Strana 41
www.drmax.cz 41
života určitou jistotu, patřící k základním lidským potře-
bám. Lze jej chápat i jako nástroj určité ‚spravedlnosti‘,
reagující na fakt, že rizika existují a nepříznivé události se
dějí mnohdy zcela náhodně a bez našeho osobního ‚přičině-
ní‘,“ dodává psycholog.
POD POKLOPEM MIZÍ ŽIVOT?
Kde je ale hranice, kdy člověk
svým „bezpečným“ chováním ztrá-
cí kontakt s reálným životem?
Tu si musí určit každý sám.
Například lékařka a záchranářka
Kristina Höschlová patří k lidem,
kteří riziko berou jakou součást
života. V jednom z rozhovorů řek-
la, že „pojištěním všech ‚co kdyby‘ si nakonec můžeme
kazit všechno, co děláme. Trochu mi přijde, že se všemi
preventivními, ochrannými a bezpečnostními opatře-
ními připravujeme o spoustu krásného, co život a jeho
dobrodružství přináší.“ Spousta lidí by jí dala za pravdu.
Otázkou je, kolik by bylo těch, k nimž se životní štěstí na
klíčový okamžik obrátilo zády.
Možná ale jen uvědomění si, že naše rozhodnutí přiná-
šejí určitá rizika a že jsme ochotni je nést, může změnit
náš pohled na spoustu věcí. Nejde o to, začít jezdit na kole
bez helmy, ale třeba přijmout riziko, že naštveme nadří-
zeného, když si řekneme o zvýšení platu, vyrazit na výlet,
i když nám chytrý telefon hlásí, že na 75 % bude na vybra-
né trase pršet, oslovit dívku a riskovat, že nás odmítne.
EXPERTI, LAIKOVÉ A POLITICI
To, jak vnímáme různá rizika, závisí na našem indi-
viduálním ustrojení a životních zkušenostech, na tom,
v jakých skupinách a v jaké společnosti žijeme – a jaká
je její historie –, i na tom, co právě řeší celý svět. Všechny
tyto psychologicko-sociálně-kulturně-historické souvislos-
ti jsou pro zkoumání hodně složité, ale existuje už řada
odborných teorií, které například popisují, že pro určitý
typ osobnosti je subjektivně mnohem větším rizikem, že
bude manipulován a přijde o část svobody (například kvůli
koronavirovým opatřením), pro jiného jsou tato omezení
naopak vítaným zásahem do života, protože zvyšují jeho
bezpečnost.
Pokud bychom chtěli rizika kategorizovat, pak existu-
jí dvě jednoduché množiny: jednak objektivní rizika, což
je míra pravděpodobnosti výskytu nějaké nežádoucí udá-
losti, vypočítaná například na základě statistik či jiných
odborných metod, a jednak subjektivní rizika – čili náš
osobní odhad či pocit, že se může něco nežádoucího stát.
Rozdíl v pohledu na riziko u expertů a u laiků (anglicky
expert-lay gap – „mezera“) je někdy tak velký, že může
způsobovat celospolečenské problémy. Když se totiž něče-
ho bojí dostatečně hlasitá menšina veřejnosti, politici
najednou začnou řešit problém, který není vůbec důleži-
tý, nebo je jeho řešení pro společnost dokonce kontrapro-
duktivní. Nevinným příkladem budiž pozornost věnovaná
hypotetickému týrání několika stovek zvířat v českých
cirkusech, zatímco neoddis-
kutovatelné a zcela objektivní
riziko celoživotního utrpení
stovek tisíc průmyslově chova-
ných zvířat je zcela opomíjeno,
včetně toho, že maso těchto
zvířat je méně kvalitní, než
kdyby měla k životu lepší pod-
mínky. V jiných případech se
začínají mezery mezi názory odborníků a laickou veřejnos-
tí přibližovat, třeba v tématech týkajících se enviromen-
tální problematiky.
RADĚJI SE ZABÍT V AUTĚ...
Poměrně nevinným, ale zcela typickým příkladem abso-
lutní mimoběžnosti subjektivního a objektivního rizika
je strach z jízdy autem a strach z létání. Přitom riziko
automobilové nehody je 62× vyšší než letecká katastrofa.
Statisticky zcela iracionální strach vyvolává například
i jaderná energie. Na druhou stranu, vyznat se v rizicích
často nedokážou ani vědci a nás, obyčejné smrtelníky, do
toho média bombardují reklamami na pojištění pro případ
nemoci, straší meningokoky a klíšťaty, doporučují helmy,
pásy a další bezpečnostní výbavu pro rizikové sporty (jak
paradoxní!), a navíc nás masírují politici a aktivisté vlast-
ní, mnohdy tendenční, propagandou. Eufemisticky řeče-
no, někdy je těžké se v tom vyznat. Navíc jsme trochu líní
dohledávat si informace, nepěstujeme kritické myšlení
a podléháme emocím.
SEMAFORY PRO UFONY
Naše společnost má zároveň obecně velkou tendenci mini-
malizovat rizika svých členů. A to do té míry, že přebírá
odpovědnost za jejich rizikové, nebo dokonce hloupé cho-
vání. Například v nizozemském městě Bodegraven umís-
ťují světelnou signalizaci pro chodce i na zem na chodníky
u přechodu, aby lidé zírající na displej mobilu nemuseli
ani zvednout oči a nepřejelo je auto. Výstražná světla
do chodníku používají i v německém Kolíně nad Rýnem
a v Augsburgu experimentují s výstražnými diodami
u přechodů přes tramvajovou trať.
Je ovšem otázka, zda tento bezpečnostní komfort
nezabíjí naši ostražitost. Podle většiny statistik je totiž
například na horách na daný počet lyžařů stále stejné
množství úrazů i mrtvých pod lavinami, ačkoliv více
To, že se pojistíme,
neznamená, že se nám
nic nestane.