Strana 40
40 www.drmax.cz
K
dyž jsem chodila na druhý stupeň základ-
ní školy, mašírovala jsem večer co večer po
tréninku gymnastiky přes celé město sama.
Končili jsme v sedm hodin, takže jsem not-
nou část roku prochodila setmělými ulicemi. Nejhorší
bylo území kolem řeky, jen stromy, křoví, neobydlené
domy a opuštěný atletický stadion,“ vypráví Sylvie. Když
se hodně bála, poprosila dědu, aby ji doprovodil, ale ten
bručel, a tak se odvážila ho obtěžovat jen výjimečně. Teď
má sama syna. „Je to šikovný kluk, silná osobnost, samo-
statný, velký. Nechávala jsem ho taky chodit po atletice
samotného. Dnes jsou už všude velké lampy, nové domy,
široké chodníky, cestu domů měl kratší než já tehdy. Po
pár setkáních na podzim se ale ke mně přitočila trenérka
a povídá mi: Měla byste Honzu domů radši vozit. Jste
jediná z rodičů, co to nedělá.“ Jana podlehla a od té doby
svého syna domů pravidelně vozí po maloměstě z trénin-
ku. A takhle se pomalu změnil celý náš svět.
POJISTIT SE JE PŘIROZENÉ
Snaha postarat se o své děti a jejich bezpečí, o bezpečí své
i svého majetku je docela normální, ale stále silněji je nám
vnucována touha pojistit si každý kousek své existence.
Dovolenou a ztrátu zavazadel, pračku na deset let a lístky
na koncert. Není to ale už trochu přehnané? Nejde o snahu
zavřít se do iluze bezpečné bubliny? Podle odborníků je
touha po bezpečí člověku vlastní. „Snaha omezovat rizika,
ať již osobní, zdravotní, podnikatelská, či společenská, je
správná a přirozená,“ říká psycholog a ekonom Jan Urban.
„Pojištění patří k podnikání s dlouhou historií a vnáší do
psychologie
RISK?
Nic pro dnešní svět
Nové tisíciletí přineslo západní civilizaci víc komfortu, dostatku a taky
bezpečí, než lidé kdykoliv v dějinách měli. Pětasedmdesát let bez války
a třicet let, kdy se nemusíme neustále ohlížet, vzbudilo v mnohých pocit,
že se nemůže „nic stát“. A kdyby, všechno si pěkně pojistíme.
TEXT: OLGA PROCHÁZKOVÁ