADA PROTI VŠÍM

  První 100% přírodní kúra,

  která do 10 minut zahubí vši i hnidy.

  Bez názvu-1 1Bez názvu-1 1 20. 10. 2020 11:09:0120. 10. 2020 11:09:01

• Strana 8

  8 www.drmax.cz

  dělají to s chutí

  N

  ejprve si pojďme dopřát trochu historie. Je

  doloženo, že latríny, respektive místnosti pro

  vyměšování existovaly již v Mezopotámii, sta-

  rověkém Egyptě i Římě. První splachovací

  záchod je datován do 16. století a byl vynalezen v Anglii

  pro královnu Alžbětu I. Co se pak týče statistik, smut-

  ným faktem je, že celosvětově je stále 40 % obyvatel pla-

  nety, kteří nemají k dispozici toaletu ani latrínu. A aby

  bylo základním faktům učiněno zadost, tak označení WC

  pochází z anglického „water closet“, označení OO se podle

  dostupných pramenů zrodilo v německých hotelích, kdy

  toto označení nesly toalety, aby si je hosté nepletli s hote-

  lovými pokoji, a konečně označení toaleta pochází z fran-

  couzského „toilett“ a vzniklo přenesením z toaletního stol-

  ku jako synonyma pro očistu.

  JAK SE RODÍ DESIGN

  Když se podíváte na to, jak vypadaly toaletní mísy dříve

  a dnes, je rozdíl jasný – přímé linie, co nejméně záhy-

  bů. Důvod přitom není výhradně estetický a odpovída-

  jící současnému minimalismu, ale především hygienic-

  ký. Čím čistší siluety a tvar totiž bude toaleta mít, tím

  dokonaleji mohou být naglazované, a tím hygieničtěj-

  ší budou. Protože to, že se do střepu (jak se míse říká)

  dostane nečistota a má se kde držet, narušuje hygienické

  prostředí.

  Co se naopak prakticky nemění, je materiál, ze kterého

  se toalety vyrábějí – keramika. „Toalety pro běžné pou-

  žití v domácnostech i ve veřejných místech se z ní stan-

  dardně vyrábějí po celém světě. Toalety plastové, kovové,

  dřevěné jsou povětšinou dočasnými řešeními,“ vysvětlu-

  Toaleta. Záchod. Mísa. Bílá keramika, na které každý z nás denně stráví od

  tří minut do tří hodin, jak praví průzkumy. Víte ale, jaká je její historie? A co

  všechno se musí stát, než si takovou mísu koupíte a doma na ni usednete?

  TEXT: DAVID LAŇKA

  Foto: archiv Laufen Prague Gallery

  ZE ŽIVOTA

  toaletní mísy

• Strana 9

  www.drmax.cz 9

  je Veronika Zavadilová z pražského

  showroomu koupelen Laufen Prague

  Gallery.

  To, co také zůstalo, je podíl ruční

  práce. Přestože i v tomhle oboru už

  dávno funguje mechanizace výroby,

  u designově komplikovanějších kusů

  je ruční lití pořád běžné. Další fáze

  výroby, sušení, glazování, jsou pak

  stále v hojné míře také ruční prá-

  ce. A člověk je pak velmi důležitý

  i v oddělení výstupní kontroly a bale-

  ní, kde ho zkrátka nic nenahradí.

  Mimochodem právě designo-

  vé toalety jsou v posledních letech

  velmi na vzestupu. Ale než tako-

  vá toaleta projde do výroby, uběh-

  ne i více než rok. Jedna věc totiž je

  navrhnout toaletu (a věřte nevěřte,

  ale na návrhy toalet si jejich výrob-

  ci najímají opravdu zvučná jména

  světového designérství) a ta dru-

  há pak odladit všechna potenciálně

  riziková místa. „Cílem testování je,

  aby po projití posledního tělíska pro-

  teklo klozetem ještě dva a půl litru

  vody, aby voda v sifonu byla čistá

  a vyměněná. Tělíska pro testová-

  ní pak vypadají různě a nahrazu-

  jí lidské výměšky. Americká verze

  vypadá celkem věrohodně. Jedná

  se o hmotu vytvořenou ze sóji, soli,

  vody a rýže v latexu. Česká verze je

  proti tomu na pohled sterilní, jsou

  to tělíska naplněná vodou. Pro jed-

  notlivé světadíly, a někdy i země se

  totiž předepsané normy výrazně liší.

  To, že se normy tak různí, nevyplý-

  vá jen z nápadů úředníků. I na prů-

  měrné množství vylučované stolice

  totiž existují výzkumy,“ vysvětluje

  Veronika Zavadilová a dodává, že

  zatímco Evropané si „vystačí“ se sto-

  licí o hmotnosti 100 až 200 gramů

  za den, stolice průměrného Afričana

  váží téměř 500 gramů. Američané

  jsou pak někde mezi tím. Austrálie

  pak například vyžaduje, aby klozet

  zvládl spláchnout i listy telefonního

  seznamu. Pro tento test se u nás pou-

  žívaly klasické Zlaté stránky, papír

  měl totiž obdobnou gramáž jako aus-

  tralské seznamy. Samozřejmě vše na

  jediné spláchnutí šesti litry vody, což

  odpovídá právě australskému konti-

  nentu. A zde se patří ještě dodat, že

  u nás je spláchnutí obvykle úsporněj-

  ší – dobrá toaleta dnes splachuje jen

  tři, respektive čtyři a půl litru vody

  na malé a velké spláchnutí. A záro-

  veň by měla být v provedení „rimle-

  ss“, což znamená, že v cestě vodě pro

  opláchnutí keramiky nestojí žádný

  záhyb, za kterým by se usazovala

  nečistota.

  CRASH TESTY

  Zajímalo nás, jestli u toalet existu-

  je něco jako crash testy u automo-

  bilů, a protože to je vlastně trochu

  absurdní otázka, překvapilo nás, že

  ano. Nejde ani tak o test rozbitnosti,

  ale nosnosti. U nových typů se tes-

  tuje keramika na hmotnost 450 kilo-

  gramů po dobu pěti hodin. Nezáleží

  však jen na keramice, ale také na

  instalační konstrukci, která se zabu-

  dovává do stěny, jedná se o takzvaný

  podomítkový modul. Ty jsou testová-

  ny na nosnost 400 kilogramů.

  Jde o to, že dobrý keramický kus

  může vydržet jako nový i desítky let.

  To však neplatí právě pro levné pro-

  dukty, u kterých je velké riziko, že

  ve všech zákoutích nejsou dokonale

  vyglazované, což může způsobit, že

  špinavá voda někde pronikne dovnitř

  střepu a keramika může ztrácet svoji

  bělost. Glazura pak může ztrácet na

  kvalitě a časem tu hrozí popraskání.

  V trhlinkách navíc přestává být toa-

  leta hygienická.

  TRENDY TOALETY

  Vedle rimless technologie je druhým

  zásadním moderním trendem u toa-

  let bidetová sprška. Bidetování sice

  nemá v České republice takovou

  tradici jako například na jihu konti-

  nentu, ale právě požadavky nejen na

  zdravý životní styl, ale i na úsporu

  vody by mohly tuto situaci změnit.

  Toalety, které u nás nabízí napří-

  klad švýcarská značka Laufen, mají

  zabudovanou mechaniku se sprškou

  uvnitř keramiky a na první pohled

  takovou mísu nerozeznáte od tra-

  diční. Systém se velmi snadno udr-

  žuje a čistí se podobně jako kávovar.

  Spršku lze ovládat buď pomocí intu-

  itivního tlačítka, pomocí dálkového

  ovládání, nebo dokonce mobilem.

  Toalety mají mnoho funkcí, jako je

  nastavení intenzity a teploty vody,

  oscilace nebo pulsování. V nabídce

  najdete i dámskou „spršku“. Tato

  varianta intimní očisty je standard

  v asijských zemích a postupně se

  zabydluje i v domácnostech starého

  kontinentu.

  ■

  ZÁCHODOVÉ ZAJÍMAVOSTI

  • Pokud někdy využijete veřejné

  toalety, pamatujte, že první kabinka

  je údajně nejčistší a nejméně

  používaná.

  • Podle nedávného průzkumu od-

  povídáme až na desetinu všech SMS

  právě na záchodě.

  • Průměrně žijící člověk prosedí na

  toaletním prkýnku zhruba šest mě-

  síců svého života.

  • Je to neuvěřitelné, ale 20 % lidí si

  po vykonání potřeby ruce nemyje

  apouze 30 % lidí použije mýdlo.

  • Světový den toalet připadá na

  19. listopadu.

• Strana 10

  10 www.drmax.cz

  životní styl

  K

  dyž jsem se snažil dohledat nějaké výzku-

  my týkající se dopadů moderního mini-

  malistického způsobu života na duševní

  zdraví, moc jsem neuspěl,“ říká psycholog

  a psychoterapeut Jan Andres. „V podstatě se tomu zatím

  ve světě psychologové příliš nevěnují a výsledky těch pár

  studií jsou neprůkazné, hlavně proto, že dnešní věda

  neumí minimalismus jako pojem pevně ohraničit.“

  Člověk ze Západu, jenž se rozhodne žít minimalisticky,

  obvykle vlastní jen věci, které bezprostředně potřebuje.

  Například má jeden hrnek, jeden talíř, dvě trička, jedny

  boty a tak dále. Pokud k práci potřebuje počítač či jiné

  pomůcky, pořídí si je. Kupuje si ale jen kvalitní výrob-

  ky, aby neničil planetu zbytečným odpadem. Minimalisté

  vůbec často dávají svůj životní styl do souvislosti s ekolo-

  gií, ale protože si minimalistický způsob života každý defi-

  nuje sám, někteří z asketů zběsile cestují po celém světě,

  čímž bezostyšně turisticky konzumují planetu. A vůbec,

  ve spoustě věcí bychom je nachytali, zejména pokud jde

  jen o pózu, nikoliv hlubokou sebereexi. Pojďme ale začít

  MINIMALISMUS

  jako protijed konzumu

  Mít pár základních věcí, nespotřebovávat, nevlastnit. Trend, kterému se

  říká minimalismus, vyznává stále více lidí. Tato bohulibá myšlenka ale

  leckde drhne. Třeba v tom, že minimalisticky žijí kromě indických asketů

  dobrovolně jen lidé západního světa, obklopeni všeobecným nadbytkem.

  TEXT: OLGA PROCHÁZKOVÁ

• Strana 11

  www.drmax.cz 11

  tam, kde je prapůvod tohoto životní-

  ho přístupu, totiž na opačné straně

  spektra – u konzumu. O něm je k dis-

  pozici podloženějších výzkumů více.

  ŠTĚSTÍ SI ZA PRACHY NE-

  KOUPÍŠ

  Výzkumy konzumního životního sty-

  lu naznačují, že bezbřehá spotřeba

  často lidem nedělá dobře na duši.

  Kde se bere naše touha zahlcovat se

  tolika věcmi, které vlastně nepotře-

  bujeme? „V první řadě se nás někdo

  snaží neustále přesvědčit o tom, že

  bychom si měli to či ono pořídit. Že

  s novým telefonem nebo autem bude

  náš život lepší, a že pokud to nejno-

  vější, nejvýhodnější a nejlepší nemá-

  me, rozhodně o něco přicházíme. To,

  co bychom měli mít, potažmo jací

  bychom měli být, je nám podbízeno

  natolik, že nepodléhat těmto tla-

  kům často vyžaduje úsilí,“ říká Jan

  Andres. Jedna z takových podsunu-

  tých lží je, že naše lidská hodnota

  souvisí s tím, jaké věci vlastníme.

  V druhé řadě je konzumní život-

  ní styl relativně snadným způso-

  bem, jak utéct od sebe samotného.

  „Specifikem života každého lidského

  jedince je totiž fakt, že zažívá něja-

  ký nedostatek. Vždycky nám něco

  trochu chybí,“ říká Jan Andres.

  Ten nedostatek ale zažívat nechce-

  me, toužíme po štěstí, přijetí, uzná-

  ní a také po materiálních věcech.

  Zádrhel je v tom, že čím víc po

  něčem toužíme, tím víc se bojíme, že

  o to přijdeme, nebo že to vůbec mít

  nebudeme. Sužují nás pak strachy

  z opaku. Tedy: z utrpení, nepřijetí,

  bezvýznamnosti a ztráty. „Klienti

  se na mě někdy obracejí s tím, že

  by tyto strachy a pocity prázdnoty

  chtěli necítit. Chtěli by, aby se jich

  to netýkalo. To je úplně pochopitel-

  né, ale zcela se tomu vyhnout nelze.

  Naopak, občas si ty těžkosti pustit

  k sobě i se vší jejich děsivostí, neu-

  téct hned, to je cestou k sobě samé-

  mu,“ říká psycholog.

  DALAJLÁMA A MY OSTATNÍ

  V každém případě obvykle stejně

  všichni děláme, co se dá, abychom

  si strach, prázdnotu a ztrátu smy-

  slu, které na nás vytrvale doléhají

  odněkud z podvědomí, drželi od těla.

  „Například dalajláma každé ráno

  medituje svou vlastní smrt, aby se

  v okamžiku smrti nebál, je se svou

  smrtelností v kontaktu,“ popisuje

  Jan Andres jednu z těch náročnějších

  cest. My ostatní, co nejsme dalajláma,

  máme spoustu krásných náhražek,

  jak zapomenout na smrt a zoufalství

  existence: nakupování věcí, nakupo-

  vání zážitků, kariéru, sledování seri-

  álů, konzumaci jídla, sportu, vztahů,

  informací, alkoholu a jiných drog.

  Aby nedošlo k omylu, koupit si

  hezkou věc a mít z ní radost, dát si

  dortík nebo jít na pivo, vyjet na dovo-

  lenou a dívat se seriály není nic špat-

  ného. Důležité ale je si z konzumu

  neudělat středobod života. „Lidská

  bytost má hlubokou duši, a když

  žije jen povrchními věcmi, tak začne

  strádat,“ říká psycholog. Péče o duši

  má mnoho podob, pro někoho je to

  víra v Boha, pro jiného filozofie či

  meditace. Když se jen tak procházíte

  po lese nebo pozorujete noční oblohu,

  i to může být potravou pro duši. Ve

  zkratce, péče o duši není nic jedno-

  duššího než být v hlubším rozhovoru

  se sebou a se světem. Péče o duši je

  také cílem dobré psychoterapie.

  …A TAK VZNIKL MINIMALISMUS

  První krok k minimalismu byl tedy

  učiněn zjištěním, že konzum je spo-

  lehlivou náplastí na existenciální

  bolest, a následným potvrzením

  faktu, že ona náplast je jen dočas-

  ná a vlastně nefunkční. A protože

  je v posledních desetiletích všeho

  násobně víc a možnost zavalit svůj

  život anestetikem jménem nová věc

  / zážitek / jídlo / lajk na Facebooku

  je tak podmanivě snadná, nabízí se

  minimalismus jako protiváha. Pozor,

  jedna židle a jedno triko ještě nejsou

  klíčem ke štěstí. To je jen formální

  a nejvíc viditelný projev procesu,

  který by měl být mnohem hlubší

  a složitější. „Mám-li vzít každou věc,

  hmotnou i nehmotnou, ve svém živo-

  tě a zeptat se, zda ji opravdu potře-

  buji, vydávám se na náročnou pouť.

  Minimalismus znamená ptát se po

  významu, hodnotě a smyslu nejen

  kabátů ve skříni, nejen času, který

  trávím na sociálních sítích a sledo-

  váním televize, ale také po způsobu,

  jakým žiju svůj život. Pokud se někdo

  rozhodne vydat se touto cestou a vzít

  to poctivě, čeká ho nejspíš zásadní

  změna,“ říká Jan Andres.

  KOLIK VĚCÍ MÁŠ, TOLIKRÁT

  JE ZVAŽ

  Pokud minimalismus na první

  pohled vypadá jako vlastnění mini-

  málního možného množství věcí, je

  MINIMALISMUS

  VÝHODY

  • Hluboká reexe vlastního života.

  • Jednodušší existence.

  • Méně rozhodování.

  • Více klidu.

  • Lepší vnímání důležitého a ne-

  důležitého v životě.

  RIZIKA

  • Hmotná nouze.

  • Zvrtnutí tohoto životního stylu

  vpozérství.

  • Omezení vlastního spokojeného

  života ve snaze vyhovět principům.

  • Není to univerzální lék.

  • Není pro každého.

  KONTROVERZE

  • 1,3 miliardy lidí na planetě žije

  vnedobrovolném nedostatku.

  • Minimalismus si můžou dovolit

  jen lidé z bohatších zemí. Chudí či

  chudší lidé se dobrovolně nezbaví

  věcí, které by mohly být v budoucnu

  k užitku.

  • Jakoukoliv chybějící věc si západ-

  ní minimalista může kdykoliv

  dokoupit.

• Strana 12

  12 www.drmax.cz

  životní styl

  Inzerce ▼

  legitimní se ptát, jaký vztah ke svým

  věcem máme a jakou hrají v našem

  životě roli. Může se nám opravdu

  ulevit, když se většiny z nich zba-

  víme, jak nám z YouTube tutoriálů

  sdělují šťastní nemajetní blogeři?

  Každý člověk potřebuje různé

  množství různých věcí. „Je to vel-

  mi individuální nejen co do počtu,

  ale i typu těchto věcí a vše se navíc

  mění v průběhu života. Někdo třeba

  miluje knihy, má jich doma spoustu

  a pro něj mají duši a nezastupitel-

  né místo v životě. Pro jiného jsou to

  kusy papíru,“ říká Jan Andres. Věci,

  které máme doma a dělají nám dob-

  ře a něco pro nás znamenají, spolu-

  vytvářejí náš domov. Nelze nějak

  objektivně určit, jaké věci jsou ty

  správné, to má každý trochu jinak.

  Záleží, jaký význam mají věci pří-

  mo pro nás, jestli nám jsou k užitku

  a jestli nás hřejí na duši. Může nám

  záležet na zapalovači, který máme

  od blízké osoby.

  „K věcem samozřejmě můžeme

  mít vztah. Třeba hrneček po babič-

  ce, pokaždé když se na něj podívám

  nebo se z něj napiju, připomenu si

  babičku, kterou jsem měl rád. Nese

  pro mě ten význam, že jsem v tu

  chvilku zase s ní, třeba ve vnitřním

  rozhovoru. Najednou je ten hrnek

  tak trochu oduševnělý,“ říká Jan

  Andres. Neznamená to ale, že je

  žádoucí si z domova udělat sklad

  suvenýrů. Právě nadmíra vzpomín-

  kových předmětů může způsobovat

  emoční zátěž kvůli tomu, co vše v nás

  otevírají. Zde je dobré zdůraznit, že

  udělat si doma revizi oblečení, nádo-

  bí a dalších věcí může být prospěšné,

  ale jen v případě, že vás to skutečně

  těší a dělá vám to dobře.

  PŘÍBĚH

  Existují lidé, kteří jsou opakem

  minimalistů, takzvaní shromaž-

  ďovači. Zatímco minimalista má

  obvykle svoje konání pod kontro-

  lou, patologické hromadění je projev

  duševní nemoci. „Měl jsem v péči

  klienta, který ve svém bytě nashro-

  máždil tolik věcí, že tam nebylo

  k hnutí. Byt tak zaplněný, že už se

  tam nedala použít ani koupelna.

  Teprve v tu chvíli klient vyhledal

  pomoc. Během terapie velmi rych-

  le vyšlo najevo, že klienta postihlo

  v životě hned několik tragických

  ztrát krátce po sobě. Stal se obětí

  autonehody, při které zahynula jeho

  jediná dcera, sám měl těžké zdra-

  votní následky. Nato se mu rozpa-

  dlo manželství a ve stejný rok mu

  zemřela matka na rakovinu. V pod-

  statě přišel o všechno, co mu bylo

  drahé. Zažíval nesnesitelný pocit

  prázdnoty, chybění, ztráty smyslu

  a ztrátu vlastní hodnoty. Aniž by

  si to plně uvědomoval, tak se začal

  snažit tuhle šílenou propast ve

  svém srdci nějak zaplnit. A nedá se

  tomu vůbec divit. Zaplňoval ji před-

  měty, oblečením, knihami, papíry.

  Nebyl například ve stavu nic vyho-

  dit. Přerostlo to v hodně velký pro-

  blém. S postupem terapie, a přede-

  vším kvůli jeho odvaze situaci čelit

  se dokázal věcí začít pomalu zba-

  vovat. Jak je postupně vyhazoval,

  tak také nalézal mnoho důležitého

  a zapomenutého. Znovuobjevil svou

  lásku k muzice a také svou vlastní

  lidskou hodnotu,“ vypráví pozměně-

  ný příběh ze své praxe Jan Andres.

  Jsme všichni tak trochu jako člo-

  věk z příběhu, může se nám stát

  to samé? „Těžko zobecňovat, ale je

  dobré vědět, že když zacítíme něja-

  kou strašnou prázdnotu, tak to není

  nic divného, žádná patologie,“ popi-

  suje psycholog. „Není normální cítit

  ji pořád, ale je normální to zažít.

  A snaha toto utrpení něčím zmírnit

  je také pochopitelná. Ale někdy je

  dobré si takové menší krize odžít,

  pouštět si ten strach k sobě. Je lepší

  s tím být v kontaktu, než aby to na

  nás později vybao všechno najed-

  nou. Neutíkat vždy hned a za kaž-

  dou cenu k něčemu, co nás utěší.“

  Věci nás totiž samy o sobě nikdy

  nevyléčí, jako nás nikdy nevyléčí

  to, že se jich bez hlubšího zamyšlení

  prostě vzdáme.

  ■

  HISTORIE A SOUVISLOSTI

  Způsob života s minimem věcí není nic nového. Objevuje se v řadě kultur. Snad

  největší vliv na moderní minimalismus má japonská zenová filozofie. Tento vliv je

  patrný v umění, architektuře i v životním stylu. Snaha o jednoduchost není však

  pouze estetického charakteru, má hlubší základ: krásná zenová zahrádka s několika

  většími kameny, obklopenými pečlivě uhrabanými oblázky, není jen oku lahodící,

  pomáhá meditujícím nahlédnout pravou podstatu existence. Právě otázka po

  podstatě věcí a jejich významu je společná i u minimalismu. Hlavní myšlenkou

  minimalismu je zaměřit se na to, co je v našem životě nejdůležitější, a zbavit

  se všeho, co nás od toho odvádí. Abychom mohli ze svého života odstranit vše

  nedůležité, musíme nejdříve rozpoznat, co je to podstatné. Znamená to poctivě

  si klást otázku po tom, co je v mém životě opravdu to důležité. „Takový pohled

  dovnitř často přináší nelehké zjištění, že jsem strávil mnoho času a životního

  úsilí snahou po dosažení věcí, které ve skutečnosti zas tak hodnotné nejsou,“ říká

  Jan Andres. Z běžného života ale víme, že žít s minimem věcí je raritou, jež může

  působit až podivínsky.

  ŽIVOT S MINIMEM VĚCÍ

  NENÍ CESTA PRO KAŽDÉHO.

  Někdo je v takovém životním

  uspořádání šťastný, jinému se

  s jedním hrnečkem bude žít velmi

  špatně. Cesta minimalismu je

  zároveň jen jeden typ sebereflexe.

  Asketický život nezachrání člověka,

  jehož problém tkví jinde.

  Foto: Adobe Stock

• Strana 13

• Strana 14

  psychologie

  14 www.drmax.cz

  V

  širším pojetí je sebevědomí chápáno také jako

  sebe-vědomí, sebe-uvědomění, tedy schopnost

  uvědomovat si a poznat sebe. A právě z toho

  se odvíjí pevné, přirozené a zdravé sebevědo-

  mí, ze kterého pak vychází sebedůvěra a sebepřijetí.

  POD VLIVEM SPOLEČNOSTI

  V současném moderním světě, plném shonu (leckdy až

  chaosu), nám sebevědomí často chybí. Jistotu nahrazuje

  úzkost i strach a sami sebe vidíme skepticky. K tomu na

  nás denně také působí vnější vlivy. Době, kterou proží-

  váme, se někdy říká „éra obrazu“. Informace se sdělují

  nebo vyměňují hlavně prostřednictvím „vizuálů“, a to

  jak ve společnosti, tak i mezi jednotlivými lidmi. Ať už

  jsou to reklamy, nebo sociální sítě. „Současný trend je

  dominance fotografií, videí, filmů nad slovem. To, co je

  na tom matoucí, je to, že přestože se záběry zdají auten-

  tické, opravdové, tak se na nich dá realita velmi jedno-

  Sebevědomí si každý člověk buduje od narození. Významně ovlivňuje

  kvalitu jeho života a je důležité pro to, nakolik se cítí šťastně

  a spokojeně. Ale co to vlastně sebevědomí vůbec je?

  TEXT: VERONIKA BĚLOHLÁVKOVÁ

  Foto: Adobe Stock

  CELOŽIVOTNÍ CESTA

  ke zdravému sebevědomí

• Strana 15

  www.drmax.cz 15

  duše zkreslit. Zkrášlit. A umět roz-

  lišovat umělost od reality vyžaduje

  po lidech kritické myšlení, které

  bohužel ztrácíme,“ upozorňuje psy-

  choložka Martina Komzáková. Pod

  vlivem okolí se pak často přiklání-

  me k názoru jiných. Vlastní pocity

  posouváme do pozadí a nevnímáme

  vlastní potřeby. Objevují se psy-

  chické potíže, výčitky, obviňování

  sebe i druhých, že nežijeme tak, jak

  bychom měli, přidává se i přepraco-

  vanost a únava. S náhlými nezdary

  podléháme depresím, přestáváme si

  věřit a hledáme únik. „Člověk tak

  často snadno podlehne své touze po

  ‚hezčím‘, optimistickém, šťastném,“

  dodává psycholožka. To „vyrábíme“

  třeba na už zmíněných sociálních

  sítích. Pod novou, lepší identitou sdí-

  líme svůj „dokonalý život“. Falešný,

  konzumní a instantní. Chlubíme se

  úspěchy, přivlastňujeme si záslu-

  hy, ukazujeme neodolatelné fotky

  z dovolených, narozenin, restaurací,

  domovů aj. V podstatě tu nechceme

  dát najevo, kým jsme doopravdy.

  VÍM, KDO JSEM

  Předpokladem zdravého sebevědo-

  mí je především psychická vyrov-

  nanost a osobní harmonie. Taková

  osobnost se rodí postupně. V útlém

  věku nemá ještě dítě úplně utvo-

  řenou identitu, charakter získává

  postupem času v rodině, školce, ško-

  le a později i v zaměstnání. Pokud

  sledujete malé dítě, zjistíte, že se

  dokáže spontánně radovat téměř ze

  všeho, co se mu podaří. Je se sebou

  spokojené, protože má větší radost

  z činnosti jako takové a nesrovnává

  se s druhými. Jeho sebevědomí je

  čisté, bez zbytečného balastu. Proto

  je důležité dávat najevo svému dítěti

  kladné emoce, vytvářet mu bezpečné

  zázemí a utvrzovat ho v pocitu, že se

  může na své rodiče spolehnout a opřít

  se o ně. Zdravé sebevědomí se u něj

  pak přirozeně utužuje. Problém může

  nastat, když rodiče začnou své dítě

  hodnotit negativně. „Mnoho rodičů,

  mnohdy i učitelů, považuje úspěchy

  dětí za samozřejmé a zaměřuje svou

  pozornost hlavně na to, co se nepo-

  vede. Chyby jsou většinou komento-

  vány bohatěji s plnou emoční zátěží,

  a tak se v paměti a zkušenosti člově-

  ka uchovávají intenzivněji než pocit

  úspěchu a jeho ocenění okolím. Tím

  se vytváří opačný falešný pocit, a to,

  že se jedinec cítí nesebevědomě a vší-

  má si hlavně svých neúspěchů a chyb.

  Přesto ale může být chyba dokonalý

  růstový faktor. Pokud se z ní člo-

  věk poučí, pro příště už ví, čemu se

  vyhnout. Ač to tedy zní paradoxně,

  dětem, druhým i sobě bychom měli

  dát právo na chybu a za každou chy-

  bu poděkovat. Neboť právě díky ní

  máme příležitost se vždy něco nového,

  důležitého naučit,“ říká psycholožka.

  SAMOCHVÁLA (NE)SMRDÍ?

  Zvýšit si sebevědomí znamená vydat

  se proti zakořeněným vzorcům chová-

  ní, hluboko skrytým postojům a dáv-

  no zaběhnutým zvykům. Důležité je

  umění přijmout a odpustit ostatním,

  ale zejména sobě. Zdravé sebevědo-

  mí představuje hlavně kladný vztah

  k sobě samému. A jde o kladný vztah

  ke všemu, i k negativním vlastnos-

  tem. Chybování je naší nezbytnou

  celoživotní součástí. Nestyďme se za

  své nedostatky a pracujme na tom,

  abychom si kromě nich uvědomili

  i své přednosti. Stejně tak nevyzdvi-

  hujme pouze své klady. Každý člověk

  v sobě skrývá to dobré i to špatné.

  Ideálem je otevřenost vůči našemu

  okolí, ochota změnit se, sebe-uvě-

  domování si svých slabin i přednos-

  tí a neustálá komunikace s okolím.

  Lidé, které bychom označili jako

  zdravě sebevědomé, věří tomu, co

  dělají. Mnohdy nám ovšem připada-

  jí sobečtí, či dokonce arogantní, ale

  zdání může klamat.

  Lidé mají své hranice nastavené

  různě, proto není ideální srovnávat

  se s jinými, i když se nám zdají lepší,

  spokojenější či šťastnější. Ano, je to

  těžké, jestliže je společnost zaměřená

  na výkon a neustále nás nutí se srov-

  návat s těmi úspěšnějšími. Ale všichni

  nemůžeme být nejúspěšnější. Přesto

  je to pouze náš subjektivní pohled,

  který nám brání, abychom byli schop-

  ni vidět se zvenčí. Pod nadvládou kri-

  tických rodičů (učitelů) mnozí vyrostli

  s vědomím, že jsou naše schopnosti

  a dovednosti přirozené a je důležitěj-

  ší být skromný než ambiciózní (pyš-

  ný na svoji dobře odvedenou práci).

  Nešetřeme tedy chválou. Chvalme

  hlavně sebe, ale i ostatní, za malič-

  kosti i drobnosti. Samochvála totiž

  vůbec nesmrdí. Kdyby se z lidského

  myšlení odstranily předsudky, před-

  pojatosti a nesmysly, tohle rčení by

  rázem ztratilo svůj význam. Žádoucí

  je si na sobě něčeho vážit a cenit

  a třeba to i dál rozvíjet. Vystavte

  svou osobnost na odiv celému světu.

  Ruku v ruce s tím jde otázka, kde leží

  ta tenká hranice chvály a nesmysl-

  nost chválit i za to, co se nedaří,

  a kde objektivně vidíme, že nemá

  smysl druhé podporovat v oblastech,

  pro které nemají dispozice, ale to už

  je téma na jiný článek v některém

  z příštích čísel Maxima.

  ■

  ČTYŘI JEDNODUCHÉ

  KROKY KE ZDRAVÉMU

  SEBEVĚDOMÍ

  1. CHVALTE SE

  Nikdo vás nepochválí tak upřímně

  jako vy sami. Vy sami totiž nejlíp

  víte, kolik úsilí a píle jste vynaložili na

  splnění úkolu.

  2. BUĎTE KRITIČTÍ

  Hlavně sami k sobě. Kritiku přijímanou

  z okolí berte jako čas k zamyšlení

  avždy ji dobře zanalyzujte.

  3. VYTYČTE SI CÍLE

  Každý den si zvolte jeden cíl a nemusí

  být nutně pracovní. Hlavně ho splňte.

  4. MĚJTE SE RÁDI

  Berte se takoví, jací jste, vaše sebe-

  vědomí pak bude přirozené.

• Strana 16

  16 www.drmax.cz

  historie

  POPKULTURNÍ FENOMÉNY

  devadesátých let

  Měli jsme je rádi a měli jsme rádi i tu dobu. Svobodné devadesátky

  vřely snad celou planetou. Pro mnohé v tehdejším Československu

  a později v samostatném státě to byla doba s nadsázkou řečeno

  rozkročená mezi Havlem, Claudií Schiffer a Vladimírem Železným.

  TEXT: OLGA PROCHÁZKOVÁ

  České krásné dívky začaly po revoluci dobývat západní mola a odtamtud se zase na stránky nově

  zrozených komerčních tiskovin dostávaly jejich slavnější kolegyně, nové celebrity – supermodelky.

  Jejich léta slávy vystihla v roce 1990 asi nejznámější věta z úst kanadské modelky Lindy

  Evangelisty pro časopis Vouge. Ne, nebylo to „Ich bin ein Berliner“, ale „Zaméně než deset tisíc

  dolarů ani nevstanu“. Do této, bulvárními médii dodnes „hýčkané“, party patřily ještě Kate Moss,

  Naomi Campbell, Claudia Schier a další. Držely si status top celebrit, byly žádané do rozhovorů

  v časopisech, vystupovaly v reklamách, snažily se prosadit ve filmu abraly si slavné sportovce

  amuzikanty. „Produkce tištěných médií byla v devadesátých letech na vrcholu a většina z nich

  fungovala na principu bulváru – uměla tedy produkovat hvězdný status, aniž by tyto musely

  někde hrát či zpívat,“ říká Bílek. S blížícím se miléniem zájem osupermodelky upadal. Jedna z teorií

  tvrdí, že se začala uklidňovat móda, a čím méně nápadné modely návrháři produkovali, tím méně

  nápadné modelky potřebovali. Po roce 2000už nebylo tak snadné překročit hranici mezi světem

  modelingu a showbyznysem a módními tvářemi se začaly stávat herečky a zpěvačky, později

  blogerky a nakonec se odkudsi vzaly takzvané profesionální celebrity. Twiggy má sedm křížků,

  Gisele Bündchen je v důchodu a nikoho už dávno nezajímá, za kolik ty ostatní vstanou.

  1. SVALOVCI V AKČNÍCH FILMECH

  Kulturnější část národa mrazilo při sledování trezorových titulů, mrazení jednoznačnějšího typu

  ovšem poskytovali vetřelci, terminátoři, popřípadě predátoři a mlčící jehňátka. Vrcholila doba

  akčních filmů asuperhrdinů zrozených většinou o dekádu dříve a mladá generace se vášnivě hádala,

  jestli je lepší Arnold Schwarzenegger, nebo Sylvester Stallone. Těmto dvěma zdatně sekundovali

  týpci jako Jean-Claude Van Damme, Steven Seagal atrochu humoru mezi mlátičky vnesl Bruce

  Willis. „Akční filmy s hrdiny obdařenými mimořádnými svaly či nebývalými nápady a hláškami,

  anebo obojím byly nesrovnatelné skolektivy pupkatých strejců vtesilkách, jak je nabízela česká

  produkce třeba ve filmu Mravenci nesou smrt. A nebetyčný rozdíl byl i v řemeslné kvalitě,“ říká Petr

  A. Bílek, literární teoretik a historik a spoluautor knihy Česká populární kultura. Kam se tehdejší

  hrdinové poděli? Podle autorů Encyklopedie akčního filmu jsou dnešní blockbustery evolucí

  nejdražších akčních produkcí, které v osmdesátých a devadesátých letech Hollywood strojově

  chrlil. Doba se posunula. Svalnatí hrdinové, zlí padouši, galony krve a suché hlášky jsou pryč, stejně

  jako jejich jednoduchý svět.

  2. SUPERMODELKY, KTERÉ MĚLY CO ŘÍCT

  N

  ěkteří přirovnávají „devadesátky“ s jejich

  euforií, politickým uvolněním a pocitem

  povznášející sounáležitosti k šedesátým

  létům. S odstupem se dá říct, že co do kvality

  byla minimálně tuzemská kulturní produkce nesrovna-

  telná. Nevadí. Devadesátky nám ukázaly kýč, do ruky

  pevně vtiskly mobilní telefony, nechaly nás odeslat první

  e-maily a vystát první fronty ve fast foodu. Na tom se

  moc nezměnilo. Arnold Schwarzenegger ovšem už vyšel

  z formy.

• Strana 17

  www.drmax.cz 17

  2. SUPERMODELKY, KTERÉ MĚLY CO ŘÍCT

  3. SERIÁLY – NEKONEČNÉ I TY DALŠÍ

  Název Třicet případů majora Zemana je sice klamavý, ale jasně dává najevo

  to, že víc dílů dokonce ani režimem podporovaný seriál mít prostě nemohl.

  Devadesátky ale přinesly soap opery (mýdlové opery), které čítaly i tisíce dílů.

  Původ tohoto sousloví pochází ze čtyřicátých let, kdy se v USA začaly přes den

  vysílat seriály pro ženy v domácnosti – prošpikovány reklamami na úklidové

  prostředky a kosmetiku (mýdlo). Do našich končin se mezi prvními dostaly

  dvě série: U nás ve Springfieldu a Tak jde čas. Pro pamětníky, druhý jmenovaný,

  jehož počátky sahají do roku 1965, se přes všechna avíza o zrušení v USA

  stále ještě točí. Zajímavý je postřeh mediálních odborníků, kteří si všimli, že

  na rozdíl od třeba detektivních seriálů, kdy jedna parta honí v každém dílu

  jiného zločince, v soap operách vystupují postavy stejné a i vzhledem kdenní

  frekvenci vysílání mají diváci dojem, že jejich oblíbenci mezi epizodami

  aktivně pokračují ve svém životě – jsou takzvaně fiktivně aktivní.

  Nezapomenutelnou hysterii vyvolalo nedělní vysílání seriálu Dallas v roce

  1992 a pro mladší generaci také seriál Beverly Hills 90210 – což jsou mladší

  typy mýdlových oper, vysílaných i v hlavním vysílacím čase. Ohromnou

  oblibu si vysloužil M*A*S*H, jehož koupi se podle kuloárů někdejší ředitel

  TV Nova Vladimír Železný úporně bránil. Jako jediný přežívá na obrazovkách

  dodnes. A zatímco soap opery jsou ve světě dvacet let na ústupu, česká Ulice

  si drží standard a zájem publika. Proč ne?!

  V roce 1994 vypukl fenomén televize Nova. Ukázala českým divákům, jak vypadá komerční vysílání a všechno, co je na něm lákavé

  iodpudivé. Leckdo byl rád, že si během reklamní pauzy může udělat kafe, do našich klíčových vzpomínek se dostaly reklamní slogany typu

  „Ó Lanza mia...“, „Heleno, ty si kupuješ nový Fairy Ultra?“, „Vizír, vy zíráte, my zíráme“. „Vznik TV Nova byl ilustrací poměrů na divokém Východě:

  pětice intelektuálů získala od státu vysílací licenci, ale namísto očekávané sofistikované televize tuto licenci poskytla vysílací společnosti,

  která bez jakýchkoliv skrupulí rozjela projekt té nejkomerčnější možné televize,“ říká Petr. A. Bílek. „Využila své novosti ajinakosti a dokázala

  divákovi vsugerovat, že přesně to, co se vysílá, divák taky chce.“ První tváře TV Nova apořady jako Tabu, Áčko, Eso nebo Volejte řediteli se

  pamětníkům vryly do televizního genomu navždy.

  4. TV NOVA A JEJÍ TABU A ČÍSLO NA ŘEDITELE

  Praktická encyklopedie žurnalistiky praví, že bulvár je původně

  označení novin prodávaných přímo kameloty na ulicích-bulvárech,

  lákajícími kolemjdoucí vyvoláváním senzačních titulků. Úplně prvními

  bulvárními deníky u nás byly ještě v roce 1990 Expres apolitický Špígl.

  Hned po roce jim na stáncích přibyla konkurence vpodobě Blesku.

  Ten přišel se švýcarským vydavatelstvím Ringier asvůj vzor měl ve

  velmi úspěšném švýcarském deníku Blick. Vpolovině devadesátých

  let Ringier Expres koupil a spojil s Bleskem, čímž se zbavil poměrně

  silné konkurence. Snesl by tehdejší bulvár srovnání s tím zahraničním?

  „Myslím, že příliš ne. To kouzlo domácího bulváru bylo založeno na

  jeho novosti a nezkušenosti publika. Čtenář Vlasty, Květů, Naší rodiny

  a Ahoj na sobotu se prostě cítil jak v panoptiku, což na nějakou dobu

  samo o sobě stačilo,“ říká Bílek. V nejlepších časech vykazoval Blesk

  prodej kolem milionu výtisků denně, dnes je na slušných 200 tisících

  kusech a i v časech pro tištěná média těžkých jsou bulvární periodika

  jedna z mála, která si drží slušné prodeje.

  5. BLESK, HROM A DALŠÍ OTŘESY BULVÁRU

• Strana 18

  18 www.drmax.cz

  historie

  „Červená knihovna má u nás tradici už od dvacátých let – i ten název

  pochází z edice vydávané v nakladatelství Rodina právě v té době.

  Tomuto ‚braku‘ učinila přítrž už válka a komunisti jeho obnovu nikdy

  nedovolili. Proto i část té produkce, kterou v devadesátých letech vydával

  především Ivo Železný, byla jen aktualizací těch starých příběhů, které

  se jen převedly do soudobého jazyka a tehdejších kulis,“ popisuje Petr

  A. Bílek. „Překladům, především z produkce nakladatelství Harlequin,

  nějakou dobu trvalo, než tu domácí produkci vytlačily – čtenář si nejdřív

  musel ze seriálů či časopisů osvojit ten západní svět, kde se ty příběhy

  odehrávají, aby mu rozuměl. Ať už šlo o modely aut, názvy slavných

  hotelů, či vybrané pochoutky – co je to humr a proč je to tak velká a drahá

  delikatesa, tehdy tušil jen málokdo.“ Naopak velmi dobře se zorientovali

  zájemci o pornoprodukci. Nebývalý zájem vzbudily hanbaté časopisy

  včele s titulem Leo, který vykazoval statisícové náklady. Nezaostávala

  ani lechtivá filmová produkce na VHS nosičích.

  6. HUDBA – DOČASNÉ ZMIZENÍ

  HITMAKERŮ A POSEDLOST MTV

  Hlavně první polovina devadesátek vyzmizíkovala spoustu normalizačních

  hvězd. Netýkalo se to jen zpěváků, ale i mnoha herců. Zato za Havlem přijeli

  Rolling Stones a do země se valily koncerty dalších megastar. Vznikala první

  soukromá rádia a díky satelitnímu vysílání se česká mládež dostala například

  khudbě z MTV, která byla prostorem světových pop princů a princezen atehdy

  velmi populárních (často jen marketingově sestavených) chlapeckých skupin. Na

  MTV se uchytil i videoklip Lucie Bílé Láska je láska, která v roce 1992 uhranula

  albem Missariel, a celé devadesátky jí přály – i na pódiích muzikálů, kde se

  zrodily další hvězdy, typu Daniela Hůlky nebo Kamila Střihavky. Devadesátky

  po sobě nezanechaly ani nové Beatles, ani Lea Cohena, ale třeba kapely R.E.M.,

  U2 či Nirvana zaslouženě sklízely celosvětový úspěch. Pusťte si pár tehdejších

  videoklipů: jejich svět je hezký, mile zpomalený a neuvěřitelně cudný. Konec

  devadesátek se už nesl v rehabilitaci předrevolučních československých

  oblíbenců, jimž jako první dala prostor zejména bulvární média.

  „I v hudbě nás komunisté drželi v izolaci. Byl tu svět rádií adesek s domácími

  idoly populární hudby a svět vesnických zábav a tancovaček, kde se dál hrála

  muzika počátku sedmdesátých let – Deep Purple, Black Sabbath a k nim

  Schellingerův Holubí dům. Když si pustíte z archivu Televizní klub mladých, tak

  rychle pochopíte, že to žádná MTV nebyla. A reakce byla typická – část publika

  ten styl Michaela Jacksona pochopila a nadchla se pro nové a módní, jako byl

  tehdy třeba hip hop, a část se zas rychle vrátila k jistotám božského Karla,“

  komentuje Petr A. Bílek.

  7. ČTENÍ PRO ŽENY A DÍVKY I TVRDŠÍ „LITERATURA“

  8. KONEC ŠEDI, VÍCE BAREV?

  Naši pozornost si náhle nárokovaly sytě barevné disneyovské

  pohádky a svítivé tkaničky. Svět kolem se měnil. „Vizuální stránka

  devadesátých let dnes působí divoce, křiklavě a bizarně, protože

  jako reakce na komunistickou šeď a nevynalézavost se cokoliv

  jiného jevilo nově a pěkně. Například provedení knih či plakátů zté

  doby se nejspíš nebude jednou v muzeích a galeriích vystavovat

  jako esteticky hodnotné, protože jako jinde i do této oblasti začali

  fušovat diletanti, loga podniků vytvářel ten, kdo měl zrovna doma

  kružítko a pravítko. A opět: Nebyl nijak ustálen vkus – místo aby

  si někdo trou říci, že něco je strašné, bralo se to, že všechno je

  možné,“ říká Petr A. Bílek.

  Na druhou stranu se v této divočině profilovali i lidé, jejichž

  talentu dala doba šanci, například Marek Najbrt, který má na

  svědomí mj. titulní strany tehdy nového časopisu Reex. Svou

  grafiku měly i FUNy rockových klubů a kin. Svou šanci dostaly

  subkultury tvořící graffiti a streetart.

  Foto: archiv Dr.Max

• Strana 19

  www.drmax.cz 19

  9. ŽIVOTNÍ STYL – KONZUM ZNAČEK, JÍDLA A VODY...

  Videopůjčovny, fast foody, první multikina, hypermarkety a také první obchodní centrum západního střihu: shopping mall Černý

  most. Otevřeno bylo v listopadu 1997 a ukázalo se, že tohle je svět, který bude českou populaci fascinovat nejméně dalších třicet let.

  Vůbec první česká „velkoprodejna“ s názvem Fanda se otevřela v Praze na Proseku v bývalém Prioru a za nedostatkovými potravinami

  tam jezdili i mimopražští. Pak i v menších městech lákaly zákazníky supermarkety jako Delvita či Billa, které nám ukázaly, jak vypadá

  svět nákupů v obchodech bez oken a s levným zbožím úplně dole. První McDonald´s otevřel v březnu 1992 v Praze ve Vodičkově

  ulici – české pupíky tak dostaly další příležitost k růstu –, prvním kinem s více sály se stalo Multikino Galaxie na pražských Hájích,

  otevřené v dubnu 1996. Kult teplákovo-šusťákové módy podpořila velká prodejna Gigasportu, otevřená v roce 1997. Češi začali řešit

  značky a kupovat balenou vodu, kterou mnozí nosili všude s sebou, jako artefakt místo cigarety.

  „Životní styl se měnil radikálně.

  A kult značek v něm začal hrát

  podstatnou roli. Opět pochopitelně,

  protože vpředchozích desetiletích jste

  museli veškeré úsilí vynaložit jen na

  snahu sehnat samotný produkt; a jestli

  se vám podaří vystát frontu na ledničku

  Calex, anebo Minsk, už vám bylo jedno.

  Značky jistě jsou součástí popkultury–

  protože vytvářejí dodatečné, umělé

  a symbolické významy. A popkultura

  je zas umí zhodnotit: Aston Martin

  už prostě bude navždy značka spjatá

  s Bondem. Ale i tato symbióza je

  možná jen do určitých mezí: Že

  Bondovi tak náramně chutná to pivo,

  co v posledních filmech pije, mu

  prostě uvěřit nejde, pokud tedy má

  v plechovce opravdu tu samou věc,

  kterou si můžeme koupit i my,“ dodává

  Petr A. Bílek.

  Zažili jsme v jakémkoliv odvětví tak masivní

  degradaci vkusu provázenou totální neschop-

  ností to vidět, jako to bylo v devadesátých le-

  tech s takzvaným podnikatelským barokem?

  „Architekturu je myslím těžké soudit, protože

  z každé doby se i v minulosti dochovalo jen

  pár – a obvykle cenných a výjimečných – sta-

  veb. Takže třeba s odstupem se bude říkat,

  že devadesátá léta byla u nás úžasná, proto-

  že vznikl Tančící dům,“ popisuje Petr A. Bílek.

  „Ale i tady – jako skoro ve všech jiných oblas-

  tech – hrála roli jak ta izolace od civilizova-

  ného světa v komunistické éře, tak i absence

  vkusu a soudnosti, kterou se vyznačovali ti,

  kteří náhle získali vliv. V devadesátých letech

  se prostě neprosadili lidé s výborným vzdělá-

  ním a dobře reektovanou životní zkušeností.

  A u těch, kterým se to povedlo, lze jen těžko

  očekávat kultivovaný vkus a uvážlivou volbu

  hodnot. Proto se ta éra v oblasti popkultury či

  médií jeví tak bizarně.“

  10. ARCHITEKTURA – PODNIKATELSKÉ BAROKO, JAK HLUBOKO?

• Strana 20

  20 www.drmax.cz

  rozhovor

  Rozhovor

• Strana 21

  www.drmax.cz 21

  Veronika Khek Kubařová

  VŠICHNI MÁME

  VŠECHNY BARVY

  Čas strávený s ní je, jako kdybyste se „napíchli“ na nabíječku

  na pozitivno. Jde z ní tak příjemná energie, že se nelze divit, že

  patří mezi nejoblíbenější české herečky. Prakticky celé léto trávila

  natáčením seriálu Hvězdy nad hlavou.

  V

  e chvíli, kdy děláme tenhle rozhovor, za

  okny prší, a tak mi nedá se zeptat, jak

  trávíte čas, když za okny prší a člověk má

  potřebu se choulit do deky a držet hrnek

  s horkým čajem?

  No, v takové chvíli je ideální choulit se do deky a držet

  v ruce hrnek s horkým čajem a ideálně medem, protože

  med je moje druhá krev. Ale když to nejde, tak se klidně

  dá i natáčet, zkoušet v podzemí nebo jít ven s pejskem,

  protože potřeby se neptají na počasí (smích).

  A jak reagujete na déšť? Utíkáte před ním, nebo si

  v něm klidně zatancujete, protože lidi jsou přece

  nepromokaví?

  Třeba v letním dešti tancuju ráda. Ale nesmí k tomu

  být bouřka, z té mám respekt, můj manžel by možná

  řekl spíš panickou hrůzu. Když začne být zima a přitom

  prší, tak si déšť radši užívám z tepla pokoje, miluju zvuk

  dešťových kapek do oken, na parapety… a ta vůně po

  dešti.

  Z vašeho instagramu je jasné, že máte vřelý vztah

  k přírodě. Měla jste to tak vždycky, nebo to přišlo

  časem, věkem, nějakou situací…?

  Myslím, že jsem to tak měla vždycky. Jako malé holčičce

  mi nepřišlo divné povídat si s větrem, s ohněm, s deštěm.

  Pak jsem na to na chvilku zapomněla. Tělo řešilo hodně

  samo sebe a po čase jsem si nějak uvědomila, kolik další

  živé krásy je kolem nás. Květiny, stromy, zvířata, kame-

  ny. Vnímám to všechno jako jednu rodinu. A se všema si

  povídám. Ať to zní jakkoliv ujetě (smích).

  Kde ses naučila dívat se – promiň, v rozhovorech si lidé

  běžně vykají, ale mně to najednou přijde divné, když si

  tykáme – na věci kolem pozitivně, vidět spíš to hezký?

  Souhlasím, doufala jsem, že to změníš, a tys to změnil

  (smích). Nějak jsem přišla na to, že když člověk vidí ty

  věci, lidi, situace kolem sebe pozitivně, je mu líp. Ale zase

  se taky učím umět přijmout, co se ve mně zrodí. Třeba

  emoce, reakce, které nejsou vždycky pozitivní a příjemné.

  Ale nechat je sebou projít, nezavřít je do skříně, znamená,

  že někudy přijdou a někudy odejdou a nikde se neusadí,

  a to je taky ve výsledku dost příjemný.

  Takže jsi zvyklá o svých pocitech mluvit, pojmeno-

  vat je a třeba měnit věci, který se ti na sobě nelíbí?

  To jo, to jsem. Je to asi i tím hereckým vzděláním, které

  k tomu člověka trochu vede. Ale i mojí osobní zkušeností

  s psychoterapií. Je skvělý zjistit, že se spoustou věcí jde

  opravdu pohnout. Když se teda chce.

  Nepřijdeš si občas jako mimoň, když na tu obecnou

  negaci kolem reaguješ tak, že se snažíš vidět právě

  pozitivní východisko?

  Přijdu! A možná jsem. Já nevím, co je správně, ale už vím,

  že nemůžu věci dělat jinak, než je cítím. Že se mi nechce

  SI STĚŽOVAT a tím SI TO JEŠTĚ ZTĚŽOVAT. Věřím

  životu nejvíc ze všech lidí, dalo by se s nadsázkou říct.

  Občas se stává, že nás pozitivisty „sejme“, když nás

  někdo z našeho blízkého okolí zradí, zklame, když

  se bezdůvodně zachová podle. Jak na takové situa-

  ce reaguješ?

  TEXT: DAVID LAŇKA

• Strana 22

  22 www.drmax.cz

  rozhovor

  Jak tak o tom přemýšlím, nevím, jestli

  mě někdy někdo zradil. Nemám v sobě

  tenhle pocit vůči někomu uložený.

  Zažila jsem, že jsem se dozvěděla, že mi

  někdo lhal. A to je nepříjemný. Ale zra-

  da… Nevím, asi mi přijde horší, když

  má člověk sám pocit, že zradil. Třeba

  sám sebe. S druhým člověkem nic

  neuděláš, to je jeho volba. Ale u sebe

  možnost volby máme. Ale zase – já se

  nepovažuju za někoho z tábora „pozi-

  tivistů“. Neorientuju se moc v těchhle

  nadpisech, protože mi přijde, že stejně

  do důsledků u nikoho stopro neplatí.

  Přijde mi to jako zbytečná škatulka.

  Všichni máme všechny barvy. Jen

  s některýma malujeme míň rádi.

  A je to tak, že odpustíš a začínáš

  od nuly, nebo ti ten někdo začne

  být prostě jedno?

  To je asi různé. Ale málokdo je mi vylo-

  ženě jedno. To se spíš snažím začít od

  nuly. Nebo aspoň od desítky. Protože

  jinak to odpuštění nemá úplně význam.

  Ale umím si i trvat na svém, že to tře-

  ba nejde hned. Zároveň si myslím, že je

  v pořádku, když někdo odpustit nechce.

  Jen se s tím pocitem asi pak blbě žije.

  Máš někdy potřebu zavřít se do

  svého světa?

  To mívám. Ale už jsem taky zjistila,

  že svůj svět mám pořád u sebe. Že

  když s ním člověk hezky komunikuje

  a je s ním v souladu, může v něm exi-

  stovat i ve větším množství lidí. Je to

  taková jediná jistota života. Když ho

  člověk ztratí, tak už opravdu nemá

  vůbec nic. Nejvíc si s ním povídám

  a rochním se v něm právě v přírodě

  nebo když se jen tak válím v posteli

  a nechávám proudit myšlenky.

  A umíš ty myšlenky i vypnout, na

  nic nemyslet, vyčistit hlavu?

  Nejde to úplně jednoduše. Ale jde to.

  Často se mi povede vypnout myšlen-

  ky, ale pak usnu. Někdy je naopak

  zajímavý opravdu nechat tu hlavu

  běžet a jen pozorovat ty obrazy, které

  přicházejí. Bez hodnocení. Udělat ze

  sebe takový „průtokáč“ (smích).

  Jak ten tvůj svět vypadá? Pouštíš

  si něco, čteš si…?

  Neřeknu, je přece můj (smích).

  Když je ten letošní rok z hlediska

  toho, co v něm zažíváme, takovej

  dramatickej, musím se zeptat, co

  sis z toho vzala, jestli to nějak

  ovlivnilo tvoje vnímání toho, co je

  a co není důležitý?

  Já mám trochu pocit, že jsem pořád

  v procesu, že je zatím brzo říkat, co si

  z toho beru, protože to pořád jede. Ale

  třeba přijímání změn a reagování na

  to, co je aktuálně potřeba, to je skvělej

  adrenalin a nekompromisní zkouška.

  A taky zachovat si hezky příjemně

  a milo v tom vnitřním světě za všech

  okolností, to mi přijde jako nejúžas-

  nější zážitek.

  Přemýšlela jsi i nad tím, co bys

  dělala, kdybys třeba nemohla hrát?

  No jasně, byla bych v lese a na horách,

  na procházkách, a kdybych už nemě-

  la na hypotéku a na jídlo, tak bych

  hledala asi brigádu… Nevím, co bych

  se svým vzděláním zvládla a mohla

  dělat, ale něco by se našlo. Třeba bych

  uklízela někde.

  Hraješ v Dejvickém divadle, loni

  jsi hrála ve filmu Ženy v běhu,

  který se stal nejnavštěvovanějším

  filmem za posledních třicet let.

  Řekneš si někdy „Jo, daří se mi,

  jsem dobrá“? Umíš se pochválit?

  Já nevím, to je takový relativní. Třeba

  tohle se povedlo, ale zase jiný věci se

  nepovedly. A ve výsledku už je to jed-

  no, protože je to pryč. Jak teď začíná

  podzim, tak hodně vzpomínám na

  StarDance, u toho jsem pyšná na svo-

  je tělo, že to dalo a vydrželo až do kon-

  ce. Takže ho takhle veřejně pochválím

  (smích).

  Co tě vlastně na své práci nejvíc

  baví?

  To, že mě baví. Že je pestrá. Že potká-

  vám velkou škálu lidí. Že můžu být

  venku. Že je pro lidi. Že mi nedovolí

  usnout na vavřínech. Že se pořád něco

  učím. Že si můžu hrát na cizí lidi. Že

  můžu objevovat. Že můžu rozebírat

  osobnosti. Že můžu hledat filozofic-

  ký rozměr života. Že můžu vyprávět

  příběhy.

  Můžeme se zastavit u naší společ-

  ný práce? Vím, že když jsi popr-

  vé dostala nabídku na Hvězdy

  nad hlavou, moc se ti do seriálu

  nechtělo. Proč?

  Protože bylo těšně po StarDance a já

  byla strašně unavená a chtěla jsem

  mít chvilku klid a čas to všechno zpra-

  covat a do toho už se blížila další prá-

  ce a já potřebovala mít v létě aspoň

  pár týdnů volno a být jen s manželem.

  Jenže přišla korona a já byla s man-

  želem a s volnem víc než dva měsíce.

  A co tě nakonec přesvědčilo roli

  učitelky Pavlíny vzít?

  Ono to moje váhání nesouviselo až

  tak s tím konkrétním projektem, jako

  s tím, že jsem opravdu nechtěla dělat

  nic. A bylo to těžký, protože nerada

  věci odmítám, ještě navíc něco, co

  se mi líbí a dělá to skvělá parta lidí.

  Ale tělo mi hlásilo, že už dost. Pojď

  se chvilku věnovat sama sobě, a ne

  zas cizí ženský – postavě. Ale korona

  zamíchala kartami a já nabrala v tom

  volnu sílu a chuť do další práce.

  VERONIKA KHEK

  KUBAŘOVÁ (33)

  Když se poprvé před 14 lety objevila

  ve filmu Rafťáci, asi nikdo netušil, že

  se tu rodí hvězda. Záhy poté si zahrála

  princeznu v pohádce Nejkrásnější

  hádanka, následovaly Ženy vpokušení,

  Lidice, Ženy v běhu... Dnes patří mezi

  nejobsazovanější české herečky své

  generace a je členkou Dejvického

  divadla.

  Foto: Profimedia a archiv seriálu Hvězdy nad hlavou

• Strana 23

  Když máš teď natáčení skoro za

  sebou, na co se nejvíc těšíš? Nebo

  jinak – co si při natáčení opravdu

  užíváš?

  Já jsem opravdu absolutně nadše-

  ná z toho, v jak kouzelném a čistém

  prostředí točíme. Cítit trávu, vzduch,

  listí, hnůj… Mně to dělá dobře. Mám

  pocit, že svět je v pořádku. Doufám, že

  se tahle atmosféra přenese i na divá-

  ky. A zamilovala jsem se trochu do

  Terezky Kostkové. Ona je tak úžasná

  a inspirativní žena. Má hlavní roli,

  spoustu práce okolo a do toho to všech-

  no zvládá a je pořád milá a okouzlují-

  cí a připravená a moudrá a nad věcí

  a ochotná. No klobouk dolů.

  Letos jsi oslavila Kristova léta,

  o kterých se říká, že jsou zlomo-

  vá. Přišlo s nimi něco zlomového?

  Nebo to prostě byly další naroze-

  niny v řadě?

  Hodně zlomové byly už třicátiny. Teď

  zažívám takovou zvláštní radost.

  Cítím, že už trochu vím, co chci a co

  ne, a umím to říct nahlas. Mám ráda

  život a baví mě. Jsem vděčná za to,

  v jaké době žiju.

  Mám pocit, že ten náš rozho-

  vor je až moc „bilanční“, ale tak

  nějak mi přijde, že k tobě určité

  zklidnění a přemýšlení patří. Ale

  zkusím to jinak: Kdy jsi naposle-

  dy udělala něco jen tak bezhlavě,

  něco bláznivýho?

  Jo, jo, bilancování asi ke mně fakt

  nějak patří. Zjišťuju, že je mi oprav-

  du blízká filozofie, poslouchám růz-

  ný přednášky z filozofické fakulty,

  a dokonce jsem přemýšlela, že bych

  začala ještě studovat vysokou ško-

  lu. Buď filozofii, nebo zemědělku…

  Nějaký obor k ochraně životního pro-

  středí. Nebo učit se něco o systémech

  půdy a vody trochu víc do hloubky.

  Tak to mi přijde dost bláznivý, že

  o tom vůbec přemýšlím. To, že chodím

  nakupovat v pyžamu a pláštěnce, zas

  tak ne (smích).

  Máš někdy chuť provokovat, rejp-

  nout (v dobrým) do hnízda a sle-

  dovat, co se stane?

  Myslím, že záměrně ne. Že se to občas

  stane tak nějak omylem.

  A to se pak tím „hemžením“ bavíš,

  nebo přichází omluva?

  Někdy se bavím. Ale umím se i omlu-

  vit. Třeba mi to trvá, ale většinou mi

  dojde, když přestřelím.

  Pozoruješ ráda lidi kolem? Třeba

  v metru? A máš to jako studijní

  materiál, nebo tě prostě lidi baví?

  No jasně. Jsem tím postižená. Baví

  mě lidi a baví mě je pozorovat. Jak

  stojí, jak mluví, jak oni pozorují. Jak

  se projevují, když jsou nervózní. Jak

  se promění skupina mužů, když do ní

  vstoupí žena, a obráceně. Je to krása.

  To by mě zajímalo – jak reagují?

  To jsou nevědomé procesy. Pudy. Já to

  sama neumím pojmenovat, ale řeč těla

  se promění, barva hlasu, postavení těla,

  tep... Příroda vládne. I našim tělům.

  Všímáš si třeba, jaký charakter

  mají nositelé určitých jmen?

  Vidíš, to moc nezkoumám. Mám tako-

  vou nějakou poruchu asi, často mi

  přijde, že se k některým lidem hodí

  jiné jméno, než mají. Konkrétní jmé-

  no. Jednomu kamarádovi usilovně

  říkám Jirko místo Honzo. Jinýmu

  Michal místo Martin. Nevím, proč to

  tak mám.

  Co tě naposledy udělalo šťastnou?

  Před chvilkou – kešu čokoládové más-

  lo z bezobalového obchodu.

  Do čeho ti ho dali?

  Prodávají ho ve vratných sklenicích.

  Promiň tu hloupou otázku, ale jíš

  raději příborem, nebo rukama,

  protože já mám za to, že rukama

  to prostě chutná víc...

  Aj... No třeba kuřecí stehno se musí

  jíst rukama, to je jasný. Jinak ale ráda

  jím lžící – všechno. Ideálně dřevěnou,

  kterou mi vyrobil můj milý kamarád

  Ivo, který se opravdu jmenuje Ivo.

  A hodí se to k němu (smích).

  V co nebo čemu věříš?

  Přírodě úplně nejvíc. A intuici.

  A životu.

  ■

  www.drmax.cz 23

• Strana 24

  24 www.drmax.cz

  PODÍVALI

  JSME SE

  ZBLÍZKA

  STÁRNUTÍ VLASŮ?

  Díky našim expertům můžete

  být hrdá na své vlasy.

  Pevnější, hustější a silnější vlasy: Revalid® Anti-Aging Fluid saktivní složkou DN-Age™

  avýtažky zprotěže ze Švýcarských Alp zpomaluje proces stárnutí a šedivění vlasů.

  Zvyšuje objem a hustotu vlasů, chrání pokožku hlavy před UV zářením.

  Kombinujte sRevalid® Anti-Aging Shampoo. Vraťte svým vlasům mladistvý vzhled!

  Švýcarský, důvěryhodný, účinný. Žádejte ve své lékárně. www.revalid.cz

  REV AA A4 MAX 09/20

  NOVINKA

• Strana 25

  PRO ŽIVOT BEZ OMEZENÍ

  Pečujeme

  ozdraví

  Michal Petrov, šéfredaktor

  Praktické

  tipy

  Podzim 2020

  Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

  v rámci časopisu Maximum se

  kVám dostává mimořádná příloha

  věnovaná diabetu a tomu, co se

  ktomuto onemocnění pojí. Trpí jím

  více než desetina dospělých unás,

  každý rok jsou diagnostikovány

  desítky tisíc nových případů, atak

  doufáme, že si své čtenáře tato

  speciální sekce čtvrtletníku najde.

  Bude Vám pravidelně přinášet tipy

  spojené se životním stylem diabe-

  tiků, ale i s výběrem konkrétních

  produktů, ať už jde o vhodné pří-

  pravky, nebo pomůcky. A taky na-

  bídne trochu zábavy.

  Doufáme, že DIA svět si své čtenáře

  najde tím spíš, že vychází v době,

  která není jednoduchá. Infekce

  covid-19 zasáhla výrazně doživota

  všech lidí naplanetě adiabetici pa-

  tří do skupiny těch ohroženějších

  obyvatel. Nemáme sice žádné dů-

  kazy o tom, že by byli náchylnější

  kinfekci, ale průběh nemoci unich

  může být těžší než u absolutně

  zdravé populace – lidé s diabetem

  vykazují při napadení virem vyšší

  podíl vážnějších komplikací. Virové

  infekce obecně mohou upacientů

  s diabetem při překročení dopo-

  ručených hladin cukru zvyšovat

  zánětlivost, což unich léčbu infek-

  ce komplikuje. Zejména u diabetu

  prvního typu hrozí zvýšené riziko

  ketoacidózy, život ohrožující kom-

  plikace způsobené nedostatkem

  inzulinu.

  Účelem těchto řádků ale není vná-

  šet mezi Vás paniku. Nebezpečí

  vážných dopadů infekčního one-

  mocnění totiž výrazně klesá, jestli-

  že vedou diabetici správnou živo-

  tosprávu a nezanedbávají léčbu.

  Naše příloha by jim vtom chtěla po-

  moci, ale také apelovat na dodržo-

  vání léčebného režimu anepodce-

  ňování příznaků. Konkrétně jde oto,

  že by dnes diabetici více než kdy

  dřív měli myslet napohyb, dostatek

  tekutin azdravou stravu. Určitě není

  horší doba pro svévolnou úpravu

  dávek lékařem předepsaných léků,

  nebo dokonce kjejich vynechávání.

  Víc než kdy jindy je nutné sledovat

  průběžně hladinu cukru vkrvi avší-

  mat si chování těla a neobvyklých

  změn. Není nutné se plašit při ucpa-

  ném nosu, to je na podzim vcelku

  normální, ale obtížné dýchání nebo

  dušnost mohou něco signalizovat,

  stejně tak jako přetrvávající bolest

  nebo tlak na hrudi, obtížnější pro-

  bouzení se či namodralé rty a obli-

  čej. Není vhodné žít vustavičné úz-

  kosti, ale je dobré být vestřehu.

  Krásný podzim

  Úvodník

  DIA svet - 01 - 2020 - 210x297.indd 1DIA svet - 01 - 2020 - 210x297.indd 1 15.10.2020 14:43:2215.10.2020 14:43:22

  Inzerce ▲

• Strana 26

  Dr.Max Krém na nohy zjemňuje

  a zvláčňuje poškozenou pokožku

  chodidel.

   Glycerin

   10% urey

   Panthenol

  Stanovení hladiny krevního cukru je

  nejdůležitějším vyšetřením u diabe-

  tika.

  Kdiagnostice diabetu/prediabetu se

  používá:

  • stanovení glykemie nalačno;

  • stanovení náhodné glykemie;

  • orální glukózový toleranční test.

  Měření glykemie nalačno se dělá mi-

  nimálně 8 hodin po posledním jídle.

  Náhodná glykemie se stanovuje kdy-

  koliv během dne bez ohledu nadobu

  podání jídla. Orální glukózový tole-

  ranční test je vyšetření glykemie na-

  lačno, poněmž pacient vypije přede-

  psané množství roztoku glukózy. Poté

  zůstane vklidu apo2 hodinách odvy-

  pití roztoku je mu glykemie změřena

  znovu.

  Normální hodnoty glykemie

  Glykemie změřená nalačno v žilní

  krvi se pohybuje v rozmezí 3,3–5,6

  mmol/l.

  Hraniční hodnoty glykemie

  (tzv. prediabetes)

  Glykemie změřená nalačno v žilní

  krvi se pohybuje v rozmezí 5,6–6,9

  mmol/l.

  Diabetes mellitus je zjištěn, pokud:

   jsou přítomny klasické příznaky dia-

  betu a náhodná glykemie přesáhne

  11 mmol/l;

   je glykemie změřená nalačno vžilní

  krvi vyšší než 6,9 mmol/l;

   je glykemie změřená pomocí orál-

  ního glukózového tolerančního testu

  vyšší než 11 mmol/l.

  Dr.Max Krém nanohy

  Praktické rady pro

  stanovení hladiny

  cukru

  Pečujeme

  o zdraví

  1. Hlíde

  jt

  t

  t

  e si svo

  u

  u

  hladinu

  c

  c

  cu

  kru

  Pravidelné měření cukru vkrvi po-

  mocí glukometru výrazně přispívá

  kúčinné abezpečné léčbě.

  2. Dod

  rž

  ž

  ž

  ujte spr

  á

  áv

  v

  né str

  av

  v

  v

  ovací

  návy

  ky

  y

  Jezte pravidelně a menší porce.

  Myslete na dostatek vitaminů, mi-

  nerálů a dalších důležitých látek.

  Omezte tučná asmažená jídla, hlí-

  dejte si příjem cukru anepřekračuj-

  te doporučený příjem soli (uzeniny,

  polotovary, fastfood apod.). Mysle-

  te inadostatečný pitný režim.

  3. Udr

  žu

  u

  u

  jte si s

  pr

  á

  áv

  nou tě

  l

  e

  snou

  hmot

  no

  o

  st

  Nadváha výrazně zvyšuje riziko roz-

  voje komplikací diabetu.

  4. Uží

  ve

  e

  j

  jt

  e léky

  s

  s

  p

  pr

  ávně

  Nezapomínejte na pravidelné uží-

  vání svých léků. Léky, které neužívá-

  te, nemohou pomáhat. Uněkterých

  znich je nutné brát ohled napříjem

  stravy, dbejte proto při užívání léků

  vždy pokynů lékaře alékárníka.

  5. Nek

  u

  ř

  ř

  te

  Kouření výrazně zvyšuje riziko roz-

  voje komplikací diabetu.

  6. Pravi

  d

  d

  de

  lně se

  h

  h

  h

  ýbejte

  O vhodném pohybovém režimu

  pro vás se však nejprve poraďte se

  svým lékařem.

  7. Pečuj

  t

  t

  te

  osvo

  u

  po

  kožk

  u

  u

  Důležité je pravidelné promazávání

  kůže apravidelná kontrola dolních

  končetin. Jakékoli poranění je třeba

  rychle aúčinně řešit.

  8. Udr

  žu

  u

  u

  jte svůj

  ž

  ž

  ivot vr

  ov

  v

  v

  nová

  ze

  e

  Vyvarujte se nadměrného stresu.

  Dopřejte si dostatek spánku a od-

  počinku.

  9. Infor

  m

  m

  mu

  jte sv

  é

  é

  okolí

  Poučte své blízké osvém onemoc-

  nění a o první pomoci v případě

  nečekaných komplikací. Vyplňte si

  průkaz (kartu) diabetika anoste ho

  vždy při sobě.

  10. Do

  ch

  h

  ázejte n

  a

  a

  a

  pravid

  e

  el

  l

  né

  kontro

  ly

  y

  y

  klékař

  i

  Vyhledejte lékaře také při výskytu

  nových zdravotních potíží, některé

  znich totiž sdiabetem mohou sou-

  viset.

  Dr

  .

  Max

  Krém

  na

  

  nohy

  zjemňuje

  a

   zv

  l

  áčňu

  j

  e

  p

  oš

  k

  ozenou

  p

  o

  k

  ož

  k

  u

  chodidel

  .

   G

  ly

  cer

  in

   10% ure

  y

   P

  a

  n

  the

  n

  ol

  rozhýbejte se!

  z nejdůležitějších součástí léčby.

  Vpřípadě prediabetu dokonce do-

  káže oddálit dobu, kdy začnete po-

  třebovat léky.

  Fyzická aktivita snižuje hladinu

  cukru v krvi a zvyšuje citlivost bu-

  něk na inzulin, čímž zlepší využití

  glukózy. Díky pravidelnému pohy-

  bu buňky svalů spotřebují glukózy

  mnohem více, takže jí méně zůsta-

  ne vkrvi.

  Americká diabetologická asociace

  doporučuje 1/2 hodiny aerobní ak-

  tivity 5× týdně. Ale opravdu lze začít

  pouze chůzí, která glykemii snižuje

  nejúčinněji. Izobyčejné chůze lze

  udělat sport s vysokým výkonem,

  pokud přidáme hole nanordic wal-

  king – ataké rychlost.

  Nejlepší anejlevnější lék! Zaručeně

  účinný! Tuto senzaci máte na do-

  sah ruky – stačí vstát z křesla a jít

  ven. Ano, i pouhá chůze zname-

  ná pohyb, který je při prediabetu

  irozvinuté cukrovce II. typu jednou

  Desatero kezlepšení

  zdraví při diabetu

  DIA svet - 01 - 2020 - 210x297.indd 2DIA svet - 01 - 2020 - 210x297.indd 2 15.10.2020 14:43:3115.10.2020 14:43:31

  Vaříme

  2) Přidáme bobkový list, sůl, pepř

  apodlijeme vývarem (nebo vodou).

  Vaříme cca 15 minut, přidáme rajča-

  tové pyré auvařené (nebo konzer-

  vované) luštěniny.

  3) Vaříme dalších 10–15 minut,

  nazávěr přidáme čerstvé bylinky.

  Můžeme zjemnit zakysanou sme-

  tanou nebo jogurtem.

  NUTRIČNÍ HODNOTY NAPORCI

  energetická hodnota 720 kJ

  sacharidy 24 g

  vláknina 9,3 g

  bílkoviny 8 g

  tuky 4 g

  cukry 10,3 g

  nasycené mastné kyseliny 0,3 g

  sůl 1 g

  doba přípravy: 30 minut

  počet porcí: 4

  anastrouhané jablko (část si nechá-

  me nadozdobení).

  3) Podáváme naknäckebrotu ozdo-

  bené jablkem aořechy.

  NUTRIČNÍ HODNOTY NAPORCI

  energetická hodnota 490 kJ

  sacharidy 9 g

  vláknina 4,5 g

  bílkoviny 3 g

  tuky 7 g

  cukry 1,8 g

  nasycené mastné kyseliny 1,8 g

  sůl 0,8 g

  doba přípravy: 60 minut

  počet porcí: 4

  žíme rozdrobenou fetou anakoleč-

  ka nakrájenými olivami, kedlubnu

  namažeme lučinou apřidáme suše-

  nou šunku.

  Lze libovolně obměňovat a kombi-

  novat.

  NUTRIČNÍ HODNOTY NAPORCI

  energetická hodnota 50 kJ

  sacharidy 0,4 g

  vláknina 0,1 g

  bílkoviny 0,7 g

  tuky 0,9 g

  cukry 0,2 g

  nasycené mastné kyseliny 0,4 g

  sůl 0,1 g

  doba přípravy: 10 minut

  počet porcí: 30

  POSTUP PŘÍPRAVY

  1) Zeleninu očistíme anakrájíme. Nej-

  prve natroše oleje osmahneme na-

  drobno nakrájenou cibuli, po chvíli

  přidáme i na kolečka nakrájenou

  mrkev, celer anasekaný česnek.

  POSTUP PŘÍPRAVY

  1) Celer nakrájíme namenší kousky,

  dáme naplech aupečeme vtroubě

  na170 stupňů doměkka.

  2) Povychladnutí ho rozmixujeme,

  přidáme namleté ořechy, lučinu, sůl

  POSTUP PŘÍPRAVY

  1) Zeleninu nakrájíme na tenká ko-

  lečka (vpřípadě kedlubny čtverečky

  nebo jiné tvary).

  2) Okurku potřeme ricottou apřidá-

  me uzeného lososa, ředkvičku oblo-

  300 g uvařených nebo

  sterilovaných luštěnin

  (např. směs fazolí acizrny)

  280 g rajčatového pyré

  130 g řapíkatého celeru

  160 g mrkve

  130 g cibule

  3 stroužky česneku

  10 ml řepkového oleje

  sůl, pepř, bobkový list,

  petrželka, bazalka

  360 g celerové bulvy

  80 g jablek

  30 g vlašských ořechů

  30 g lučiny

  2 g soli

  100 g kedlubny

  80 g salátové okurky

  60 g ředkviček

  40 g ricotty, 30 g lučiny

  30 g fety, 15 g černých oliv

  25 g uzeného lososa

  15 g schwarzwaldské šunky

  Zeleninovo-

  luštěninová polévka

  Celerová pomazánka

  sjablkem aořechy

  Zeleninové

  jednohubky

  DIA svet - 01 - 2020 - 210x297.indd 3DIA svet - 01 - 2020 - 210x297.indd 3 15.10.2020 14:43:3215.10.2020 14:43:32

• Strana 27

  Vaříme

  2) Přidáme bobkový list, sůl, pepř

  apodlijeme vývarem (nebo vodou).

  Vaříme cca 15 minut, přidáme rajča-

  tové pyré auvařené (nebo konzer-

  vované) luštěniny.

  3) Vaříme dalších 10–15 minut,

  nazávěr přidáme čerstvé bylinky.

  Můžeme zjemnit zakysanou sme-

  tanou nebo jogurtem.

  NUTRIČNÍ HODNOTY NAPORCI

  energetická hodnota 720 kJ

  sacharidy 24 g

  vláknina 9,3 g

  bílkoviny 8 g

  tuky 4 g

  cukry 10,3 g

  nasycené mastné kyseliny 0,3 g

  sůl 1 g

  doba přípravy: 30 minut

  počet porcí: 4

  anastrouhané jablko (část si nechá-

  me nadozdobení).

  3) Podáváme naknäckebrotu ozdo-

  bené jablkem aořechy.

  NUTRIČNÍ HODNOTY NAPORCI

  energetická hodnota 490 kJ

  sacharidy 9 g

  vláknina 4,5 g

  bílkoviny 3 g

  tuky 7 g

  cukry 1,8 g

  nasycené mastné kyseliny 1,8 g

  sůl 0,8 g

  doba přípravy: 60 minut

  počet porcí: 4

  žíme rozdrobenou fetou anakoleč-

  ka nakrájenými olivami, kedlubnu

  namažeme lučinou apřidáme suše-

  nou šunku.

  Lze libovolně obměňovat a kombi-

  novat.

  NUTRIČNÍ HODNOTY NAPORCI

  energetická hodnota 50 kJ

  sacharidy 0,4 g

  vláknina 0,1 g

  bílkoviny 0,7 g

  tuky 0,9 g

  cukry 0,2 g

  nasycené mastné kyseliny 0,4 g

  sůl 0,1 g

  doba přípravy: 10 minut

  počet porcí: 30

  POSTUP PŘÍPRAVY

  1) Zeleninu očistíme anakrájíme. Nej-

  prve natroše oleje osmahneme na-

  drobno nakrájenou cibuli, po chvíli

  přidáme i na kolečka nakrájenou

  mrkev, celer anasekaný česnek.

  POSTUP PŘÍPRAVY

  1) Celer nakrájíme namenší kousky,

  dáme naplech aupečeme vtroubě

  na170 stupňů doměkka.

  2) Povychladnutí ho rozmixujeme,

  přidáme namleté ořechy, lučinu, sůl

  POSTUP PŘÍPRAVY

  1) Zeleninu nakrájíme na tenká ko-

  lečka (vpřípadě kedlubny čtverečky

  nebo jiné tvary).

  2) Okurku potřeme ricottou apřidá-

  me uzeného lososa, ředkvičku oblo-

  300 g uvařených nebo

  sterilovaných luštěnin

  (např. směs fazolí acizrny)

  280 g rajčatového pyré

  130 g řapíkatého celeru

  160 g mrkve

  130 g cibule

  3 stroužky česneku

  10 ml řepkového oleje

  sůl, pepř, bobkový list,

  petrželka, bazalka

  360 g celerové bulvy

  80 g jablek

  30 g vlašských ořechů

  30 g lučiny

  2 g soli

  100 g kedlubny

  80 g salátové okurky

  60 g ředkviček

  40 g ricotty, 30 g lučiny

  30 g fety, 15 g černých oliv

  25 g uzeného lososa

  15 g schwarzwaldské šunky

  Zeleninovo-

  luštěninová polévka

  Celerová pomazánka

  sjablkem aořechy

  Zeleninové

  jednohubky

  DIA svet - 01 - 2020 - 210x297.indd 3DIA svet - 01 - 2020 - 210x297.indd 3 15.10.2020 14:43:3215.10.2020 14:43:32

• Strana 28

  Vychází jako účelové periodikum lékáren Dr.Max. Publiková ní nebo š í ř ení jaké hokoliv materiá lu z č asopisu bez pí semné ho souhlasu

  vydavatele je zaká zá no. Cílem titulu není podpora předepisování přípravků. Periodikum nenahrazuje poradenství lékařů ani lékárníků.

  Vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v inzerci.

  Vydavatel:

  Č eská lé ká rna holding a. s., Brno-střed, Staré

  Brno, Nové sady 996/25, Brno, IČ O: 262 30 071

  Š é fredaktor:

  Michal Petrov

  Odborná redakce:

  David Čechlovský, Adriana Rakúsová,

  Alena Žáková, Zuzana Selementová

  Zpracová ní č asopisu:

  We Make Media, s. r. o., Italská 1583/24, Praha 2

  Vydá ní :

  Podzim 2020, vychá zí v říjnu 2020,

  č tvrtletní k

  Registrová no pod č . MK Č R E 20683

  Redakce

  AUTO,

  BYDLENÍ,

  DESKA,

  DISK,

  HEREC,

  HLUBOKÝ,

  HORA,

  CHLÉB,

  CHŮZE,

  INFLACE,

  JABLKO,

  JEDEN,

  KLID,

  KOZA,

  KŮŇ,

  KURS,

  LANO,

  LES,

  LOUKA,

  MED,

  NEDOSTATEK,

  NITKA,

  OBĚD,

  OTŘES,

  OVLÁDÁNÍ,

  PLES,

  POSUN,

  POT,

  PŘEHLED,

  ROPA,

  ROZVOJ,

  ŘÁD,

  SELHAT,

  SIGNÁL,

  SMÍCHAT,

  STRES,

  TRNÍ,

  UŽIVATEL,

  VES,

  VINA,

  VYDÁNÍ,

  VYSOKÝ,

  ZÁKON,

  ZAPŮSOBIT,

  ZÁZNAM,

  ZÍTRA,

  ZRNO

  ŽOAZOK Í NEDEJOC I

  O K ŮŇZÁZNAMEDBHC

  NLAAN I VZÁKONĚ LE

  RBKETATSODENDÉR

  ZAT I NFLACEYJSBE

  Í J I OVLÁDÁN Í VE LH

  TRN Í NELDYBMEVER

  RSTDÁŘ CSMÍ CHATO

  ARAROHOPZKS I DAZ

  LUHDŮ T Ř RVTOASVV

  ÁKLZŘ ETYRATPE IO

  NLEEHOSEAKUOLŽJ

  G I S L POSUNVARPUĚ

  I DESKAT I BOSŮ PAZ

  SDLÝONALÝKOBULH

  osmisměrka

  Pro zpříjemnění dlouhých podzim-

  ních večerů vám přinášíme osmi-

  směrku. O co budeme soutěžit?

  Tentokrát můžete vyhrát Dr.Max DIA

  Balíček obsahující 4 produkty.

  ▶ Dr.Max Glucea 60 tablet – obsahují ex-

  trakt z listů morušovníku bílého (Morus

  alba L.) a extrakt z tropické liány zva-

  né gurmar (Gymnema sylvestre R. Br.),

  přispívají ke správnému metabolismu

  glukózy a k udržení normální hladiny

  cukru v krvi.

  ▶ Dr.Max SteviMax 200 tablet – nahra-

  zují cukr do kávy, čaje nebo jiných tep-

  lých i studených nápojů.

  ▶ Dr.Max Hladina cukru 20 sáčků, se

  kterými budou podzimní večery hned

  krásnější.

  ▶ Dr.Max Krém na nohy s 10 % urey,

  abyste mohli hýčkat svá chodidla –

  zjemňuje a zvláčňuje poškozenou po-

  kožku chodidel.

  Tajenku zašlete na redakce@drmax.cz, nejpozději do 15. 11. 2020. Přejeme hodně štěstí!

  Přírodní lékárna

  sy související s hladinou glukózy.

  Účinná látka silylmarin pomáhá ob-

  novit kontrolu hladiny cukru v krvi

  azlepšit citlivost nainzulin.

  Ženšen, známý životabudič, sti-

  muluje sekreci inzulinu veslinivce.

  Také pomáhá snižovat vstřebávání

  sacharidů, čímž zpomalí způsob,

  jímž se glukóza dostává dokrve.

  Brusnice borůvka obsahuje myr-

  tilin, který bývá nazýván rostlinný

  inzulin. Čaj zlistů výrazně ovlivňu-

  je metabolismus cukru. Pozor, tyto

  účinky má jen pravá borůvka zlesa.

  Hladinu glukózy pomáhají snižovat

  isamotné plody.

  Vavřín vznešený alias obyčejný

  bobkový list pomáhá nejen regu-

  lovat hladinu glukózy, ale současně

  snižuje hladinu cholesterolu a tri-

  glyceridů. Podle některých studií

  užívání asi dvou gramů bobkových

  lístků denně podobu jednoho mě-

  síce vede kesnížení hladiny glukó-

  zy vkrvi až o20 %.

  Víte, že většina léků měla původ vlát-

  kách obsažených vpřírodě? Taková

  je síla „léčivek“. Využijte idnes jejich

  účinku apodpořte svou léčbu bylin-

  kami, které pomohou snížit hladinu

  cukru. Užívat je můžete v původní

  podobě jako čaje nebo vkoncentro-

  vané formě jako doplňky stravy.

  Ostropestřec je spojován hlavně

  spůsobením najátra. Právě vnich

  se odehrávají metabolické proce-

  Tajenka:

  Dr.Max

  Krém na nohy

  Dr.Max

  Hladina cukru

  Dr.Max

  SteviMax

  Dr.Max

  Glucea

  DIA svet - 01 - 2020 - 210x297.indd 4DIA svet - 01 - 2020 - 210x297.indd 4 15.10.2020 14:43:3615.10.2020 14:43:36

  Inzerce ▼

• Strana 29

  www.drmax.cz 29

  Pro pohyb

  bez bolesti kloubů

  Zvolte lék Condrosulf

  ®

  400 mg

  Účinný v léčbě artrózy kolene, kyčle a kloubů prstů ruky

  Obvykle se užívá 2x ročně vždy po dobu 3 měsíců

  Balení 60 nebo 180 tvrdých tobolek. Před použitím si pečlivě přečtěte příbalovou informaci. Condrosulf

  ®

  400 mg

  tvrdé tobolky je volně prodejný léčivý přípravek k vnitřnímu užití s účinnou látkou chondroitin sulfát.

  Výrobce: IBSA Farmaceutici Italia Srl

  via Martiri di Cefalonia, 2

  26900 Lodi, Itálie

  Distributor: IBSA PHARMA s.r.o.

  Senovážné náměstí 1463/5,

  110 00 Praha 1 - Nové Město

  info.cz@ibsagroup.com

  IBSA-C400-003-2020/8

• Strana 30

  životní styl

  J

  e moderní klišé, že malé pivovary nabízí pivo

  s příběhem. Ale je fakt, že leckdy se se svým oso-

  bitým a originálním přístupem vymykají zaži-

  tým standardům. Zasloužily se nejen o renesanci

  českého piva a pivovarnictví tím, že zákazníkovi nabízí

  chuťovou a druhovou rozmanitost, ale také začaly velice

  trpělivě vychovávat českého konzumenta piva.

  PIVNÍ REVOLUCE

  „První minipivovary se u nás začaly stavět v devadesá-

  tých letech, ale jednalo se jen o jednotky, protože eko-

  nomická situace jim nebyla příliš nakloněná. Opravdový

  boom začal po roce 2010, kdy přibývalo kolem padesáti

  pivovarů za rok,“ upřesňuje Ing. Jan Šuráň, prezident

  Českomoravského svazu minipivovarů. Mnoho milovní-

  Pivo je nedílnou součástí české historie. Donedávna neměli milovníci

  tekutého chleba příliš na výběr. Na čepu se vyskytovaly pouze značky

  velkých pivovarů. Ovšem v poslední době si na oblíbenosti stále více

  získávají i piva vyrobená v těch malých. Jak se minipivovarům daří,

  umí vyrobit kvalitní a chutná piva?

  TEXT: VERONIKA BĚLOHLÁVKOVÁ

  Foto: Adobe Stock, zdroj: www.pratelepiva.cz, www.minipivo.cz, https://krkonosskapivnistezka.cz/, http://www.pivovar-kocour.cz/,

  100 nejlepších malých a středních pivovarů, České minipivovary, Kam za pivem v Čechách a Moravě

  30 www.drmax.cz

  VELKÉ UMĚNÍ

  malých pivovarů

• Strana 31

  ků piva se tak poprvé setkalo se

  zcela novými typy, pro ně nezná-

  mými, a to i přesto, že v té době

  již celá řada pivovarů nabízela

  piva typu weizen, ale či stout.

  Z minipivovarů se náhle stala

  zážitková záležitost. Informační

  a osvětová činnost již vznik-

  lých malých varen, ale také

  specializovaných pivních webů,

  klubů, spolků, skupin a jednot-

  livců byla dalším velkým impul-

  sem ke změně a pravému „pivnímu boomu“ v Čechách.

  Provozovatelé restaurací začínali na rostoucí poptávku

  a zvýšený zájem o lokální piva z malých pivovarů rychle

  reagovat. To se samozřejmě promítlo i do výstavby nových

  provozů, které zpětně opět lákaly další spotřebitele pozná-

  vat pro ně dosud nepoznaný a nepřeberný svět piva. A tak

  začala pivní revoluce v Čechách. Doba restaurací, které

  nabízely neměnnou nabídku piva, skončila. Současná

  pestrost, a to nejen z pohledu nabízených značek, ale

  i pivních stylů, je očividná v každém městě.

  KDE SE PIVO VAŘÍ…

  Za každým pivem a pivovarem najdete zajímavou historii,

  dosvědčující, kolik úsilí, zaujetí a lásky k tomuto nápoji

  musí sládci vyvinout, aby byl jejich zlatavý mok dokona-

  lý. Takové pivo musí nejen chutnat, ale také bavit a při-

  nášet radost. Tam, kde tradičně dominoval Staropramen,

  Plzeňský Prazdroj a Gambrinus, Budějovický Budvar,

  Velkopopovický kozel, Starobrno aj., se dnes nezřídka

  objevuje nepřeberné množství různých místních speciá-

  lů. Minipivovary lákají zákazníky na jiné typy piv než

  jen světlý ležák, který je v Česku i celosvětově nejroz-

  šířenější. Mnohým rádoby znalcům piva pak uniká, že

  existuje až devadesát druhů piv. Skvělou příležitostí, jak

  se s těmi novými seznámit, jsou oblíbené pivní festivaly.

  Díky přehlídce, a hlavně ochutnávce z pestrého výběru

  si každý najde pivo podle své chuti. Jako houby po dešti

  vyrostly nejen lokální pivovary, ale také specializované

  obchody s pivem, pivní degustace, oblíbené párování

  piva s jídlem, a vznikly i zážitkové pobyty, pivní lázně,

  pivní mapy a pivní turistické stezky. Napříč všemi služ-

  bami je patrné, že Češi dlouhodobě okupují přední příč-

  ky ve spotřebě. S trochou nadsázky řečeno, mají zkrátka

  pivo v krvi.

  KDO SE V TOM MÁ VYZNAT?

  Existuje několik typů piv, podle výroby a použitých suro-

  vin. Vyznáte se ovšem v nabídce, kterou restaurace nabí-

  zejí? Spodně kvašená piva – desítka, jedenáctka, dvanáct-

  ka a silnější sváteční piva či

  speciály – jsou nejznámějšími

  výčepními pivy. Ty pak doplňu-

  jí anglosaská svrchně kvašená

  piva, „ejly“ – IPA (India Pale

  Ale) a APA (American Pale

  Ale). Chutě pivních znalců tes-

  tují také belgická ovocná piva,

  německé „kyseláče“ (pšenič-

  ně svrchně kvašená piva sty-

  lu Berliner Weisse), „slanáče“

  (svrchně kvašené pivo s korian-

  drem a solí, zvané gose) či jen prosté použití netypických

  chmelů tajemných chutí a vůní. Během chladných podzim-

  ních a zimních večerů sáhněte po těžkých svrchně kvaše-

  ných tmavých pivech jako stout či porter.

  DEJ BŮH ŠTĚSTÍ!

  Na začátku 20. století se pivo vařilo v každé vesnici

  i větší hospodě. Existovalo téměř 400 malých i velkých

  pivovarů. Před rokem 1989 reprezentoval malé pivovary

  jen pražský minipivovar U Fleků. „V současné době evi-

  dujeme přes 500 fungujících minipivovarů. Počet ovšem

  není úplně přesný, protože každý týden pivovary vznikají

  a zase zanikají. Ovšem křivka růstu se zploštila už před

  koronou a roční přírůstek malých pivovarů zpomalil asi

  na dvacet ročně,“ doplňuje inženýr Šuráň. Trh se postu-

  pem času už nasytil a víceméně stagnuje, velkou roli

  hraje také to, že ubývá vhodných a dostupných míst pro

  výstavbu nových minipivovarů. V dnešní době je jejich

  podpora důležitější než kdy dřív. Až to normálně půjde,

  navštivte je, podpoříte tím nejen provoz, ale hlavně exis-

  tenci samotného podniku. Tak ať už se vydáte na ochut-

  návku kamkoliv, věřte, že za každou sklenicí piva stojí

  sládkova obětavá práce, a především láska k milované-

  mu nápoji.

  ■

  www.drmax.cz 31

  PIVOVARSKÉ ZAJÍMAVOSTI

  Nejvýše položený minipivovar v Česku

  Paroháč v krkonošské Luční boudě ve výšce 1 410 metrů

  nad mořem.

  Nejníže položené minipivovary v Česku

  Nomád a Kapitán jsou pivovary nacházející se v Děčíně

  amají stejnou nadmořskou výšku – 137 metrů nad mořem.

  Nejmenší produkční pivovar

  Slepý krtek v Ujkovicích, středověký v Dětenicích či golfový

  ve Svachově Lhotce u Českého Krumlova.

  První minipivovar po roce 1989

  Podnik Meloun ve Svinišťanech u Jaroměře vznikl v roce

  1991, ale po sedmi letech skončil v konkurzu.

  Za minipivovar se

  označuje podnik, jehož

  výstav piva (celková

  produkce) nepřesahuje

  10 tisíc hektolitrů.

• Strana 32

  32 www.drmax.cz

  jak to vidí Marie

  Inzerce ▼

  Foto: archiv autorky

  A

  přesto jsem vyprávění babiček milovala. Bylo

  to snad tím, že to mělo dobrý konec, proto-

  že babičky a dědové i naši rodiče to přežili?

  V době našeho dětství se už vlastně měli

  celkem dobře. Rozhodně v kontrastu s válečnými pří-

  běhy, v nichž vynikala odvaha našich dědů a vlastně

  i babiček, protože ony jejich odvážné činy nesly na svých

  bedrech také. Mimochodem, nikdo nikdy nezpochybňo-

  val jejich roli. Obě byly v domácnosti a obě byly pilířem

  rodiny. Za kým jiným může dítě chodit kňourat a fňukat

  s takovou jistotou absolutní podpory než za babičkou.

  Nepochybovala jsem, že mě rodiče milují, ale hodně pra-

  covali, stavěli dům, doháněli vzdělání… Babičky měly

  vždycky čas. Na povídání, na historky ze svého mládí

  a z mládí našich rodičů. I díky tomu jsme věděli, že rodi-

  če byli taky kdysi malými dětmi a jako malí se báli svých

  vlastních strašidel, milovali svoje hračky a celkem dost

  neposlouchali.

  Díky černým hodinkám, kdy na práci už byla tma

  a na svícení ještě brzo; díky povídání, když jsem ležela

  u babičky s rýmou v posteli a už mě nebavilo číst, vím, že

  v mém DNA jsou zapsány věci jako:

  ● Schopnost vstát, když padnu pod tíhou životního

  nákladu. Možná se hned úplně nenarov-

  nám, protože to bude bolet, ale

  zvládnu to.

  ● Síla rodiny může být

  obrovská a je dána odpověd-

  ností a hodnotami každého z je-

  jích členů.

  ● Romantika se nemusí odehrávat

  jen při západu slunce na Bali (ale není

  to k zahození).

  ● Z každé šlamastyky člověka dostane nějaká práce.

  Jakákoliv. Ale práce.

  ● Žádná práce není malá, když přináší ostatním hodnotu.

  ● I když si myslím, že mám pravdu všech pravd, je

  někdy lepší sklapnout a jít něco užitečného dělat.

  ● Co zaseju, to taky sklidím. V každém okamžiku své-

  ho života se můžu rozhodnout, jestli to zrno, co házím do

  země, je láska, nebo nenávist.

  Nevím, co o téhle divné době budeme jednou vyprávět

  vnoučatům. Zatím žádná nemáme. Ale jsem si jistá, že

  povídat si budeme, protože i naše děti vědí, že jsme nepo-

  slouchali, měli binec v pokoji, oblíbené hračky a vlastní

  dětská strašidla. Vyrůstali jsme v šedi bolševické norma-

  lizace a dnes se máme mnohem líp než tenkrát. I naše

  děti milovaly historky z našeho mládí, o kterém jim

  vyprávěly jejich babičky. Říká se, že se historie opakuje.

  Nejdříve jako tragédie, poté jako fraška. To asi platí pro

  ty „velké dějiny“. Dobrá zpráva je, že v běžném životě se

  historie může opakovat jako láska a je jen na nás, jestli

  to tak bude.

  ■

  CHVÁLA rodinných historek

  Naše rodina byla vyprávěcí. Jako dítě jsem milovala vyprávění babiček,

  hlavně ta o dětství rodičů. Pravda je, že velká část dětství mých rodičů se

  odehrála za války. Fronta, nejdříve tam a pak zpátky, pogromy, zavírání,

  zranění a mrtví vojáci, pak řádění banderovců, zdecimované rodiny,

  zničené majetky, útěky ze zajetí, odboj, poté přišla svoboda a s ní stěhování

  do nových domovů, do úplně neznámých končin, dodávky, znárodnění,

  další ničení intelektuálního a ekonomického potenciálu země.

  TEXT: MARIE PETROVOVÁ

• Strana 33

  Balení: sirup 100 ml, kapky 50 ml, 20 tablet

  Teva Pharmaceuticals CR, s.r.o.

  Sokolovská 651/136A, 180 00 Praha 8, www.teva.cz

  STS-CZ-00009

  Před použitím si pozorně přečtěte příbalovou informaci. Stoptussin, perorální kapky, roztok; Stoptussin, sirup;

  Stoptussin, tablety jsou léčivé přípravky k vnitřnímu užití.

  SPRÁVNÁ VOLBA PROTI KAŠLI

  DÍKY 2 ÚČINNÝM LÁTKÁM

  TIŠÍ DRÁŽDIVÝ KAŠEL

  CHRÁNÍ PŘED DALŠÍM DRÁŽDĚNÍM KE KAŠLI

  ŘEDÍ HLEN A TÍM NAPOMÁHÁ VYKAŠLÁVÁNÍ

  OSVĚDČENÝ PŘÍPRAVEK

  S UNIKÁTNÍM SLOŽENÍM

• Strana 34

  J

  e tomu ale tak skutečně? Můžete opravdu proží-

  vat stres, smutek, úzkost a další „negativní“ emo-

  ce opravdu svobodně? Aby tomu tak konečně bylo,

  s tím pomáhá moderní terapie jménem EFT, emo-

  tional freedom technics – tedy techniky emoční svobody.

  O co se přesně jedná? „Metoda EFT je založena na

  poznatcích, které se například v tradiční čínské medicíně

  používají již po staletí. Je to propojení mysl – tělo – ener-

  getická rovnováha. V EFT však navíc pracujeme s kon-

  ceptem, jenž dokazuje, že negativní emoční rozpoložení je

  příčinou přerušení toku energie v lidském energetickém

  systému. Nemůže-li energie plynule proudit, dochází ke

  ‚zkratům‘, které mají za následek i další nesrovnalosti,

  ovlivňující naše psychické pohodlí a stav fyzického zdra-

  ví,“ vysvětluje Marta Nosková, školitelka metody EFT

  u nás. Zjednodušeně: představte si, že energie v našem

  těle proudí podobně jako potůček vody. Když se na něja-

  kém místě zanese třeba spadaným listím (tedy nějakým

  emočním blokem), voda tuto překážku začne obtékat,

  měnit svůj směr a celá se rozmělní – a přesně to je nežá-

  doucí. Díky poklepávání na energetické body na těle tak

  můžeme tyhle překážky uvolnit, stejně jako se odstraní

  překážka z potoka.

  JAK PROBÍHÁ EFT TERAPIE?

  Protože nejlepší způsob, jak o něčem napsat, je vyzkoušet

  to, rozhodla se autorka tohoto článku EFT terapii osobně

  vyzkoušet. „S terapeutkou jsme nejdřív rozebraly pro-

  blém, se kterým jsem přišla a který jsem chtěla vyřešit.

  Vrátily jsme se hluboko do mého dětství, kde si poprvé

  uvědomuji, že se tento problém objevil, a díky tomuto

  ‚obrazu‘ jsme jej mohly popsat. Tak vzniklo následují-

  cí souvětí: Strašně mě bolí hlava, přesto se mám ráda

  a přijímám se. Větu jsem pak vždy třikrát opakovala,

  zatímco jsem postupně poklepávala na energetické body.

  Když se moje vnímání problému na škále od 10 do 1, kdy

  10 znamená, že mě to štve nejvíc, a 1, že už mě to vlast-

  ně ani moc netrápí, dostane na úroveň 3–4, je na čase si

  toto kolečko klepání zopakovat v obměně, kdy problém

  definujeme frází začínající „Rozhoduji se…“, „Vybírám si

  možnost…“ atp. Tedy např. „Rozhoduji se, že už nechci,

  aby mě bolela hlava. I když mám pocit, že to nikdy

  neskončí, nechci, aby mě bolela hlava“. Celé kolečko je

  potřeba uzavřít pozitivní frází.

  Jak už bylo řečeno, bloky se odstraňují poklepává-

  ním, ostatně v angličtině se EFT někdy přezdívá také

  tapping, tedy řešení poklepem. EFT se dá popsat jako

  životní styl

  Osvoboďte

  SVÉ

  EMOCE

  Možná se po přečtení titulku tohoto

  článku ptáte, jak mohou být vaše

  emoce, vaše pocity, nesvobodné.

  Však každý může mít pocity,

  jaké chce, a nikdo mu v tom

  nemůže bránit.

  TEXT: JANA CHMELÍKOVÁ

  Foto: Adobe Stock

  34 www.drmax.cz

• Strana 35

  akupunktura bez jehel: místo jehliček se energetické

  body uvolňují pomocí jemného masírování konečky prs-

  tů. Metodu objevil na počátku osmdesátých let 20. sto-

  letí americký klinický psycholog Dr. Roger Callahan,

  Ph.D. Ten měl pacientku s fobií z vody, a to fobií tak

  silnou, že jí znemožňovala, aby umyla své dítě. Zkoušel

  s ní spoustu různých metod, avšak nic nepomáhalo.

  Na jednom sezení se klientka zmínila, že se jí vždycky

  úplně sevře žaludek, a tak dr. Callahana napadlo pou-

  žít TČM a její teorii o proudění energie v těle. Mělo to

  úspěch. Vznikla tak TFT, thought field therapy neboli

  terapie myšlenkových polí.

  Tato metoda ovšem byla poměrně komplikovaná pro

  praktické použití, poklepávalo se na celé meridiánové

  (energetické) systémy. A tak netrvalo dlouho a TFT

  pro běžné užití výrazně zjednodušil jiný Američan,

  kouč Gary Craig. Ten byl původním vzděláním inženýr

  a možná právě jeho technický způsob myšlení mu umož-

  nil přetvořit Callahanovu terapii na jednoduše a raci-

  onálně uchopitelnou techniku, pojmenovanou EFT.

  Ta je natolik prostá, že se dnes používá jako součást

  psychoterapie. „Přestože je EFT prioritně terapeutická

  metoda, neslouží k léčení či diagnóze ve smyslu klasic-

  ké medicíny, a ani nesupluje psychoterapeutickou péči,“

  upozorňuje Marta Nosková. „Pokud vás například roz-

  bolela hlava, jelikož jste měli den plný stresu, můžete

  vyzkoušet EFT pro vybalancování svého energetického

  systému a z 97 % budete mít kladný výsledek. Jestliže

  bolest hlavy přetrvává i další den, měli byste zvážit

  návštěvu u lékaře, je to lepší než se dopovat léky proti

  bolesti,“ dodává.

  EFT je součástí moderního vědního oboru energe-

  tické psychologie. Někdo by možná řekl, že klepat by

  si lidé, kteří EFT důvěřují, měli hlavně na čelo a že je

  to jen placebo, nebo ani to ne. „I s tímto hodnocením

  před osobní zkušeností jsem se setkala,“ říká Ludmila

  Kotalíková, terapeutka energetické psychologie EFT.

  „V praxi jsem ale nenarazila na nikoho, kdo by žádnou

  změnu nepozoroval,“ dodává. Ostatně, efekt je změři-

  telný pomocí zobrazovací metody používané k záznamu

  elektrické aktivity mozku neboli elektroencefalografie,

  kterou nejspíš znáte pod zkratkou EEG.

  Výhodou techniky EFT je, že používá verbalizaci pro-

  blému. Samotné poklepávání vysílá neurčité signály do

  mozku, což dokáže regulovat např. hladinu stresového

  hormonu kortizolu nebo hormonu známého pod zkratkou

  DHEA, který má vliv na zpomalení stárnutí, obezitu nebo

  třeba rakovinu. „V momentě, kdy ke stimulaci meridiá-

  nových bodů připojíme i lingvistickou specifikaci, deak-

  tivuje se případná ‚chybná odezva‘ limbického systému,“

  vysvětluje Marta Nosková, přičemž souvislost limbické-

  ho systému s emočním chováním člověka je prokázána od

  roku 1937. Příklad se dobře ukazuje u různých fobií, kte-

  ré metoda umí řešit: Přestože není objektivní důvod, aby

  se kdokoliv bál pavouka, výšky nebo třeba výtahu, emoč-

  ní odezva na tyto podněty u lidí s fobií je iracionálně vel-

  ká a jedinec v tu chvíli strach nemůže ovládnout. Člověk

  se přitom rodí jen se dvěma strachy, z hlasitých zvuků

  a z pádu z výšky, ostatní strachy jsou až získané. „Tyto

  ‚chybné emoční odezvy‘ EFT výborně řeší,“ přidává se se

  svojí zkušeností Ludmila Kotalíková. „Moji klienti velmi

  často řeší právě různé fobie a mám velmi dobrou zkuše-

  nost s uplatněním EFT i u malých, dejme tomu čtyř- nebo

  pětiletých, dětí,“ podotýká Ludmila Kotalíková. Takto

  malé děti jsou dle jejích slov totiž velmi otevřené, umí

  popsat, co a proč je trápí, a celé klepací kolečko, které je

  pro ně navíc často zábavné, netrvá déle než 10–15 minut.

  „U dětí se opakují strachy z hmyzu, bouřky nebo třeba

  že si na táboře nenajdou kamarády a takové strachy je

  s nimi velmi jednoduché takto vyřešit,“ popisuje pozitivní

  zkušenost.

  Skrze vlastní strach z létání se k EFT dostala i Marta

  Nosková. „Přiznám se, že k EFT jsem byla zpočát-

  ku velmi skeptická. Možná i proto, že jsem vyzkoušela

  spoustu různých technik, jak se tohoto strachu zbavit.

  Když jsem objevila metodu EFT, zavrhla jsem ji. ‚Něco

  tak minimalistického by mi mělo pomoci?‘ ptala jsem se

  sama sebe,“ přiznává dnes. V té době studovala a praco-

  vala v Japonsku, kde ji na EFT upozornil jeden z kolegů.

  „Bylo to pro mě nepřesvědčivé. Hlavně kvůli tomu, že

  tuto metodu obhajoval jako ‚něco zázračného‘,“ vzpomí-

  ná na svoji skepsi. Když se ale vracela do Evropy, strach

  z letu pro ni byl tak obrovský, že ji to přesvědčilo najít si

  na stránkách Garyho Craiga manuál a začít to sama na

  sobě večer před odletem zkoušet. Po 20 minutách toho

  prý nechala, protože jí to prostě nedávalo smysl. „Jak

  zásadní tato změna byla, jsem zjistila až druhý den.

  V letadle jsem se cítila v klidu, strach sice přetrvával,

  byl však mnohem snesitelnější. Cítila jsem se o dobrých

  40 % lépe. Po této zkušenosti jsem již o EFT chtěla vědět

  vše. A tak to začalo.“

  ■

  www.drmax.cz 35

  V JAKÝCH ŽIVOTNÍCH SITUACÍCH MŮŽE

  EFT POMOCI?

  Posttraumatická stresová porucha, panický strach, různé

  závislosti, vysoký krevní tlak způsobený životním stylem,

  chronické bolesti včetně bolestí hlavy, migrén nebo

  revmatoidní artritidy, problémy ve vztazích nebo se ztrátou

  kontroly nad emocemi, jako je vztek, zlost nebo agrese,

  dyslexie, alergie, astma, nespavost, nedostatek sebelásky,

  sebeúcty či motivace, nemožnost odpoutat se od minulosti.

• Strana 36

  36 www.drmax.cz

  rozhovor

  Cate Blanchett

  MÁM RADOST,

  KDYŽ SE LIDEM

  DAŘÍ

  Patří mezi nejkrásnější herečky

  a o jejích výjimečných hereckých

  kvalitách svědčí dva Oscaři a čtyři

  nominace na něj, o dalších cenách

  nemluvě. Když na sklonku léta

  předsedala porotě na benátském

  filmovém festivalu, naskytla se skvělá

  příležitost mluvit o jejích názorech

  na současný film a svět vůbec.

  L

  etos se hodně mluví o seriálu Mrs. America,

  ve kterém jste ztvárnila Phyllis Schlay,

  antifeministku, která ve své době bojova-

  la proti dodatku o rovnosti mužů a žen.

  Co vás na tom příběhu tak zaujalo?

  Podle mě prezentuje to, co se v současné době děje v Ameri-

  ce. Jako kdybychom se vraceli zpátky. Místo toho, abychom

  si vážili toho, co se nám podařilo vybudovat, to systematic-

  ky bouráme. Voláme po někdejších pořádcích založených na

  nadvládě mocných a poslušnosti podřízených. Někdy mám

  pocit, že se lidstvu svoboda a demokracie začínají zajídat, že

  lidé nechtějí mít možnost rozhodovat sami za sebe, že chtějí

  raději poslouchat. Je to něco, z čeho jsem popravdě smutná,

  ale mohu proti tomu bojovat jen tím, že třeba svou hereckou

  účastí nastolím v seriálech, jako je Mrs. America, otázku,

  jestli je tohle opravdu ten směr, kterým chceme jít.

  Jaké jsou reakce mužů na tenhle seriál?

  Nevím, ke mně se dostanou jen ty od mých přátel a ty

  jsou pozitivní. Nesetkala jsem se osobně s žádným muž-

  ským hlasem, který by souhlasil s názory Phyllis Schlay

  na to, že ženy nemají právo budovat si kariéru, že se mají

  podřídit svým manželům a že nemají reprodukční právo.

  Ale nebudeme zastírat, že takové názory tu nejsou.

  A jak je podle vás možné, že tahle žena ve své době,

  kdy nebyla ani slavná, ani vlivná, dokázala překa-

  zit dlouhodobý boj o zanesení dodatku o rovnosti

  mužů a žen do americké ústavy?

  Tohle je právě taky to, co je aktuální. Tehdy totiž ženy,

  které za ten dodatek dlouho bojovaly, podcenily její

  schopnosti, její vytrvalost a její schopnost srozumitelně

  říkat to, co si myslí. Právě to přece dneska vidíme dnes

  a denně. Jak populisté na celém světě, kteří ten svět tou-

  ží ovládat, dokážou manipulovat davy. Každý musí vidět,

  že nemají schopnosti ani vědomosti, aby vedli národy,

  aby vedli ekonomiku k prosperitě, ale lidem prostě stačí,

  že mluví stejně jako oni, leckdy neurvale a hloupě, a mají

  je za své. Najednou vidí lidi, kteří jsou stejně nedokonalí

  jako oni, a volí je. A tak místo aby nám vládli chytřejší

• Strana 37

  www.drmax.cz 37

  a schopnější lidé než my, tak nám vládnou lidé, kteří jsou

  schopní čehokoliv, jen aby si udrželi moc.

  Trápí vás to?

  Nebudu říkat, že mi to nedělá vrásky. Chtěla bych žít ve

  světě, kterému vládnou lidé vzdělaní, ale chápu, že to je

  utopie. Jen mě prostě mrzí, že se vláda hulvátů rozmáhá

  po celém světě jako mor.

  Čím to podle vás je?

  Bude to čirá spekulace, nemám to ničím podložené, je to

  jen můj názor, ale myslím si, že to je prostě tím, jak se

  nám zužují obzory. Jak navzdory tomu, že máme neome-

  zený přístup k informacím, se necháme balamutit zavá-

  dějícími novinovými titulky a strach vzbuzujícími řečmi

  mocných. Necháme se strašně rychle vystrašit. Věříme

  bezhlavě tomu, co nám někdo řekne, a nemáme potřebu

  si to ověřit, chvíli nad tím přemýšlet. Podívejte se někdy

  do novin a dnes už v nich prakticky nenajdete články,

  které by nějaké problémy řešily obšírně, hlouběji. Všech-

  no jsou to jen zjednodušující fráze. A ty zjednodušují náš

  pohled na život a na svět.

  Phyllis není jediná skutečná postava, kterou jste

  ve filmech hrála. Co je obtížné na tom, hrát někoho

  reálného?

  Neupadnout do klišé, nezůstat na povrchu. Mohla bych

  Phyllis pojmout jako zpátečnickou hlupačku, ale já pro

  ni musela najít pochopení. Jinak by nemělo smysl ji hrát.

  A pak taky musíte myslet na to, že tu jsou rodiny těch

  osobností. Film a televize jsou příliš mocné na to, aby-

  chom někoho zesměšnili nebo pošpinili. A najít tu tenkou

  hranici mezi uměleckou svobodou a určitou odpovědností

  vůči těm, o kterých hrajeme, je docela těžké.

  Někdy ale reálná postava umožní vyprávět o širších

  souvislostech…

  Máte pravdu, tohle je třeba případ Formanova Amadea.

  Všichni se po jeho filmu domnívali, že Salieri byl zrůda,

  což nebyl. Ale ten film byl natolik skvělý, že myslím, že

• Strana 38

  38 www.drmax.cz

  taky všichni pochopili, že mluví hlavně o tom, jaké nepochopení mohou zažívat

  geniální lidé ve světě průměrnosti a jak ta průměrnost dokáže genialitu zadusit.

  Je někdo, koho byste si s chutí zahrála?

  Donalda Trumpa.

  Muže?

  Už jsem hrála Boba Dylana, tak proč ne?! Ale pravda je, že zrovna u něj bych

  se asi nedokázala ubránit osobnímu názoru, takže by můj výkon nestál za

  nic, protože na Donalda Trumpa mám jasný názor.

  Většina režisérů, kteří s vámi pracovali, se shoduje na tom, že vlast-

  ně neví, kdo jste, že si k sobě nikoho moc nepřipouštíte. Je to tak?

  No, jestli to říkají… Pravda je, že nejsem ten typ, který by byl hned s každým

  kamarád. Neumím se na potkání každému otevřít, svěřit se mu. Navíc si mys-

  lím, že můj život patří mně, že se o něj nemusím dělit se všemi.

  Je to dané výchovou, kdy jste vyrůstala jako prostřední ze tří dětí

  v rodině námořního důstojníka?

  Možná. Neumím na to odpovědět. A vlastně ani nevím, jestli musím, protože

  mám najednou pocit, jako bych se měla obhajovat. Možná jsem jenom opatr-

  ná, protože už jsem zažila v životě mnohokrát, že jsem něco řekla a někdo to

  pochopil jinak, v jiných souvislostech, a média to pak překroutila ještě něko-

  likrát úplně naruby. A to asi nemám zapotřebí.

  Proto nejste aktivní na sociálních sítích?

  Ano. Chápu, že jsou dnes z hlediska podpory filmů a marketingu důležité, ale

  taky vidím, jak moc dokážou ničit životy mladých lidí. Mám čtyři děti, a jestli

  se o něco bojím, tak o jejich budoucnost. A když jsme na začátku mluvili o rov-

  nosti práv mužů a žen, tak jen doufám, že moje dcera se nebude v budoucnosti

  muset bát vyjít večer ven, že se nebude muset bát říct otevřeně, co si myslí.

  A naopak, že se moji synové nebudou muset bát podržet ženám dveře a pomoci

  jim do kabátu, hezky se na ně usmát.

  Všechno je dnes nějak radikální, co?

  Ano, to je. A zase to podle mě souvisí s tím, jak nám sociální sítě zužují vnímání

  věcí v souvislostech. Místo vědomostí se hraje na emoce. Všechny ty vyhledávače

  nás tím, co nám nabízejí, jen utvrzují v nějakém pocitu. A všechny ty vyhledá-

  vače a platformy jsou v rukách určitých lidí, a když máte nad masami takovou

  moc, je snadné ji zneužít, a je bláhové si myslet, že by toho nikdo zneužít nechtěl.

  Člověk by si řekl, že vaše myšlenky nejsou zrovna optimistické…

  A ono je to právě naopak. Mám radost z každého dne, do kterého se probu-

  dím. Z úspěchů svých dětí, svého muže. Když se někomu něco podaří. Když

  svítí slunce a když vidím, jak se daří lidem, kteří dokážou něco výjimečného.

  A jen proto se bojím, abychom si tenhle svět nenechali vzít. Aby se zase ti

  talentovaní a chytří nemuseli bát.

  A vy se bojíte?

  Já? Ne. Já jsem jenom herečka, co si tak nahlas uvažuje a co právě teď usoudila,

  že bude lepší, když bude hrát a dělat to, co snad umí, než aby rozumovala.

  ■

  rozhovor

  Antifeministika v seriálu Mrs. America je

  pro ni jednou z nejdůležitějších postav,

  které kdy hrála

  Za hlavní roli alkoholičky v dramatu

  Jasmíniny slzy získala svého druhého

  Oscara

  Role královny Alžběty ve stejnojmenném

  filmu ji dostala do povědomí diváků a na

  herecký vrchol

  CATE BLANCHETT (55)

  Mnozí ji označují za druhou Meryl

  Streep, protože je nejen krásná, ale

  také naprosto skvělá herečka. Není

  snad role, kterou by neodehrála

  anezískala za ni spršku ocenění. Střídá

  vážné filmy s nezávislými, komiksové

  adaptace s filmovými experimenty

  a do toho hraje divadlo, a především

  se podle svých slov snaží být dobrou

  manželkou svému muži, dramatiku

  Andrewu Uptonovi, se kterým žije

  bezmála dvacet let a s nímž má 4 děti.

  Inzerce ▼

  Foto: Profimedia, archiv Dr.Max

• Strana 39

• Strana 40

  40 www.drmax.cz

  K

  dyž jsem chodila na druhý stupeň základ-

  ní školy, mašírovala jsem večer co večer po

  tréninku gymnastiky přes celé město sama.

  Končili jsme v sedm hodin, takže jsem not-

  nou část roku prochodila setmělými ulicemi. Nejhorší

  bylo území kolem řeky, jen stromy, křoví, neobydlené

  domy a opuštěný atletický stadion,“ vypráví Sylvie. Když

  se hodně bála, poprosila dědu, aby ji doprovodil, ale ten

  bručel, a tak se odvážila ho obtěžovat jen výjimečně. Teď

  má sama syna. „Je to šikovný kluk, silná osobnost, samo-

  statný, velký. Nechávala jsem ho taky chodit po atletice

  samotného. Dnes jsou už všude velké lampy, nové domy,

  široké chodníky, cestu domů měl kratší než já tehdy. Po

  pár setkáních na podzim se ale ke mně přitočila trenérka

  a povídá mi: Měla byste Honzu domů radši vozit. Jste

  jediná z rodičů, co to nedělá.“ Jana podlehla a od té doby

  svého syna domů pravidelně vozí po maloměstě z trénin-

  ku. A takhle se pomalu změnil celý náš svět.

  POJISTIT SE JE PŘIROZENÉ

  Snaha postarat se o své děti a jejich bezpečí, o bezpečí své

  i svého majetku je docela normální, ale stále silněji je nám

  vnucována touha pojistit si každý kousek své existence.

  Dovolenou a ztrátu zavazadel, pračku na deset let a lístky

  na koncert. Není to ale už trochu přehnané? Nejde o snahu

  zavřít se do iluze bezpečné bubliny? Podle odborníků je

  touha po bezpečí člověku vlastní. „Snaha omezovat rizika,

  ať již osobní, zdravotní, podnikatelská, či společenská, je

  správná a přirozená,“ říká psycholog a ekonom Jan Urban.

  „Pojištění patří k podnikání s dlouhou historií a vnáší do

  psychologie

  RISK?

  Nic pro dnešní svět

  Nové tisíciletí přineslo západní civilizaci víc komfortu, dostatku a taky

  bezpečí, než lidé kdykoliv v dějinách měli. Pětasedmdesát let bez války

  a třicet let, kdy se nemusíme neustále ohlížet, vzbudilo v mnohých pocit,

  že se nemůže „nic stát“. A kdyby, všechno si pěkně pojistíme.

  TEXT: OLGA PROCHÁZKOVÁ

• Strana 41

  www.drmax.cz 41

  života určitou jistotu, patřící k základním lidským potře-

  bám. Lze jej chápat i jako nástroj určité ‚spravedlnosti‘,

  reagující na fakt, že rizika existují a nepříznivé události se

  dějí mnohdy zcela náhodně a bez našeho osobního ‚přičině-

  ní‘,“ dodává psycholog.

  POD POKLOPEM MIZÍ ŽIVOT?

  Kde je ale hranice, kdy člověk

  svým „bezpečným“ chováním ztrá-

  cí kontakt s reálným životem?

  Tu si musí určit každý sám.

  Například lékařka a záchranářka

  Kristina Höschlová patří k lidem,

  kteří riziko berou jakou součást

  života. V jednom z rozhovorů řek-

  la, že „pojištěním všech ‚co kdyby‘ si nakonec můžeme

  kazit všechno, co děláme. Trochu mi přijde, že se všemi

  preventivními, ochrannými a bezpečnostními opatře-

  ními připravujeme o spoustu krásného, co život a jeho

  dobrodružství přináší.“ Spousta lidí by jí dala za pravdu.

  Otázkou je, kolik by bylo těch, k nimž se životní štěstí na

  klíčový okamžik obrátilo zády.

  Možná ale jen uvědomění si, že naše rozhodnutí přiná-

  šejí určitá rizika a že jsme ochotni je nést, může změnit

  náš pohled na spoustu věcí. Nejde o to, začít jezdit na kole

  bez helmy, ale třeba přijmout riziko, že naštveme nadří-

  zeného, když si řekneme o zvýšení platu, vyrazit na výlet,

  i když nám chytrý telefon hlásí, že na 75 % bude na vybra-

  né trase pršet, oslovit dívku a riskovat, že nás odmítne.

  EXPERTI, LAIKOVÉ A POLITICI

  To, jak vnímáme různá rizika, závisí na našem indi-

  viduálním ustrojení a životních zkušenostech, na tom,

  v jakých skupinách a v jaké společnosti žijeme – a jaká

  je její historie –, i na tom, co právě řeší celý svět. Všechny

  tyto psychologicko-sociálně-kulturně-historické souvislos-

  ti jsou pro zkoumání hodně složité, ale existuje už řada

  odborných teorií, které například popisují, že pro určitý

  typ osobnosti je subjektivně mnohem větším rizikem, že

  bude manipulován a přijde o část svobody (například kvůli

  koronavirovým opatřením), pro jiného jsou tato omezení

  naopak vítaným zásahem do života, protože zvyšují jeho

  bezpečnost.

  Pokud bychom chtěli rizika kategorizovat, pak existu-

  jí dvě jednoduché množiny: jednak objektivní rizika, což

  je míra pravděpodobnosti výskytu nějaké nežádoucí udá-

  losti, vypočítaná například na základě statistik či jiných

  odborných metod, a jednak subjektivní rizika – čili náš

  osobní odhad či pocit, že se může něco nežádoucího stát.

  Rozdíl v pohledu na riziko u expertů a u laiků (anglicky

  expert-lay gap – „mezera“) je někdy tak velký, že může

  způsobovat celospolečenské problémy. Když se totiž něče-

  ho bojí dostatečně hlasitá menšina veřejnosti, politici

  najednou začnou řešit problém, který není vůbec důleži-

  tý, nebo je jeho řešení pro společnost dokonce kontrapro-

  duktivní. Nevinným příkladem budiž pozornost věnovaná

  hypotetickému týrání několika stovek zvířat v českých

  cirkusech, zatímco neoddis-

  kutovatelné a zcela objektivní

  riziko celoživotního utrpení

  stovek tisíc průmyslově chova-

  ných zvířat je zcela opomíjeno,

  včetně toho, že maso těchto

  zvířat je méně kvalitní, než

  kdyby měla k životu lepší pod-

  mínky. V jiných případech se

  začínají mezery mezi názory odborníků a laickou veřejnos-

  tí přibližovat, třeba v tématech týkajících se enviromen-

  tální problematiky.

  RADĚJI SE ZABÍT V AUTĚ...

  Poměrně nevinným, ale zcela typickým příkladem abso-

  lutní mimoběžnosti subjektivního a objektivního rizika

  je strach z jízdy autem a strach z létání. Přitom riziko

  automobilové nehody je 62× vyšší než letecká katastrofa.

  Statisticky zcela iracionální strach vyvolává například

  i jaderná energie. Na druhou stranu, vyznat se v rizicích

  často nedokážou ani vědci a nás, obyčejné smrtelníky, do

  toho média bombardují reklamami na pojištění pro případ

  nemoci, straší meningokoky a klíšťaty, doporučují helmy,

  pásy a další bezpečnostní výbavu pro rizikové sporty (jak

  paradoxní!), a navíc nás masírují politici a aktivisté vlast-

  ní, mnohdy tendenční, propagandou. Eufemisticky řeče-

  no, někdy je těžké se v tom vyznat. Navíc jsme trochu líní

  dohledávat si informace, nepěstujeme kritické myšlení

  a podléháme emocím.

  SEMAFORY PRO UFONY

  Naše společnost má zároveň obecně velkou tendenci mini-

  malizovat rizika svých členů. A to do té míry, že přebírá

  odpovědnost za jejich rizikové, nebo dokonce hloupé cho-

  vání. Například v nizozemském městě Bodegraven umís-

  ťují světelnou signalizaci pro chodce i na zem na chodníky

  u přechodu, aby lidé zírající na displej mobilu nemuseli

  ani zvednout oči a nepřejelo je auto. Výstražná světla

  do chodníku používají i v německém Kolíně nad Rýnem

  a v Augsburgu experimentují s výstražnými diodami

  u přechodů přes tramvajovou trať.

  Je ovšem otázka, zda tento bezpečnostní komfort

  nezabíjí naši ostražitost. Podle většiny statistik je totiž

  například na horách na daný počet lyžařů stále stejné

  množství úrazů i mrtvých pod lavinami, ačkoliv více

  To, že se pojistíme,

  neznamená, že se nám

  nic nestane.

• Strana 42

  42 www.drmax.cz

  využíváme helmy a další bezpečnostní vybavení. Podle

  některých pojišťoven dokonce úrazů na svazích přibý-

  vá. Dochází k tomu mimo jiné proto, že s lepším bezpeč-

  nostním vybavením mají lidé vyšší tendence riskovat.

  „Možnost pojištění se vůči rizikům, ať již v jakékoliv

  formě, skutečně zvyšuje sklon k nezodpovědnému jedná-

  ní,“ říká Jan Urban. „Všimli si toho už dávno pojišťovny.

  Jde o podobný příklad jako ten, který jsme uvedli výše.

  Vlastní ,pojištění‘ navíc nemusí znamenat, že se riziko

  sníží i pro druhé, a někdy je tomu spíše naopak. Některá

  rizika pojišťovny z toho důvodu pojistit odmítají nebo

  požadují určitou spoluúčast.“

  ŠÍLENCI A SPOL.

  Za zmínku stojí ještě jeden fenomén, který snad v minu-

  lé době nebyl tak masivní. Zdá se, že všeobecné bezpečí

  v některých jedincích vzbuzuje pocit, že jsou nesmrtel-

  ní. A v zajetí této iluze, podporované konzumací příběhů

  o aktivním stáří či vzrušujícím mládí (a mnohdy také tou-

  hou po získání obdivu na sociálních sítích), se šedesátileté

  dámy vydávají na ferraty, dívky se natáčejí v autě, když

  jedou stošedesátkou, a selfíčka s divokými medvědy jsou

  už skoro tradicí. Kde se v nás bere ten pocit, že se nemůže

  nic stát? „Svou roli hraje víc okolností. Často je to takzva-

  ný skupinový tlak či též stádní chování, tedy sklon jednat

  tak, aby se člověk mohl cítit jako pevný člen určité sku-

  piny, do které by chtěl patřit. Občas za to může bohužel

  i neschopnost vidět rizika, tedy umění určité představi-

  vosti, a někdy nedostatek inteligence. Podobnou roli hrají

  v neposlední řadě někdy i silné emoce, které lidé nedoká-

  žou zcela kontrolovat, například špatná nálada, jež podle

  průzkumů vede ke sklonu k rizikovému, až sebepoškozují-

  címu jednání,“ říká Jan Urban.

  To, v jakém bezpečí dnes žijeme, je s ohledem na historii

  abnormální stav. Možná proto se my sami někdy chová-

  me dost iracionálně. Přesto bychom neměli ztrácet zdravé

  instinkty a selský rozum a měli bychom převzít plně zod-

  povědnost za svoje chování – a občas i zdravě zariskovat.

  Jisté je, že náš život tak jako tak nemůže skončit jinak než

  smrtí. Na tu ještě nikdo žádnou pojistku nevymyslel.

  ■

  Inzerce ▼

  ROZHOVOR

  Jan Urban, ekonom a psycholog, uči-

  tel na VŠ a MBA, lektor a kouč, autor knih

  Přestaňte se v práci stresovat, Vezměte život

  do svých rukou a dalších.

  Změnilo se naše nazírání na riziko jaké-

  hokoliv druhu v průběhu času – napří-

  klad ve srovnání s minulým stoletím?

  Určitě ano. Zdravotní rizika jsou dnes

  vdůsledku lékařské péče a lepší hygi-

  eny podstatně nižší a menší jsou

  i některá sociální či přírodní rizika, ať

  již v důsledku sociálního pojištění, či

  regulace některých přírodních živlů.

  Vznikla však i rizika nová, například ta,

  která jsou spojena s vyšším stresem,

  nezdravým životním stylem či některý-

  mi novými závislostmi, které život při-

  náší, a ta občas nejsou příliš viditelná.

  Určitým rizikem se v posledních letech

  stává ito, že lidé– přes rostoucí vzděla-

  nost– některým jevům, které je obklo-

  pují, nerozumějí.

  Jsou lidé schopni správně odhadovat

  různá rizika?

  Někteří ano, jiní ne. Tytéž okolnosti vní-

  mají totiž různí lidé velmi různě a to

  se týká i rizika. Nejen jeho odhadu, ale

  i schopností ho přijmout či tolerovat.

  Svou roli zde hrají vrozené předpoklady,

  takzvaná averze k riziku, dosavadní zku-

  šenosti – „Nikdy se mi nic nestalo“ –, ale

  i inteligence, související se schopností

  či neschopností si možná rizika svého

  počínání představit.

  Vedle osob schopných realistického

  odhadu rizik tak existují co do přístu-

  pu k nim dva extrémy. Jeden tvoří lidé

  s nadměrným vnímáním a zvýšenými

  obavami z rizik, jejichž sklon bývá spo-

  jen s úzkostlivostí a zvýšenou imaginací.

  Druhý tvoří ti, kteří některá rizika svého

  jednání chronicky podceňují a ohrožují

  sebe i ostatní. Pro obě skupiny je spo-

  lečné, že rozum při svém rozhodování

  často nahrazují emocemi.

  V jakých oblastech v životě se risko-

  vat vyplatí a v jakých nikoliv?

  Odpověď by nám měl dát zdravý rozum,

  naše zkušenosti, ale i zkušenosti jiných.

  Riziku se zcela vyhnout nelze, některá

  rizika je však možné předvídat, a je-li

  tomu tak, je namístě se jim vyhnout.

  Nepříznivé důsledky totiž nebývají

  důsledkem „rizik“, ale spíše špatně zvá-

  žených rozhodnutí.

  Složitější situace jsou pochopitelně ty,

  kdy nám naše znalosti či zkušenosti

  odhad rizika neumožňují. Pak je zpravi-

  dla namístě řídit se zásadou „rozumné

  obezřetnosti“ a situací tohoto typu se

  vyvarovat, aspoň do doby, kdy se s nimi

  seznámíme podrobněji. Nebo riskovat

  jen to, na čem nám příliš nezáleží či

  čeho jsme ochotni se vzdát. Rozhodně

  bychom pak neměli věřit známému

  rčení „risk je zisk“. Riziko totiž může zisk

  zvětšovat, stejně tak však zvyšovat i roz-

  sah nebezpečí, kterému se vystavujeme.

  psychologie

  Citace Kristiny Höschlové: Deník N, foto: Adobe Stock

• Strana 43

  MENTHOL 1 mg/ml

  07_2020_inzerce_DrMax_Maximum_3/2020_CZ_LL_FINAL.indd 107_2020_inzerce_DrMax_Maximum_3/2020_CZ_LL_FINAL.indd 1 03.08.20 11:5303.08.20 11:53

• Strana 44

  44 www.drmax.cz

  Václav Tlapák

  Riziko

  Č

  enda opatrně zvedl hla-

  vu nad parapet. Uviděl

  požární schodiště a pod

  ním úzkou uličku se tře-

  mi popelnicemi a starým šedivým

  kočárkem. Pak se přímo za poslední

  popelnicí objevila ruka a prásklo to.

  Instinktivně se shýbl a nad jeho hla-

  vou proletěla střela, udělala díru do

  stropu a zasypala ho omítkou. Ulička

  byla hlídaná, stejně jako dveře. Byl

  tam jeden střelec a na chodbě dva.

  Byl v pasti. Byl mrtvý. Jasně, pořád

  se hýbal, pořád dýchal, ale jen díky

  tomu, že smrt nebyla dost účinná. Za

  pár minut mu umělecky potřísní košili

  krví a do obličeje mu udělají díry. Kur-

  va. Chtěl žít, ale jak toho dosáhnout?

  Překulil se na břicho a rozhlédl se po

  bytě, kam byl vrahy zahnán. Dvoupo-

  kojová rakev s koupelnou bez oken.

  Nicméně v koupelně byla ve stropě asi

  deseticentimetrová díra. Kdyby se ji

  podařilo zvětšit...

  Uslyšel tlumenou ránu. Zabijáci

  začali zřejmě s vyrážením dveří. Brzy

  povolí zámek, pak upadne klika, nevy-

  drží panty, dveře se skácí na podlahu,

  dva muži s prázdnými výrazy vejdou

  a opráší si saka... Někdo mu přece

  musí pomoct. Zvětšovat díru ve stro-

  pě určitě nemělo cenu. Vytáhl z kap-

  sy malý ohebný displej a rozložil ho.

  Obraz byl trochu rozmazaný, ale zvuk

  fungoval dokonale.

  „Strašné místo, tyhle severní Čechy!“

  říkal právě moderátor. „Ano, vážení

  diváci, Čenda je skutečně ve strašlivé

  situaci. Abychom si zrekapitulovali

  situaci posledních tří hodin. Čenda se

  ukrýval pod falešným jménem v zapli-

  vaném hotelu na okraji Ústí. Vypada-

  lo to docela bezpečně. Jenže ho poznal

  poslíček od Dáme jídlo a poskytl infor-

  maci Pekelný bandě – to je ale blbý jmé-

  no.“ Dveře zapraskaly... „...no a teď je

  chycený v pasti, jako moucha v pavoučí

  síti.“ Dveře hrozivě zapraskaly. Čenda

  se připravil na nejhorší. „Vážení divá-

  ci,“ ozvalo se z displeje, „mám právě na

  telefonu jednoho diváka, pouštím do

  éteru, říká, že chce našemu hrdinovi

  pomoct!“ „Čendo, Čendo, jsem archi-

  tekt toho hotelu, ta koupelna má okno,

  je zamalované, ale je...“ „Věř lidem,“

  zařval moderátor.

  Čenda si složil displej do kapsy.

  Rozeznal obrys okna a kopl. Sklo se

  rozletělo a dovnitř vniklo denní světlo.

  V tu chvíli panty dveří povolily. Čenda

  skočil. Naštěstí okno nebylo příliš vyso-

  ko nad zemí, i tak byl náraz na beton

  velmi bolestivý. Nepříjemně se říznul

  o zbytky skla na levé dlani. V okně

  nad ním se objevil zabiják s pistolí

  v ruce. Než však stačil vystřelit, bou-

  chla v koupelně dýmovnice a ve vnit-

  robloku vedle Čendy další tři. „Utíkej!“

  ozvalo se mu z kapsy, „a poděkuj paní

  Boženě Malé z Aše, že přispěla na čtyři

  dýmové pumy a najala člověka, který je

  hodil. Máme paní Boženu ve vysílání.

  Dnes jste zachránila lidský život, proč,

  paní...“ Čenda nemohl poslouchat dál.

  Proběhl dvorem, zaplněným kouřem,

  a kolem šňůr s prádlem ven na ulici.

  Podíval se na hodinky. Zbývalo mu

  sedm hodin.

  Zaběhl za roh. Na schodech u domu

  seděla starší žena. „Pojď dovnitř!“

  Čenda se raději ani neohlédl. „Pojď

  dovnitř!“ Mohla by to být samozřej-

  mě past, ale Čenda věděl, že se musí

  spolehnout na šlechetnost a dobrosr-

  dečnost lidí. Byl jejich zástupcem, byl

  obyčejným člověkem v průseru. Věř

  lidem, znělo mu v uších. Nenechají

  tě padnout. Běžel za ženou do domu,

  rozhlédl se po obývacím pokoji, žena

  mezitím z kuchyně přinesla talíř gulá-

  še. Když pak jedl, stála a prohlížela si

  ho jako opici v zoo. Z kuchyně vyšly

  dvě děti a koukaly na něho. Z ložni-

  ce vyrazili tři muži v kombinézách

  a zaměřili na něj televizní kameru.

  V obýváku stála televize. Čenda hltal

  jídlo a přitom se sledoval na obrazov-

  ce. „Tak tady ho máme,“ komentoval

  moderátor ze studia. „Čenda si právě

  dopřává první pořádné jídlo za posled-

  ní dva dny. Děkujeme vám, paní Ječ-

  ná.“ „Měl by ses pohnout,“ řekla paní

  Ječná. „Nechci ve svym bytě žádnou

  přestřelku“. „Oni ho nezabijou?“ ozva-

  lo se jedno z dětí. „Ano, měl bys sebou

  hodit. Zabijáci nejsou daleko a nejsou

  to žádný pitomci,“ oznámil do éteru

  moderátor, „a sledují stopu krve – krve

  z tvé rozříznuté ruky.“ „Obvážu vám

  to, dám vám nějaký věci po manželo-

  vi.“ „Čenda získal převlek, přátelé!“

  vykřikl nadšeně moderátor. „A teď už

  mazej. Myslím, že jsi pěkný pitomec,

  že jsi se na to dal.“ „Ano, děkuji, paní.

  Nestojí to za to.“

  Čenda vypadl z domu zadním vcho-

  dem. Došel na vlakovou zastávku.

  Koupil si noviny a lístek do Čelákovic.

  Věděl, že bude muset přesedat. Venku

  bylo sychravo, a proto mu přetopené

  kupé přišlo velmi vhod. Zbývalo šest

  a půl hodiny.

  Vlak duněl krajinou. Čenda se sna-

  žil na chvíli usnout. Zraněnou ruku

  schovával pod novinami. Zasněně pře-

  mýšlel, jestli už unikl smrti, nebo je

  pořád rozpohybovanou mrtvolou, kte-

  rá se hýbe jen proto, že je smrt málo

  výkonná. Čenda prudce otevřel oči.

  povídka

• Strana 45

  www.drmax.cz 45

  Něco se mu zdálo, něco nepříjemné-

  ho... Znovu je zavřel a vybavil si dobu,

  kdy v žádném maléru nebyl. Bylo to

  před dvěma lety. Pracoval tehdy jako

  pomocný řidič kamionu. Byl tenkrát

  urostlý, příjemný, ale bohužel neměl

  žádné nadání. Na to, aby měl toužebné

  sny, byl příliš skromný.

  Řidič kamionu, drobný chlapík

  s úzkou tváří, snil za něho. „Co kdyby

  ses přihlásil do televizní show, Čendo?

  Já bych to udělal, kdybych vypadal

  jako ty. Mají rádi takové obyčejné klu-

  ky. Co kdyby ses na to mrknul?“ A tak

  se mrkl.

  To je tak. Diváci už mají plné zuby

  atletů s cvičenými reexi. Nikdo

  s nima nesoucítí. Nikdo se s nima

  neztotožní. Jasný, lidi se chtějí dívat

  na vzrušující věci, ale ne tak, že si tím

  nějaký chlápek vydělává mega a půl

  za rok, proto jsou organizované sporty

  v krizi. Proto se tak daří reality show.

  Před šesti lety schválil senát zákon

  o dobrovolné sebevraždě. Ti senátorští

  dědci měli plnou hubu svobodné vůle

  a sebeurčení. Je to samozřejmě všech-

  no nesmysl. Ve skutečnosti to zname-

  ná, že za velký prachy můžou riskovat

  život i amatéři. Dřív musel bejt člověk

  profík, boxer, fotbalista nebo hoke-

  jista, když si chtěl nechat vymlátit

  mozek z hlavy. „Ale dneska jsou mož-

  nosti otevřené obyčejným lidem, jako

  jsi ty, Čendo!“

  Show vypadala jako jiná cesta

  k bohatství pro mladého příjemného

  muže bez zvláštního nadání na coko-

  liv. Čenda napsal e-mail do show, kte-

  rá se jmenovala Hazard.

  Zájem o něj přišel okamžitě. Prů-

  měrný byl dostatečně. Televizní sta-

  nice JBC si proklepla jeho rodiče

  i všechny ostatní příbuzné. Nakonec

  ho pozvali do Berlína na rozhovor

  s panem Kowalským. Klasický produ-

  cent. Výbušný, hlučný. Pořád žvýkal.

  „Budete dobrej, neděkujte mi. Bude-

  te dobrej. Ale ne v Hazardu. Objevíte

  se v Karambolech. Je to půlhodino-

  vá show na kanálu čtyři. Vyhrajete,

  a máte tisíc euro. Prohrajete, a máte

  cenu útěchy sto euro. Ale to není důle-

  žité“. „Jistě, pane, děkuji“. „Neděkujte

  mi, Karamboly jsou malá show. Je to

  takovej test. Vítěz a druhý v pořadí

  postupují do Krize.“ „Ano, vím o tom,“

  řekl Čenda. „A jestli si povedete dobře

  v krizi, máte cestu otevřenou k Hazar-

  du a Hrozbě na hlubině. Tam jsou

  výhry úplně někde jinde“. Kowalski

  přestal na chvíli žvýkat a řekl skoro

  až uctivě: „Vy to dáte, budete dobrej!“

  Potřásli si rukou, Čenda podepsal

  papír, kterým zbavoval JBC veškeré

  odpovědnosti po případ, že by v show

  přišel o život, o končetiny nebo o rozum.

  Karambol byl závod starých evrop-

  ských aut. Noční můra plná hořících

  pneumatik a vybuchujících nádrží.

  Čenda se držel zpátky. Popravdě jeho

  peugeot na to neměl. Nechal vedou-

  cí jezdce, aby se pomlátili navzájem.

  Propracoval se na třetí místo, když

  citroën před ním prudce narazil do

  maličké alfy romeo a obě auta vyletěla

  do zoraného pole. Málem skončil v tom

  proklatém esku, odporné zatáčce, ale

  podařilo se mu vrátit auto zpět na trať

  a udržel třetí pozici. Potom vedoucí

  jezdec zlomil na posledních padesá-

  ti metrech klikovou hřídel a Čenda

  dojel druhý. Vyhrál tisícovku a dostal

  čtyři e-maily od fanoušků plus jeden

  dopis se spodním prádlem doporu-

  čeně. Ale hlavně dostal pozvánku

  do Krize.

  Ta kladla důraz na individuální

  iniciativu. Čendu pro show uspali

  nějakou drogou. Probudil se v malém

  letadle řízeném autopilotem, neměl

  padák, byl skoro na suchu s benzínem

  a měl přistát. Tisíce diváků fascinova-

  ně sledovalo, jak se tenhle člověk, co

  nikdy letadlo nepilotoval, pere se situ-

  ací přesně tak, jak by to udělali oni.

  Čenda byl dav. Mohl dokázat vše. Byl

  zástupcem davu. Když se vypotácel

  z letadla se dvěma zlomenými žebry,

  diváci šíleli. Vůbec netušil, jak přistál.

  Prostě se to stalo. Byl pro ně hrdina.

  Přišel si na pět tisíc euro.

  Díky Riziku se objevil v Hrozbě na

  hlubině. V masce a s dýchacím pří-

  strojem, opaskem se zátěží, ploutvemi

  a nožem od hlavního sponzora pořa-

  du LADY’s Soaps vklouzl spolu se

  čtyřmi dalšími soutěžícími do teplých

  vod Indického oceánu kdesi u pobře-

  ží Srí Lanky. Úkolem bylo vyzved-

  nout na hladinu poklad, který tam

  hlavní sponzor ukryl. Potápění není

  nijak zvlášť nebezpečná disciplína.

  Ale sponzor dodal nějaké ozdoby, aby

  zvýšil zájem publika. Několik vlnožilů

  velkých, murén a žraloků.

  Poklad našel nějaký chlapík z Ra-

  kouska, ale toho si našla muréna. Dal-

  šího potápěče kousl vlnožil velký mezi

  ukazováček a prostředníček na dlani,

  když se snažil poklad vylomit z korá-

  lu, kam spadl. Měl to rychle za sebou.

  Čenda už měl jednoduchou práci. Žra-

  loci si ho nevšímali, a tak sebral bednu,

  a jelikož čtvrtý potápěč se neukázal,

  nikdy nebyl nalezen, provedl povinnou

  zastávku na dekompresi, vynořil se

  a předal poklad na záložní loď. Ukázalo

  se, že se jedná o balíček mýdla LADY’s

  Soaps – největší poklad ze všech.

  Dvaadvacet tisíc euro a tři sta osm

  dopisů od fanoušků plus dvě zajímavé

  nabídky k sňatku. Jeden od homo-

  sexuálního Skota a jeden od nějaké

  bohaté babičky z Ukrajiny. Nejlepší

  však bylo to, že ho pozvali do největší

  reality show – Ceny za riziko.

  A tehdy začaly opravdové problémy...

  Vlak zastavil a vytrhl ho ze snění.

  Zbývalo čtyři a půl hodiny. Vystou-

  pil, chtěl přesednout na jiný vlak, ale

  nádražní rozhlas zrovna ohlásil výlu-

  ku na trati, kterou měl cestovat dál.

  Před nádražím stál taxík. Nastoupil

  a řekl řidiči, aby ho vzal do Čelákovic.

  „Rito do Čelákovic, jo, přesně tak, do

  Čelákovic,“ řekl taxikář do vysílačky

  dispečerovi a taxík se rozjel. Čenda

  se zamračil. Uvažoval, jestli to nebyl

  nějaký signál. Měl jet vlakem. Bylo

  samozřejmě normální, že se řidiči

  hlásili dispečerům, ale v mužově hla-

  se bylo něco... Chvíli taxikáře pozoro-

• Strana 46

  46 www.drmax.cz

  val ze zadního sedadla. „Zastavte mi

  tady!“ řekl Čenda ostře. Taxikář chvíli

  protestoval, ale když mu Čenda zapla-

  til cenu až do Čelákovic, sklapnul

  a zastavil.

  Bylo chladno, konec února, šel po

  silnici mezi dvěma vesnicemi, kolem

  silnice alej velkých jabloní. Asi padesát

  metrů od silnice začínal les. Chtěl se

  k němu vydat, aby byl v bezpečí stro-

  mů, ale nechtělo se mu do rozbahněné-

  ho pole. Blížil se k němu velký nákla-

  ďák. Čenda se zachumlal do kabátu

  a stáhl se dovnitř. Když se náklaďák

  přiblížil, Čenda uklouzl na krajnici

  a spadl do příkopu vedle ní. Z kapsy

  z displeje se ozvalo „Pozor!“. Nákla-

  ďák kodrcavě projel kolem a s kvíle-

  ním zastavil. „Střílej, vole, střílej, to

  je von!“ Kolem Čendy, prchajícího do

  lesa, škubaly střely listí z jabloní. Hlí-

  na mu vybuchovala kolem bot. S vypě-

  tím všech sil doběhl mezi první stromy.

  „A máme to tady zas,“ křičel mode-

  rátor ve studiu přeskakujícím vzruše-

  ním a lidé za ním v sedadlech začína-

  li bouřit. „Vypadá to, že jste se, pane,

  nechal ukolébat falešným pocitem

  bezpečí posledních dvou hodin kli-

  du. Dávejte si pozor. Stále zbývají tři

  a půl hodiny. Mají tě v pasti,“ zvolal

  moderátor. „Ale ještě tě nedostali, mož-

  ná tě zachránilo uklouznutí, možná

  ten varovný výkřik, který patří Simo-

  ně Čekalové z Dlouhé Lhoty u Sušice.

  Za malý okamžik budeme mít malou

  Simonku na pódiu, přátelé. A podí-

  vejte, na scénu právě dorazila naše

  helikoptéra. Vidíte, jak Čenda utíká

  a zabijáci se ženou za ním.“ Jeden

  sicario se právě proplétal mezi stro-

  my a hledal svou oběť. Druhý vyskočil

  z náklaďáku a běžel po silnici. Čenda

  měl tak sto padesát metrů náskok, les

  zničehonic skončil. „Sakra!“ vztekl se

  pro sebe Čenda. Z opačného směru

  přijíždělo černé auto. Tohle nevypa-

  dalo dobře. Auto smykem zastavilo.

  „Honem,“ vykřikla mladá plavovlás-

  ka, která auto řídila. Čenda neváhal

  a naskočil dovnitř. Žena obrátila auto

  na cestě do protisměru. O přední sklo

  se roztříštila střela. Dopadla naštěstí

  pod velkým úhlem, tak ho jen škráb-

  la. Žena dupla na plyn a skoro smet-

  la přibíhajícího zabijáka. Ten musel

  skočit do příkopu. To stačilo k tomu,

  aby auto nabralo rychlost a zmize-

  lo v zatáčce. Čenda zavřel oči. Žena

  se soustředila na řízení. Ve zpětném

  zrcátku se objevil náklaďák. Blížil

  se nějak podezřele rychle na to, jak

  nemotorně vypadal. „Viděli jste něco

  takového, přátelé?“ křičel ve studiu

  moderátor. „Režie mi hlásí, že onou

  zachránkyní je Jana Konečná z Prahy.

  Vytrhla Čendu ze spárů zkázy, abych

  tak jaksi básnickým obratem řekl, neu-

  věřitelné. Snad se nám později podaří

  se slečnou Janou udělat rozhovor! Ale

  neodcházejte od obrazovek, po komerč-

  ní přestávce se k vám vrátíme.“

  „Fajn,“ řekla dívka. „Teď nejsme ve

  vysílání. Co se to s vámi sakra děje?!“

  křičela dívka na Čendu. „Cože?“ zeptal

  se Čenda nechápavě. „Děkuji vám...

  Nevím, jak vám poděkovat.“ „Nechte

  si ty kecy, nejsem žádná samaritán-

  ka, jsem pracovnice JBC.“ „Takže pro-

  gram mě nechal zachránit? Ale proč?“

  Dívka se na něj podívala: „Koukněte,

  tohle je drahá show, musíme lidem

  poskytnout dobrou podívanou. Jestli

  nám klesne sledovanost, jsme všich-

  ni v prdeli a půjdem tak maximálně

  prodávat sušený ovoce do nákupáku.

  A vy vůbec nespolupracujete!“ „Cože?

  Proč?“ „Protože jste strašný,“ odvětila

  dívka. „Jste naprostý břídil, fakt kata-

  strofa.“ „Dělám, co můžu.“ „Ty zabijáci

  už vás mohli dostat aspoň desetkrát.

  Řekli jsme jim, aby se nehonili a tro-

  chu to natáhli. No nedívejte se na mě

  tak. Kdybych nepřijela a trochu to

  nezdramatizovala, už by vás museli

  zabít. V televizi už to vypadalo dost

  trapně, se na vás dívat. Jde vám o pra-

  chy, ne?“ Čenda přikývl. „A nám taky.

  Tak se kurva snažte, nebo aspoň chcíp-

  něte se ctí. Do konce zbývají dvě a půl

  hodiny. Za chvíli nás vrátí do vysílání.

  Budu dělat, že mám něco s motorem,

  a pustím vás ven. Zabijáci už teď do

  toho půjdou naplno.“ „Jasné,“ řekl

  Čenda. „Jestli to dokážu, mohl bych

  vás někdy potkat?“ Kousla se do rtu.

  „Děláte si legraci, že jo?“ „Ne, chtěl

  bych vás ještě někdy vidět.“ Zvědavě

  se na něj podívala. „Nevím, zapomeňte

  na to, už jsme skoro na živo. Napravo

  je les, tam utíkejte, připraven?“ „Ano,

  kde bych vás mohl najít? Myslím

  potom.“ „Ale no tak, vy vůbec nedá-

  váte pozor. Běžte lesem, narazíte na

  rokli, tam nějaký úkryt najdete.“ „Kde

  bych vás mohl najít?“ zeptal se znovu.

  „Mám stránku na Facebooku, nebude

  těžký mě...“ Zastavila auto. „Utíkejte.“

  Otevřel dveře. „Počkejte,“ naklonila se

  k němu a políbila ho na rty. „Hodně

  štěstí.“ V dalším okamžiku už pádil do

  lesa.

  Běžel mezi břízami a borovicemi,

  bandu zabijáků v patách, vklouzl do

  rokle, zahrabal se do listí a husté-

  ho podrostu a zůstal nehybně ležet.

  Zabijáci se objevili po obou stranách

  rokle. Postupovali pomalu. Když pro-

  cházeli kolem něho, zatajil dech. Po

  chvíli nad sebou uslyšel studiovou

  helikoptéru. Přemýšlel, jestli jsou

  nějaké kamery namířeny na něho.

  Začal se modlit.

  Před týdnem stál na pódiu v tele-

  vizním studiu, reektory a kamery

  na něj mířily ze všech stran a mode-

  rátor mu potřásal rukou, přitom mu

  vysvětloval, co ho čeká. „Týden vás

  budou honit zabijáci, budou se vás

  snažit dostat, jsou na to trénovaní.

  Přijímáte výzvu?“ Čenda stál jako

  zkoprnělý a z úst mu vypadlo slůvko

  „rozumím“. A také rozuměl těm dvě

  stě tisícům euro, když... „Chci hrát,“

  řekl rozhodně. „Výborně. Pro pořádek

  předkládáme k nahlédnutí komukoliv,

  kdo zaplatí dvacet pět centů, psycho-

  logický profil našeho soutěžícího. Je

  naprosto zdráv ve všech ohledech.“

  „A ještě jednou skvěle,“ vykřikl

  moderátor, „a nyní poznej své vrahy!“

  Za hlasitého pískání se na scéně

  objevila banda zabijáků. „Výborně,“

  povídka

• Strana 47

  zvolal moderátor. „Dobře si je prohléd-

  něte. Amorální, asociální, zkažení,

  mají jedinou čest, a to čest najatého

  zabijáka“. Vrazi se po sobě podívali.

  Jeden přistoupil k mikrofonu, přitom

  se díval na Čendu. „Dostaneme tě.“

  A hezky se na něj usmál. „Je tu ješ-

  tě jedna věc,“ řekl moderátor. „Čenda

  v tom nebude sám, má podporu lidí

  celé Evropy. Snad se najde nějaký

  samaritán a pomůžu tomuto člově-

  ku. Obyčejnému člověku proti bandě

  zabijáků...“

  Zem byla studená, až se zachvěl

  zimou. „Aha,“ vykřikl někdo. Čenda

  vzhlédl a uviděl starého pána s holí

  a dalekohledem na krku. Měl na sobě

  zelený kabát, zelené kalhoty a vyso-

  ké holiny. „Pane,“ zašeptal Čenda,

  „neprozrazujte mě prosím!“ „Tady je,

  pojďte sem!“ „Máte ho na dostřel, idio-

  ti,“ zavolal muž. Čenda vyskočil a roz-

  běhl se. Vyběhl z rokle, v dálce uviděl

  bílou budovu. Střely už kolem něho

  zase začínaly pršet. Nyní měl výho-

  du stromů, zabijákům se hůř mířilo.

  Běžel, co mu nohy stačily. Proběhl

  kolem tří dětí, které si hrály u budo-

  vy. „Je tady, je tady,“ začalo jedno dítě

  křičet. Dostal se ke schodům budovy,

  byl to kostel. Vběhl dovnitř a schoval

  se v uličce před oltářem. Potom se dve-

  ře rozlétly. Sebral se, proběhl skrčený

  kolem oltáře a vyběhl zadním vchodem

  ven. Ocitl se na hřbitově. V tu chvíli

  mu nad hlavou explodovala po nárazu

  střely mramorová deska a zasypala ho

  úlomky... Doplazil se k okraji otevře-

  ného hrobu. Čenda se zkusil pohnout

  a bezmocně sklouzl do hrobu. Ležel

  na zádech a díval se na rychle plující

  těžké mraky. Oblohu zakryla černá

  silueta. Zaleskl se kov. Silueta pomalu

  zamířila. Čenda zavřel oči a vzdal se

  všech nadějí.

  „Počkat,“ ozvalo se mu z kapsy. „Je

  pět hodin a jedna sekunda. Týden uply-

  nul. Čenda vyhrál, přátelé!“ Ve studiu

  se strhl jásot v obecenstvu. Čenda ote-

  vřel oči a vidí, jak mu zabiják podává

  ruku a vytahuje ho z hrobu. Na hřbito-

  vě se objevují i všichni lidé, kteří Čen-

  dovi pomohli, včetně Jany Konečné.

  „Že by romantické vzplanutí, přátelé?

  A k tomu dvě stě tisíc euro.“

  „Snad nám vítěz řekne pár slov.“

  Ticho. „Je to zvláštní, přátelé, obávám

  se, že Čenda nám momentálně nic

  neřekne, je v péči lékařů. Je to napína-

  vé, přátelé, dozvídám se od doktora, že

  Čenda dočasně není sám sebou. Udě-

  láme však pro tohoto mladého muže

  vše, co je v lidských silách. A zcela na

  náklady stanice JBC.“

  Moderátor pohlédl na hodiny ve stu-

  diu. „Ale nyní již nás tlačí čas a budeme

  se muset rozloučit. Čekejte na vyhláše-

  ní naší příští reality show. A nedělejte

  si starosti. Čenda se mezi nás vrátí.“

  Usměje se a mrkne do kamery. „Musí

  se dát do pořádku, přátelé. Koneckon-

  ců, má podporu nás všech!“

  ■

  Pokud jste

  připraveni přestat

   Snižuje chuť na nikotin a zmírňuje

  abstinenční příznaky

   Neobsahuje nikotin a může Vám pomoci,

  pokud jste ochotni přestat kouřit

  KOMPLETNÍ LÉČBA

  25

  DNÍ

  Čtěte pečlivě příbalovou informaci. Reklama na lék. Defumoxan 1,5 mg

  tablety. Volně prodejný lék k vnitřnímu užití s účinnou látkou cytisin.

  O správném použití se poraďte se svým lékařem nebo lékárníkem.

  Pro více informací navštivte www.defumoxan.cz.

  AFCZ_Def_15_08/2020

  Defumoxan_Maximum_210x148.indd 1 2.9.20 8:48

  Inzerce

• Strana 48

  svět hvězd

  48 www.drmax.cz

  POD VLIVEM

  Někdy se stane, že knihy a filmy dokážou strhnout. Dokážou lidi

  doslova zbláznit v tom, že následují hlavní hrdiny, ať už ve stylu

  života, nebo oblékání. Ale někdy také mohou pár jedinců ovlivnit

  natolik, že pod jejich vlivem spáchají zločin.

  TEXT: DAVID LAŇKA

  TRAMVAJ DO STANICE TOUHA

  Ačkoliv historie trika se píše už déle než sto

  let, až na začátku padesátých let se z něj stal

  skutečný hit v šatníku mladých lidí. A mohl

  za to herecký démon Marlon Brando, který

  ve filmu Tramvaj do stanice Touha nosil triko

  a na něm koženou bundu. Vypadal natolik

  přitažlivě, že se tento styl oblékání masově

  rozmohl po celých Spojených státech, a tri-

  ko brzy proniklo i do škol, začalo být tolero-

  váno i v zaměstnání, a do té doby suverénní

  košile najednou byly tak trochu odsunuty

  na druhou kolej.

  VÁLKA SVĚTŮ

  Přestože většina zná román H. G. Wellse Válka světů především

  z filmového plátna, na které jej převedl režisér Steven Spielberg

  s Tomem Cruisem v hlavní roli, největší slávy se mu dostalo ve

  třicátých letech, kdy se o jeho rozhlasovou adaptaci postaral

  budoucí filmový herec a režisér Orson Welles. Ten totiž román

  adaptoval jako reportáž, takže posluchači rozhlasu najednou

  slyšeli „přímý přenos“ z napadení naší planety mimozemšťa-

  ny a uvěřili, že je to skutečnost. Začali se barikádovat ve svých

  domech, opouštět města.

  KDO CHYTÁ V ŽITĚ

  Legendární román J. D. Salingera vyšel v roce 1951 a už od prvního vydání jej provázely

  kontroverze. Jeho hlavní hrdina, šestnáctiletý Holden Caulfield, se totiž na svět a život

  generace svých rodičů díval se sarkasmem a ironií do té doby neslýchanými aobčas ne-

  váhal použít vulgárnější slovo, což nešlo pod nos starším generacím. Salingera reakce na

  román natolik „dostaly“, že poté vydal už jen pár knih. Akdyž pak byl 8. prosince 1980

  zavražděn zpěvák John Lennon a jeho vrah David Chapman uvedl, že jednal pod vlivem

  knihy Kdo chytá v žitě, respektive že se cítil nepochopený aodstrčený jako hrdina knihy,

  Salinger se uzavřel do sebe a nestýkal se s veřejností.

  Foto: archiv redakce

• Strana 49

  TAXIKÁŘ

  Byl to jeden z prvních filmů, který zpracovával

  americké trauma z vietnamské války. Jeho hlav-

  ním hrdinou je bývalý voják, který se po návratu

  z Vietnamu živí jako taxikář, a když vidí, co všech-

  no se děje v newyorských ulicích, rozhodne se

  vzít spravedlnost do vlastních rukou. Film nastar-

  toval kariéru nejen Robertu De Nirovi, ale také

  Jodie Foster, která v něm hrála mladičkou prosti-

  tutku. A právě kvůli tomuto filmu se do ní zami-

  loval John Hinckley, který chtěl natolik upoutat

  pozornost herečky, že se rozhodl spáchat atentát

  na tehdejšího amerického prezidenta Ronalda

  Reagana. Ten uskutečnil 30. března 1981 a prezi-

  denta vážně postřelil. Foster se tehdy na několik

  let stáhla do ústraní.

  ČELISTI

  Asi tušíte, co tenhle film způsobil. Legendární

  snímek Stevena Spielberga byl ve své době

  natolik sugestivní podívanou, že skutečně

  ještě dva roky po jeho premiéře provozovate-

  lé pláží citelně pocítili odliv návštěvníků. Lidé

  začali vyžadovat větší počet plavčíků, kteří

  by jim v případě výskytu žraloků u pobřeží

  pomohli, a podle statistik přestali lidé plavat

  daleko od břehu.

  SEX VE MĚSTĚ

  Snad žádné jiné dílo nemělo takový vliv na módu jako právě tento seriál.

  Stal se natolik populárním, že ať už si jeho hrdinky vzaly na sebe cokoliv,

  okamžitě po odvysílání se z toho stal trhák. A herečky se staly obětí tohoto

  trendu, protože se de facto v každé scéně musely převlékat do něčeho no-

  vého. A i když seriál skončil, stále tu po něm zůstává nošení kabelky vpřed-

  loktí, tylová sukně, malé bílé šaty a boty od Blahnika.

  DR. NO

  První bondovka nejenže spustila vlnu filmů o neohrožených agentech

  anastartovala filmovou sérii, která dodnes počtem pokračování a úspěš-

  ností nemá obdoby, ale co víc – změnila styl oblékání koupajících se žen.

  Herečka Ursula Andress v bikinách se totiž stala natolik ikonickou, že se

  prodej bikin rázem zvedl o tisíce procent, a to nejen v západním, ale také

  ve východním bloku.

  www.drmax.cz 49

• Strana 50

  Inzerce 2x ▼

  P

  řesně pro tento typ spoluobčanů mám pohrdavý

  úsměšek. „No a koho to zajímá, že jste to dřív

  neměli?! Málokdo měl přece už v pěti letech

  artritidu nebo dnu anebo Parkinsona! Alergie

  patří k projevům degenerujícího organismu a někdo je

  degenerovaný dřív a někdo později, ale u každého je to

  vždycky jednou poprvé.“ Já, a to prohlašuji v podstatě

  dost hrdě, jsem takzvaný alergik prostý. To znamená,

  že už v raném dětství jsem se poctivě dusila, kdykoliv

  kolem mne prošla kočka, a když mě maminka přikryla

  péřovou peřinou, sípala jsem jak lokomotiva. Paradoxní

  bylo, že maminka měla vždycky pocit, že sípu, protože je

  mi chladno, a tu peřinu mi tahala až těsně k bradě, aby

  mne ochránila. Můj sípot se proto často proměnil v dusi-

  vý kašel, a když jsem zmodrala, protože jsem neměla

  kyslík, tak mě máma vytáhla z postele, dovedla mě na

  balkon a poručila mi tónem učitelky tělocviku, když vás

  nutí skočit kotoul letmo přes švédskou bednu: „Dejchej!“

  Dejchala jsem ze všech sil, a protože o tom dnes píšu, je

  jasné, že jsem to prodejchala.

  Horší bylo, když jsem se vdala. Bylo to relativně brzo.

  Dnes se ve dvaceti už nevdává nikdo. Ale mně bylo dva-

  cet, muži bylo dvacet dva a odjeli jsme spolu do hor.

  A pak jsme šli krásnou krajinou, slunce zvolna zapadalo,

  větřík se zvedl a můj manžel vyděšeně zařval: „Máš sloní

  ucho!“ Měl pravdu. Ucho se mi tehdy zvětšilo do tako-

  vých rozměrů, že jsem si ho nejdřív sama viděla a pak

  jsem už neviděla nic, protože mé ucho bylo tak oteklé, že

  mi spadlo přes oči jako Hitlerova patka. A stehna se mi

  vzdula jak mraky před bouřkou, že jsem nemohla udělat

  ani krok.

  Tehdy manžel pochopil, že mi jde o život. Nechal mě tam

  tehdy, stylově kousek od hřbitova, běžel tři kilometry do

  vesnice, za chvíli přijel s hasiči a odvezli mě do jičínské

  nemocnice. A poprvé jsem uslyšela slovo alergie.

  A taky jsem se dozvěděla, že jsem se tak už narodila a že

  si musím dávat pozor na chlupy a roztoče a peří a plíseň

  a změny teplot a papír a na co si vzpomenu, protože hladina

  mých alergenů je víc než třistakrát vyšší, než by měla být.

  Proč dnes v pandemii mluvím o alergii? Protože žiju

  se dvěma psy, z nichž jeden neustále mění srst a druhý

  kamarádí s roztoči velkými jak talíře. Taky mám doma

  polštáře, z kterých vykukují husí brka, ale jsou po mamin-

  ce a nedokážu je ze sentimentality vyhodit. A taky mám

  doma dceru, která, když je nervózní, tak zvyšuje hlas až

  do nebe, taky je u nás můj zeť, který kouká do mobilu,

  i když jeho dítěti teče z hlavy krev, taky se mnou bydlí

  vnuk, ten chce pořád jen hrát hry na počítači, a když mu to

  nechci dovolit, tak mě raní větou: „Až umřeš, tak se budu

  dívat, na co budu chtít!“ Taky je u nás má tchýně, kte-

  rá je v ohrožení virem, protože je jí přes devadesát, a je

  z toho, chudák, dost psychicky vyřízená, takže mě každý

  den dopodrobna informuje, kde ji co zabolelo a kde ji to

  ještě bolet bude. A taky je u nás doma můj přítel, který je

  sice hodný a leckdy ochotný, ale neustále vypráví, co už

  udělal a co zas bude dělat, až mi z toho vyskočila vyrážka.

  Pan doktor mi na ni předepsal pilulky, mastičky i sirup.

  Já ale moc dobře vím, že

  mou sennou rýmu

  i kašel z břízky

  vždycky zklidní

  nasmažené řízky.

  ■

  fejeton

  Prý víc než padesát procent lidí

  u nás trpí alergií. Většina z nich

  často pronáší větu: „Dřív mi to

  nikdy nevadilo, a najednou kvete

  třešeň, a můžu se ukejchat.“

  TEXT: HALINA PAWLOWSKÁ

  Foto: Profimedia

  SodaStream LOGO_cb.pdf 1 08.03.18 13:02

  rebelove_maximum210x297.indd 1 10.09.20 8:51

  50 www.drmax.cz

  Řízečky

  z panenky

  a

  ALERGIE

• Strana 51

  SodaStream LOGO_cb.pdf 1 08.03.18 13:02

  rebelove_maximum210x297.indd 1 10.09.20 8:51

• Strana 52

  sudocrem.cz

  Zklidňuje podráždění a pomáhá

  léčit plenkovou dermatitidu

  a navíc citlivou pokožku chrání.

  Zdravotnický prostředek.

  Sudocrem MULTI-EXPERT

  Jeden krém. Dvojí účinek.

  Teva Pharmaceuticals CR, s.r.o., Sokolovská 651/136A, 180 00 Praha 8, www.teva.cz SUD-CZ-00001

  SUD_KV_CZ_A4.indd 1SUD_KV_CZ_A4.indd 1 11.08.2020 14:0111.08.2020 14:01